Česká filharmonie • Zahajovací koncerty
Zahajovací koncert sto třicáté první sezony dostal do vínku šťastné sedmičky! Číslem 77 je v seznamu skladeb Dmitrije Šostakoviče jeho první houslový koncert. V Sedmé symfonii se podle Semjona Byčkova stává Dvořák naplno Dvořákem.
Program
Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77 (39')
— Přestávka —
Antonín Dvořák
Symfonie č. 7 d moll, op. 70 (35')
Účinkující
Janine Jansen housle
Karen Gomyo housle
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Doporučený dress code
1. 9. black tie (nebo černý oblek, bílá košile a tmavá kravata, delší šaty)
2. & 3. 9. dark suit/formal (vhodný je i tmavě modrý oblek s kravatou, i kratší šaty)
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.
„Dvořákovy symfonie jsem před příchodem do Prahy dirigoval mnohokrát. Až když jsem ale začal vést Českou filharmonii, odhalily se mi nové vrstvy. Teď už to není ‚jejich‘ Dvořák ani ‚můj‘ Dvořák. Je to náš Dvořák.“
– Semjon Byčkov
Sedmá symfonie podle šéfdirigenta České filharmonie představuje bod, kdy se plně ukázalo, co ve Dvořákovi je. Dílo skladatel dopsal v březnu 1885 a už v dubnu dirigoval v londýnské St. James Hall jeho premiéru. Velmi úspěšně: „Symfonie se líbila velice a obecenstvo mne přijalo a uvítalo nejokázalejším způsobem. Po každé větě byl rámus a k posledku vyvoláván až dost, všecko zrovna tak jako u nás,“ píše skladatel v dopise příteli dva dny po uvedení. „Budiž rovnou jasně řečeno, že symfonie zcela naplnila nejvyšší očekávání a že je nejen zcela hodna skladatelovy pověsti, ale že také patří k největším dílům tohoto druhu, provedeným v nynější generaci,“ informoval ve stejném duchu londýnský list Athenaeum.
Sedmdesát let po Dvořákově Sedmé se s kladným přijetím setkala premiéra Šostakovičova prvního houslového koncertu. Podle tehdejšího sólisty Davida Oistracha znamená kompozice pro hudebníka skutečnou výzvu: „Dá se přirovnat k hlavní roli, velmi hluboké, shakespearovské roli, požadující tu největší emoční a intelektuální odevzdanost,“ vyjádřil se umělec, kterému skladatel dílo také věnoval.
Oistracha za svůj velký hudební vzor uvádí houslistka Janine Jansen. „Na jednu stranu byste rádi hráli jako on. Ale jak to udělat? Samozřejmě si poslechnete nahrávky, což vás hodně naučí. Vždycky je dobré mít mnoho vlivů, ale nakonec to musíte dělat po svém – vlastním hlasem a vlastními pocity. Jinak tomu chybí upřímnost a přesvědčivost.“ Autenticita musí podle Jansen stát před dokonalostí. Jinak je výsledek prázdný.
„Hudba je můj hlas. Když hraji na housle, cítím se, jako kdybych sama zpívala nebo mluvila. Nemám žádnou bariéru mezi sebou a nástrojem. Výraz vychází ven přímo,“ říká umělkyně.
Ač vznikla v jiné době a za jiných okolností, mají dvě slavná díla, která si Česká filharmonie vybrala pro otevření své 131. sezony, jednu společnou vlastnost. V době svého vzniku právě ona dokázala zvrátit očekávání, která měla společnost vůči jejich autorům. Antonín Dvořák byl v Evropě osmdesátých let 19. století známý především jako autor Slovanských tanců, tedy hudby vycházející z folklorních kořenů. Pak se v symfonii určené londýnskému publiku záměrně vzdal mnoha prvků, jež mu předtím přinesly popularitu, a usiloval o dosud nejsevřenější a nejzávažnější orchestrální dílo. Dmitrij Šostakovič zase po desetiletí vystupoval v dvojznačné roli nejvýznamnějšího sovětského skladatele: jeho díla měla reprezentovat kulturní úspěchy státu, který jej současně podroboval kritice, zákazům a veřejnému ponižování. V této situaci napsal koncert, který se odmítal podřídit dobovému požadavku přístupné, optimistické hudby, a musel proto na provedení čekat sedm let. Právě vytvořením něčeho, co neodpovídalo pohodlnému očekávání, podali oba jednu ze svých nejpřesvědčivějších výpovědí.
