Česká filharmonie • Soul
Do Asie se Česká filharmonie poprvé vypravila na legendární zájezd v roce 1959. Od té doby se vrací pokud možno co dva roky. Ostatně v Japonsku již odehrála 373 koncertů. Koreu orchestr objevil v devadesátých letech, Tchaj-wan v roce 2019. Tentokrát se bude věnovat dílům Ravela, Šostakoviče, Čajkovského, Smetany a Dvořáka. V čele šéfdirigent Semjon Byčkov.
Program
Antonín Dvořák
Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104
Petr Iljič Čajkovskij
Symfonie č. 5 e moll, op. 64
Účinkující
Jaemin Han violoncello
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. A vždy, když potřebujete zakoupit vstupenku pro invalidní vozík.
Koncert se koná pod záštitou velvyslance České republiky v Korejské republice J. E. Ivana Jančárka.
Účinkující
Jaemin Han violoncello
Semjon Byčkov šéfdirigent a hudební ředitel
Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích.
V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.
Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.
Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.
Skladby
Antonín Dvořák
Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104
Petr Iljič Čajkovskij
Symfonie č. 5 e moll, op. 64
V průběhu roku 1888 se „uskutečnily jeho nejodvážnější sny o slávě,“ napsal o Petru Iljiči Čajkovském jeho bratr Modest. „Dosáhl hmotného blahobytu a všeobecné vážnosti, jaké se dočkalo za života jen nemnoho skladatelů. Při své nedůvěřivosti a skromnosti se nepřestává divit a těšit tím, že se jak v cizině, tak v Rusku setkává s větším uznáním, než by se nadál. [...] Budí zdání pozemského štěstí – a přece je nešťastnější než kdy dřív.“ Čajkovského duše se snažila před vnitřním neklidem unikat k dirigentským závazkům, které jej vedly od města k městu, z jedné země do jiné. „To nadšení, když může autor jako dirigent prožívat, jak vynikající orchestr s láskou a oddaně hraje jeho dílo, to pro mě byla nová radost,“ svěřoval se skladatel. Mezi městy, jež mu přichystaly pravé ovace, byla tehdy také Praha: „Od první minuty mého příjezdu nesčetné oslavy, návštěvy, zkoušky, prohlídky pamětihodností atd. Přijali mě tak, jako bych nebyl zástupcem ruské hudby, ale celého Ruska.“ Léto toho roku trávil Čajkovskij prací na páté symfonii. Pochybnosti o sobě samém jej však neopouštěly. „Chci pilně pracovat, abych dokázal sám sobě i druhým, že jsem se ještě úplně nevypsal. Často mě přepadají pochyby a ptám se: není na čase, abych přestal? Nevyčerpal jsem už svou fantazii?“ psal své mecenášce Naděždě von Meck.
Není pochyb, že Čajkovského poslední tři symfonie jsou skladbami s programním podtextem, ač o jejich konkrétním „ději“ hovořit nelze. Symfonie č. 5 e moll, op. 64, je vystavěna na principu, uplatněném průkopnicky Hectorem Berliozem v jeho Fantastické symfonii. Berlioz nechá celou skladbou procházet v různých proměnách jedinou hudební myšlenku (idée fixe), jež symbolizovala postavu Berliozovy lásky a příští manželky Harriet Smithson. Bez podobné konkretizace jednotícího tématu užil tento princip ve stejné době, kdy vznikla Čajkovského pátá symfonie, také César Franck ve své jediné Symfonii d moll. Ústřední myšlenku Čajkovského předposlední symfonie prezentuje chmurný, „osudový“ motiv klarinetu v introdukci první věty. Obsahovou stránku díla skladatel pouze naznačil: „Úvod – plné odevzdání osudu. Allegro – nespokojenost, pochybnosti, žalost, výtky“, napsal o první větě skladby. Ve druhé větě je osud přemožen jasnějšími tóny, není však poražen, jeho hrozivost proniká i do odlehčeného valčíku třetí věty. Čtvrtou větu opět otevírá „osudový“ motiv, tentokrát ve výraznějším tvaru, jenž vyvolává slavnostní pocit. Vede ke smíření, vyjádřenému hudbou vznešeného pochodu, v jehož těžkých krocích se tíha osudu stává neodmyslitelnou součástí života. Zápas však neskončil, vede k novému vzepětí energie ve zrychleném tempu závěru.
Premiéru Symfonie č. 5 řídil Čajkovskij 17. listopadu 1888 v Petrohradě. Opakovala se situace, jakou už skladatel zažil vícekrát. U publika měla bouřlivý úspěch, kritika byla rozpolcená. Někteří označili symfonii za rutinní, pouze na efekt vypočtenou skladbu, jiní naopak za jedno z nejzdařilejších děl své doby.