Česká filharmonie • Tokio

Zářnou hudební dráhu nyní již dvaatřicetiletému Španělu Pablu Ferrándezovi rodiče (taktéž hudebníci) předurčili již při narození. Pojmenovali ho totiž podle španělského ikonického violoncellisty Pabla Casalse. A Ferrández svému jménu brzy dostál: stalo se z něj „zázračné dítě“, ve třech letech působil jako „hotový“ cellista, v devíti letech začal vystupovat na veřejnosti a ve dvanácti sólově debutoval se Španělským národním orchestrem. Jako dítě byl prý velice disciplinovaný a svou výjimečnost si ani neuvědomoval, protože byl neustále ponořen do práce. 

Ve třinácti letech začal studovat na prestižní Escuela Superior de Música Reina Sofía u Natalie Šachovské, kdysi studentky slavného Mstislava Rostopoviče, jehož interpretační tradici Ferrández do značné míry následuje. V hudebním vzdělávání pokračoval Ferrández na Kronberg Academy v Německu. Jeho hudební kariéra by však nebyla tam, kde je, nebýt dvou skutečností: vítězství ve slavné Mezinárodní Čajkovského soutěži (2015) a setkání s Anne-Sophie Mutter, která ho zahrnula do okruhu svých stipendistů. Nejen, že se tak Ferrández dostal do kontaktu se svou hudební „modlou“, která mu poté předala spoustu nových dovedností, ale zároveň získal velké množství příležitostí k účinkování ve slavných sálech, mimo jiné i po jejím boku.

Tak se dostal Ferrández také poprvé do Rudolfina. S Annou-Sophie Mutter, Českou filharmonií a Manfredem Honeckem zde v lednu minulého roku excelovali v Brahmsově dvojkoncertu a my dnes máme to štěstí, že z tohoto úspěšného koncertu existuje živá nahrávka. Ohlasy byly dokonce tak bouřlivé, že Pablo Ferrández ihned obdržel další nabídky na zdejší účinkování. Ani netušil, že to bude tak brzo: hned v září zaskakoval při zahájení festivalu Dvořákova Praha ve Dvořákově slavném violoncellovém koncertu. Tuto skladbu, kterou uslyšíme i dnes, už hrál přes svůj nízký věk nesčetněkrát a věnoval jí místo i ve své první nahrávce. Dvořákem se podle některých světových recenzentů z Ferrándeze stal „pan cellista světového formátu“ (The Guardian) a chválou nešetří ani česká hudební kritika.

Spolu s Českou filharmonií vyveze Ferrández Dvořáka do Japonska, a to hned na přelomu října a listopadu, a bude též součástí březnového evropského turné filharmonie po Španělsku, Německu (19. března mu můžete přijet popřát k narozeninám na koncert do Mnichova) a Francii. Masy orchestrálního zvuku, kterou na sólových vystoupeních tak zbožňuje, si letos užije ještě dost: v jeho nabitém kalendáři dále figuruje množství debutů s americkými orchestry v Bostonu, Clevelandu, San Franciscu, Pittsburghu a dalších významných městech, stejně tak koncerty s pro něj již známými tvářemi z London Philharmonic Orchestra či Orchestre National de France. „Nový genius violoncella“ (Le Figaro) se svým nástrojem od Stradivariho z roku 1689 dobývá svět.

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích. 

V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.

Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.

Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.