Účinkující
Karen Gomyo housle
Karen Gomyo, houslistka s japonskými kořeny, je jednou z předních osobností světové hudební scény. Prostřednictvím emotivních a upřímných vystoupení uchvacuje publikum a navazuje s ním hluboké spojení. Ke hře na housle ji inspirovala houslistka Midori, kterou slyšela ve svých pěti letech na koncertu v Montrealu. Zásadní okamžik přišel o čtyři roky později, kdy dostala příležitost hrát na mistrovských kurzech legendární pedagožky Dorothy DeLay – ta ji následně pozvala, aby u ní studovala na Juilliard School, kam Karen Gomyo nastoupila ve svých deseti letech. Velice důležitý na její hudební cestě pro ni byl také houslista Mauricio Fuks.
Jako sólistka se představila za doprovodu četných orchestrů, v sezoně 2025/2026 se jednalo například o Newyorskou filharmonii, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Národní tchajwanský symfonický orchestr, Residentie Orkest v Haagu a Malajskou filharmonii. S Českou filharmonií a Semjonem Byčkovem se představila během covidové pandemie v letech 2020 a 2021, kdy probíhaly koncerty v omezeném režimu. Naposledy v Česku zazářila na jaře 2025 během závěrečného koncertu sezony Janáčkovy filharmonie Ostrava; publikum nadchla svým výkonem ve Dvořákově Houslovém koncertu a moll pod taktovkou Gilberta Vargy.
Karen Gomyo je činná i v oblasti komorní hudby – vystoupila s celou řadou umělců, mimo jiné s mezzosopranistkou Susan Graham, klavíristou Enricem Pace, houslistou Daishinem Kashimoto, violoncellistou Julianem Steckelem, flétnistou Emmanuelem Pahudem, trumpetistkou Tine Thing Helseth nebo kytaristou Ismo Eskelinenem, s nímž nahrála duetové album Carnival u vydavatelství BIS Records.
Když jí bylo čtrnáct let, slyšela poprvé hudbu Ástora Piazzolly, se kterou ji seznámila její maminka. Okamžitě ji zaujala a dodnes je milovnicí a interpretkou tanga nueva. Spolupracovala s Piazzollovým dlouholetým pianistou a legendou tanga Pablem Zieglerem, stejně jako s hráči na bandoneon Héctorem del Curtem, JP Jofrem a Marcelem Nisinmanem. V roce 2021 vydala album A Piazzolla Trilogy, které nahrála se smyčcovým souborem Orchestre National des Pays de la Loire a kytaristkou Stephanie Jones.
Každou sezonu uvádí dílo některého žijícího skladatele – patří mezi ně například houslový koncert Adrano od Samyho Moussy, Koncert č. 2 Mar’eh od Matthiase Pintschera, Koncert pro housle, trubku a orchestr YEAR 2020 od Xi Wanga nebo Komorní koncert Samuela Adamse – všechna tato díla uvedla v premiéře s předními severoamerickými orchestry.
Karen Gomyo se jako houslistka, moderátorka a vypravěčka podílela též na dokumentárním filmu o Antoniu Stradivariovi s názvem The Mysteries of the Supreme Violin, který produkovala japonská televize NHK a který byl vysílán po celém světě na kanálu NHK WORLD.
