Česká filharmonie • Kolín nad Rýnem

„Cokoli máme skutečně slavného v historii české, zdola to vzrostlo!“ Tato věta významného českého spisovatele Jana Nerudy vypovídá mnohé o historii českého národa a jeho slavných osobnostech. Zcela bezvýhradně však platí pro Antonína Dvořáka, jehož umění vzrostlo z malé vesnice až do největších světových metropolí.

Když Neruda tuto větu v roce 1884 psal, bylo mu právě padesát let. A co dělal ve svých padesáti letech, v roce 1891, Antonín Dvořák? Byl slavným a žádaným skladatelem, umělcem, který svou popularitou již dávno překračoval hranice rakousko-uherské monarchie i celé Evropy. A právě v roce svých 50. narozenin dostal nabídku na místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Velmi důkladně ji zvažoval a konzultoval s celou řadou lidí ve svém okolí. Například svému příteli Aloisi Göblovi psal v červnu 1891: „Mám jet na 2 roky do Ameriky! […] Mám to vzít? Či nemám? Pište mi slovo.“ Všelijaké slavnosti Dvořák nikdy moc rád neměl. Nelze se proto divit, že na začátku září se s omluvou odmítl účastnit pražské oslavy svých padesátých narozenin s tím, že je stráví s rodinou na milovaném letním sídle ve Vysoké. Jezdil tam odpočívat i pracovat. Čtyři dny po svých narozeninách (12. září 1891) dokončil instrumentaci koncertní ouvertury pro orchestr Karneval, op. 92, druhé skladby z cyklu tří ouvertur, které mají programní charakter. Konkrétní program skladatel sice neuvedl, ale je evidentní, že zde realizoval skladatelské záměry, které od něj v symfonické hudbě tehdy nikdo nečekal. V hudbě komorní se touto cestou vydal již před dvěma lety: v Poetických náladách, op. 85, třinácti skladbách pro sólový klavír, které vtipně glosoval: „Nejsem pouze absolutní muzikant, nýbrž poeta.“ Triptych koncertních ouvertur zobrazující tři stránky lidského bytí zamýšlel Dvořák původně jako jeden celek s názvem „Příroda, život a láska“. Všechny tři navíc důmyslně motivicky propojil. Sám však nakonec ke všem ouverturám nakladateli Simrockovi sdělil, že „každá může být také hrána samostatně“, přidělil jim opusová čísla a názvy V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, Othello, op. 93. První provedení všech tří ouvertur se uskutečnilo 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu v rámci koncertu na rozloučenou před odjezdem do Ameriky, orchestr Národního divadla řídil skladatel. Jejich druhé provedení dirigoval taktéž Dvořák, ale už za oceánem, 21. října 1892 v newyorské Carnegie Hall.

Elgarův Violoncellový koncert e moll a Stravinského Pulcinella vznikly bezprostředně po první světové válce, avšak reagují na ni zcela odlišným způsobem: zatímco Elgarova hudba se obrací k niternému smutku a osobní bilanci, Stravinskij odpovídá radikální změnou stylu a ironicky stylizovaným odstupem.

Anglický skladatel Edward Elgar (1857–1934) vyrůstal v rodině chrámového varhaníka, který byl zároveň obchodníkem s hudebninami a hudebními nástroji. S hrou na klavír začal malý Edward ve škole, hru na varhany si osvojoval pozorováním otce. V jeho obchodě si navíc půjčoval nejrůznější hudební nástroje a sám se na ně učil hrát, aniž by dostal jakékoliv instrukce. Záhy tak zvládal nejen hru na klavír a varhany, ale i na housle, violu, violoncello nebo fagot. Podobným způsobem začal i komponovat. V šestnácti letech se stal hudebníkem na volné noze, a poznával tak hudbu především z praxe instrumentalisty, chrámového varhaníka a dirigenta. Komponoval většinou sborová díla, ale skutečné skladatelské renomé si vydobyl teprve ve svých 42 letech, když napsal Variace „Enigma“, op. 36. Premiéru tehdy nastudoval a řídil skvělý dirigent Hans Richter, který si díla velice cenil. Nápad na vytvoření variací s nepřiznaným, „zašifrovaným“ tématem svědčí o Elgarově nebývalé invenci, u samouka navíc ničím nespoutané. Dílo je skrytou poctou skladatelově manželce Alici a přátelům, kteří za Elgarem stáli v nejistých začátcích skladatelské kariéry.

K nejvýznamnějším Elgarovým dílům patří také Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Už jen volba violoncella jako sólového nástroje představuje pro skladatele velkou výzvu. Snad nejlépe to kdysi lapidárně vystihl Antonín Dvořák, když své žáky v kompozici varoval, že na rozdíl od klavíru nebo houslí, které se umějí před orchestrem prosadit jako ideální sólové nástroje, violoncello obdobnými tónovými kvalitami nedisponuje: „Nahoře to huhňá a dole brumlá“. Je možné, že Elgar po svém Houslovém koncertu (1907–1910) pojal podobný záměr jako jeho předchůdce Dvořák – vyrovnat se s obtížným skladatelským úkolem. Kompoziční řešení tomu rozhodně napovídá. Na rozdíl od většiny jiných koncertantních skladeb zvolil Elgar neobvyklé čtyřvěté uspořádání, které je typické spíše pro komorní hudbu. A právě s tímto hudebním druhem má Elgarova skladba hodně společného. Delikátní instrumentací řeší zvukové limity sólového nástroje a hudba sama má ve skutečnosti velmi niterný až komorní charakter. Ve zhudebnění bolesti a smutku dosahuje Elgarova hudební řeč dokonalosti, melancholické fráze gradující do stále bezradnější ponurosti jsou pro interpreta klíčem k uchopení celého díla. Koncert vznikl v době naplněné rezignací, bezprostředně po první světové válce, skladatel se potýkal se zdravotními problémy, ale především byla v době kompozice již vážně nemocná jeho milovaná žena, která se ještě účastnila premiéry, ale následujícího roku zemřela. Přestože se provedení skladby 27. října 1919 ujal výborný violoncellista Felix Salmond, London Symphony Orchestra a Elgar jako dirigent, nedopadla premiéra dobře, a to vinou zcela nedostatečného času na zkoušky. Premiérový neúspěch se na koncertu podepsal přespříliš. I přes snahu mnohých vynikajících violoncellistů se skladba naplno octla v centru pozornosti až roku 1965, díky legendární nahrávce tehdy dvacetileté Jacqueline du Pré

