Czech Philharmonic • Tokyo

The orchestral compositions by Antonín Dvořák on today’s programme were written in the 1880s and ’90s, a period that includes Dvořák’s stay in New York (1892–1895). How do these three works cross paths with the American chapter in the life of one of the greatest Czech composers?

The concert overture Othello, Op. 93 (B174) dates from the turn of 1891 and 1892 and constitutes the final part of a cycle of overtures titled Nature, Life, and Love, which were originally to have been the composer’s Opus 91 and were meant to be played together as a whole. It was in this form that Dvořák conducted the work’s premiere at the Rudolfinum on 28 April 1892 with the orchestra of the National Theatre augmented by students from the conservatoire. The concert from the “farewell tour” preceding the composer’s departure for his new job at the conservatoire in New York got a very positive reception. The famous music critic Emanuel Chvála described the new work as being “explicitly programmatic”, in the case of Othello (Love) marked by “an expression of demonic passion”. Listeners noticed the ideas and motifs shared between the individual overture and the composer’s melodic inventiveness. It was as if everything were related: the beauty of nature, the pageant of life, and ill-fated love. At Carnegie Hall on 21 October 1892, for his American debut in the role of a composer and conductor, Dvořák again performed the entire triptych of concert overtures along with his Te Deum, Op. 103 (B176), which was heard for the very first time. The titles of the overtures changed gradually, and it was not until they appeared in print (Simrock, Berlin 1894) that the works got their definitive titles and opus numbers: In Nature’s Realm, Op. 91, Carnival Overture, Op. 92, and Othello, Op. 93. The publisher entrusted Johannes Brahms with editing the scores before they were printed because the composer was across the ocean at the time but gave his complete approval.

Antonín Dvořák may have seen the play The Tragedy of Othello, the Moor of Venice by William Shakespeare (1564–1616) on the stage of the National Theatre, where it was in the repertory from 1887 until 1896 in a production directed by Josef Šmaha that used a Czech translation by Jakub Malý. In whatever context he may have discovered the play, the drama about love’s destructive power captivated him, as can be seen from his comments on the action inscribed in the autograph score and from the musical reminiscences of the characteristic death motif from his own Requiem, Op. 89, at the moment when “Othello, at the height of rage, murders her [Desdemona]”. Dvořák had written an earlier, no longer extant overture Romeo and Juliet, and there is a mention of an opera libretto for Viola (Twelfth Night) supposedly offered to the composer by the Court Opera in Vienna, but the overture Othello is Dvořák’s only preserved work with inspiration from Shakespeare.

At the end of his stay in America, Antonín Dvořák wrote his Cello Concerto in B minor, Op. 104 (B191), his most famous work in the genre alongside his concertos for piano (G minor, Op. 33) and violin (A minor, Op. 53). Yet he had long regarded the cello, an instrument that supposedly “whines up high and mumbles down low”, as unsuitable for solo playing, and he basically discarded his first, youthful attempt at writing a cello concerto. His opinion of the cello changed under the influence of wonderful performers: Hanuš Wihan, with whom he had played in a piano trio during his “farewell tour”, and the American composer and cellist Victor Herbert, Dvořák’s colleague at the conservatoire in New York. Dvořák was truly captivated by Herbert’s Cello Concerto in E minor, Op. 30 (1894). He began work on sketches for his own concerto in B minor on 8 November 1894, just ten days later he began orchestrating it, the score was finished on 9 February 1895, and he made a major revision to the finale after returning to Bohemia.

The concerto consists of the usual three movements: the opening Allegro is composed in sonata form, the second movement (Adagio ma non troppo) is warmly lyrical, and the third movement (Finale. Allegro moderato) has the layout of an extended rondo with motivic connections to both preceding movements. The whole concerto exudes a sense of melancholy and desire for the homeland and for family. At the same time, there is an awareness of the impending return from the labyrinth of the world to the paradise of the heart; the music is very emotional and full of beautiful melodies as well as wonderful orchestration. It is no exaggeration to call it one of the most admired compositions of its genre. Dvořák himself was aware of the concerto’s exceptional qualities, referring to it in a letter to Josef Bohuslav Foerster as a work that brought him “outrageous joy” and that decidedly exceeds his two earlier concertos in importance. The cello and orchestra become such equal partners that the concerto has sometimes been described as Dvořák’s tenth symphony. The music’s intimate message is highlighted by a motif from Kéž duch můj sám (Leave Me Alone), a song in Dvořák’s cycle Four Songs, Op. 82 that was a particular favourite of the composer’s sister-in-law Josefina Kounicová. The motif is heard in the second movement and again in the finale, which was revised after Josefina’s death in May 1895.

The English cellist Leo Stern played the concerto’s premiere on 19 March 1896 in London with the Philharmonic Society under Antonín Dvořák’s baton. Stern studied the new concerto very diligently, being aware that it “is quite unlike any other cello concerto” and “is very difficult as regards intonation”. He acquitted himself honourably, however, so he also played the premieres in Prague (11 April 1896) and elsewhere. Although the Cello Concerto is dedicated to Hanuš Wihan, Prague audiences never heard him play it, a fact explained in part by a dispute over a cadenza, which Wihan wanted to add to the concerto, but which Dvořák resolutely refused. Mostly at fault, however, was Wihan’s busy schedule with commitments to the Bohemian Quartet and the Prague Conservatoire.

Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.

Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.

Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.

Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".

Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“

Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“

Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“