Semjon Byčkov šéfdirigent a hudební ředitel
Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích.
V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.
Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.
Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.
Skladby
Dmitrij Šostakovič
Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, op. 77
Dmitrij Šostakovič (1906–1975), jeden ze sovětských „vývozních artiklů na Západ“, měl zároveň permanentně sbalený kufr pro případ zatčení. V nejistotě, jež ovlivňovala skladatelův život i práci, ho držel ambivalentní vztah, který k němu měl samotný Stalin. Podroboval ho veřejné šikaně a téměř současně ho vyznamenával nejvyššími poctami. Svůj Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll Šostakovič komponoval od července 1947 do března 1948, právě když se proti předním sovětským skladatelům rozpoutala další ideologická kampaň. Usnesení ústředního výboru komunistické strany z února 1948 obvinilo Šostakoviče, Prokofjeva, Chačaturjana a další z „formalismu“ a odcizení lidu. Šostakovič přišel o pedagogická místa na moskevské i leningradské konzervatoři, jeho díla se nesměla hrát a veřejně byl přinucen k sebekritice. Závažnější skladby tehdy psal bez jistoty, že budou provedeny. Koncert věnoval Davidu Oistrachovi, s nímž jej pojilo dlouholeté přátelství. Krátce před zahájením práce spolu v květnu 1947 vystoupili na Pražském jaru: Šostakovič hrál klavírní part svého Klavírního tria č. 2 e moll, Oistrach houslový a Miloš Sádlo violoncellový.
Přímý pražský inspirační impuls nelze bezpečně doložit; jisté je, že Šostakovič od počátku počítal s Oistrachovou technickou bravurou i schopností nést velkou formu. Sám svůj První houslový koncert později charakterizoval spíše jako symfonii pro sólové housle s orchestrem, zatímco Oistrach přirovnal sólový part k obsažné shakespearovské roli vyžadující úplné emocionální a intelektuální nasazení. V roce 1948 nemohlo dílo svou stavbou, temným laděním a groteskními rychlými větami vyhovět požadavku „optimistické“ hudby. Šostakovič je proto odložil. Premiéra se uskutečnila až 29. října 1955, dva roky po Stalinově smrti, Oistracha doprovodila Leningradská filharmonie pod vedením Jevgenije Mravinského. Ohlas publika byl spontánně nadšený, zato oficiální místa dílo ignorovala – pro Šostakoviče to znamenalo spíše satisfakci.
Těžiště čtyřvětého celku leží ve dvou rozsáhlých pomalých větách (Nocturne a Passacaglia). První z nich vyvolává dojem snu a úzkosti, k němuž přispívá i tíživá kantiléna sólových houslí. Jako prudký škleb pak vpadne Scherzo v překotném až tanečním pohybu, který ovšem nepůsobí zcela bezstarostně. Šostakovič zde užil tónový motiv D–Es–C–H, odvozený z německého zápisu jména Dmitri Schostakowitsch (později jej známe z Desáté symfonie nebo Osmého kvartetu). Zaznívají zde také témata židovské hudby – i pro ně je typické spojení zdánlivě veselého povrchu a smutného nitra. Jádrem koncertu je Passacaglia, jejíž osmitaktové téma uvedené hlubokými smyčci, lesními rohy a tympány se stále vrací pod novými a novými instrumentálními vrstvami. Housle převezmou úlohu hlavního mluvčího a dovedou větu k emocionálnímu vrcholu celé skladby – rozsáhlé sólové kadenci, která je přesným opakem oslnivých brilantních exhibicí. Vyústí bez přerušení do závěrečné groteskně sarkastické Burlesky vedoucí nekompromisně k závěru. Kvůli vyčerpávající kadenci předepsal skladatel na přání Oistracha první takty poslední věty jen orchestru a poskytl sólistovi chvíli k nadechnutí.