„Má světnička už je zařízena, obrazy rozvěšeny: nad klavírem visí Sebastian Bach, vedle Beethoven a dále několik Raffaelů – výzdoba stěn je docela pestrá. Mám tu také toaletní stolek a na něm láhev kolínské ve skříňce, kterou obdivují všechny mé tety a sestřenice. A pak také maličký košíček a v něm své tři cestovní deníky,“ zapsal si Felix Mendelssohn Bartholdy (1809–1847), když se roku 1832 vrátil do Berlína z dvouleté cesty po Anglii, Skotsku a Itálii. Portréty Bacha a Beethovena svědčí o hudebních láskách a vzorech mladého skladatele, reprodukce děl Raffaela Santiho mu připomínaly dojmy z Itálie. Mendelssohnovo zaujetí historií umění mělo kořeny v domácím prostředí. Narodil se v Hamburku, jeho dětství je však spjato s Berlínem, kam rodina uprchla před Napoleonovými vojsky. Felixův děd, filozof Moses Mendelssohn, se zasloužil o společenskou emancipaci Židů. Otec Abraham Mendelssohn, který přijal protestantský křest a s ním druhé jméno Bartholdy, byl bankéř s múzickými sklony. Matka Lea podporovala od útlého věku talent svých dětí. Felix vyrůstal v ovzduší romantického okouzlení přírodou, poezií a hudbou. Komponovat začal v době, kdy se vedly debaty o schopnosti hudby vyprávět příběhy, sdělovat ideje, líčit dojmy. Přispěl k nim vlastním dílem. Kromě dvanácti raných symfonií pro smyčcový orchestr je autorem pěti symfonií, v nichž spojil historický odkaz s romantickým cítěním své doby. Nemají mimohudební program, přesto je zřejmé, že do nich vtěloval osobní zážitky. 

Jsou to především dvě z nich – třetí symfonie nazvaná „Skotská“, a čtvrtá „Italská“. Obě jsou výsledkem cestování mladého Mendelssohna. Symfonie č. 4 A dur, op. 90, „Italská“ vznikala během jeho téměř dvouleté cesty po Itálii. Vydal se na ni v květnu 1830, navštívil Řím i Pompeje, Janov a Milán, Benátky a Florencii; v zavazadle s sebou měl cestovní deníky Johanna Wolfganga Goetha, který cestu po Itálii absolvoval v letech 1786–1788. V dopise sestře Fanny z 22. února 1831 Mendelssohn sděloval, že v komponování pokročil, těší se z dokončení kantáty První Valpuržina noc podle Goethovy balady a „italská symfonie dělá velké pokroky. Bude to nejradostnější skladba, jakou jsem kdy napsal, hlavně poslední věta. Pro adagio nemám dosud nic určitého a myslím, že si to schovám na Neapol.“ Píše také: „Jen Skotskou symfonii ještě nemůžu pořádně chytit, budu-li mít během této doby nějaký dobrý nápad, chci se na to vrhnout, rychle to zapsat a dokončit.“ Oběma symfoniím tak Mendelssohn sám přidělil jméno, „Skotskou“ už píše s velkým písmenem. Italskou symfonii dokončil roku 1833 a poprvé byla provedena za Mendelssohnova řízení 13. května téhož roku ve Filharmonické společnosti (Philharmonic Society) v Londýně. Poté ještě skladatel přistoupil k revizím díla, které nikdy neuzavřel a dílo tak existuje v několika verzích. V chronologické řadě vznikla Italská symfonie ve skutečnosti jako třetí; dokončení Symfonie a moll „Skotské“ se protáhlo do roku 1842 a téhož roku byla i provedena. „Italská“ však vyšla tiskem posmrtně teprve roku 1851 a získala tak vyšší pořadové číslo. 

První věta v sonátové formě představuje Mendelssohna jako inovátora v pojetí konvenční formy. Proti výraznému hlavnímu tématu tvoří vedlejší téma spíše pouhou epizodu, v provedení však přichází skladatel s třetím, kontrapunkticky zpracovaným tématem, které je znakem jeho obdivu k barokním mistrům. Druhou větu lze považovat rovněž za sonátovou, ovšem bez provedení. Věta vznikla pod dojmem úmrtí Mendelssohnova učitele Carla Friedricha Zeltera (1758–1832) a také obdivovaného J. W. Goetha. Třetí věta má charakter menuetu, závěrečná věta nadepsaná „Saltarello“ uplatňuje temperamentní italský tanec v 6/8 taktu.