Antonín Dvořák
Symfonie č. 7 d moll op. 70
Také Sedmá symfonie d moll zaujímá v díle Antonína Dvořáka (1841–1904) výjimečné místo a ne náhodou bývá označována za první ze tří skladatelových vrcholných symfonií. Vznikla ovšem v opačné situaci: nikoli pod hrozbou umlčení, ale na pozadí rostoucího mezinárodního uznání. Po londýnském úspěchu Stabat Mater jmenovala roku 1884 místní Filharmonická společnost Dvořáka čestným členem a požádala jej o novou symfonii. Dvořák chtěl napsat skladbu, „která má být taková, aby hýbala světem“ – pracoval na ní od prosince 1884 do března 1885. Její pochmurnější nálada se připisovala smrti skladatelovy matky, konfliktu mezi vlastenectvím a mezinárodní kariérou nebo dobovým národnostním poměrům; pro jednoduchý autobiografický výklad však nemáme dostatek dokladů. K hlavnímu tématu první věty si Dvořák poznamenal, že jej napadlo při příjezdu slavnostního vlaku z Pešti do Prahy roku 1884. Vlak přivážel několik set Maďarů a uherských Čechů, kteří svojí cestou manifestovali své národní zájmy. Důležitější než konkrétní příběh je Dvořákovo rozhodnutí opustit prvky slovanského období a vytvořit koncentrovanou symfonickou výpověď, která by uspěla v mezinárodním kontextu.
První věta vyrůstá z nenápadného motivu viol a violoncell v rozsahu pouhých čtyř tónů. Vyznívá jako tlumená hrozba, která se postupně, předáváním mezi různými nástrojovými skupinami, vzepne do dramatu celé věty. Do prudkého vývoje je vtaženo i druhé, zpěvnější téma a pozoruhodný je závěr věty: hudba vystoupá k vrcholu, kde se nečekaně zlomí a dohasne v atmosféře úvodu. Druhá věta nepřináší idylický odpočinek – prostupují se zde pasáže světlé s neklidnými, a ač má neobyčejně úspornou stavbu, obsahuje bohatství hudebních nápadů. Ve Scherzu proti sobě stojí rozdílné taneční akcentace melodie a doprovodu a hudba nabírá strhující tah, jen lehce zmírněný triem, po němž opět nastoupí prudký rej. Finále znovu soustřeďuje protiklady celé symfonie: pochodovou pravidelnost, lyrickou vroucnost i okamžiky těžce prosazované naděje. Obrat z d moll do D dur přichází až v posledních taktech jako výsledek dlouhého zápasu.
Dvořák sám řídil premiéru 22. dubna 1885 v londýnské St. James’s Hall a dočkal se nadšeného ohlasu. O dva dny později napsal příteli Václavu Judovi Novotnému: „Symfonie se líbila velice a obecenstvo mne přijalo a uvítalo nejokázalejším způsobem. Po každé větě byl rámus a k posledku vyvoláván až dost, všecko zrovna tak jako u nás.“ Pražskou premiéru dirigoval Dvořák 29. listopadu téhož roku. Vídeňané slyšeli symfonii poprvé v lednu 1887 a Berlíňané v říjnu 1889. Na amerických pódiích ji poprvé uvedl slavný Arthur Nikisch během svého turné roku 1891.
Navzdory úspěchu se Sedmá nikdy nestala Dvořákovou nejpopulárnější symfonií: nenabízí snadno zapamatovatelný hudební motiv ani symbolický příběh jako „Novosvětská“. O to přesněji však ukazuje Dvořáka jako mistra velké formy, který dokáže z několika úsporných motivů vystavět souvislý, strhující děj. Se Šostakovičovým koncertem pojí Dvořákovu symfonii také nedůvěra k snadným závěrům. Obě skladby dospějí k prudkému finále; ani jedna však nezapomene, z jaké temnoty vyšla. A obě nad ní vítězí s přesvědčivou hudební opravdovostí.