Česká filharmonie • Soul

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.

V průběhu roku 1888 se „uskutečnily jeho nejodvážnější sny o slávě,“ napsal o Petru Iljiči Čajkovském jeho bratr Modest. „Dosáhl hmotného blahobytu a všeobecné vážnosti, jaké se dočkalo za života jen nemnoho skladatelů. Při své nedůvěřivosti a skromnosti se nepřestává divit a těšit tím, že se jak v cizině, tak v Rusku setkává s větším uznáním, než by se nadál. [...] Budí zdání pozemského štěstí – a přece je nešťastnější než kdy dřív.“ Čajkovského duše se snažila před vnitřním neklidem unikat k dirigentským závazkům, které jej vedly od města k městu, z jedné země do jiné. „To nadšení, když může autor jako dirigent prožívat, jak vynikající orchestr s láskou a oddaně hraje jeho dílo, to pro mě byla nová radost,“ svěřoval se skladatel. Mezi městy, jež mu přichystaly pravé ovace, byla tehdy také Praha: „Od první minuty mého příjezdu nesčetné oslavy, návštěvy, zkoušky, prohlídky pamětihodností atd. Přijali mě tak, jako bych nebyl zástupcem ruské hudby, ale celého Ruska.“ Léto toho roku trávil Čajkovskij prací na páté symfonii. Pochybnosti o sobě samém jej však neopouštěly. „Chci pilně pracovat, abych dokázal sám sobě i druhým, že jsem se ještě úplně nevypsal. Často mě přepadají pochyby a ptám se: není na čase, abych přestal? Nevyčerpal jsem už svou fantazii?“ psal své mecenášce Naděždě von Meck. 

Není pochyb, že Čajkovského poslední tři symfonie jsou skladbami s programním podtextem, ač o jejich konkrétním „ději“ hovořit nelze. Symfonie č. 5 e moll, op. 64, je vystavěna na principu, uplatněném průkopnicky Hectorem Berliozem v jeho Fantastické symfonii. Berlioz nechá celou skladbou procházet v různých proměnách jedinou hudební myšlenku (idée fixe), jež symbolizovala postavu Berliozovy lásky a příští manželky Harriet Smithson. Bez podobné konkretizace jednotícího tématu užil tento princip ve stejné době, kdy vznikla Čajkovského pátá symfonie, také César Franck ve své jediné Symfonii d moll. Ústřední myšlenku Čajkovského předposlední symfonie prezentuje chmurný, „osudový“ motiv klarinetu v introdukci první věty. Obsahovou stránku díla skladatel pouze naznačil: „Úvod – plné odevzdání osudu. Allegro – nespokojenost, pochybnosti, žalost, výtky“, napsal o první větě skladby. Ve druhé větě je osud přemožen jasnějšími tóny, není však poražen, jeho hrozivost proniká i do odlehčeného valčíku třetí věty. Čtvrtou větu opět otevírá „osudový“ motiv, tentokrát ve výraznějším tvaru, jenž vyvolává slavnostní pocit. Vede ke smíření, vyjádřenému hudbou vznešeného pochodu, v jehož těžkých krocích se tíha osudu stává neodmyslitelnou součástí života. Zápas však neskončil, vede k novému vzepětí energie ve zrychleném tempu závěru. 

Premiéru Symfonie č. 5 řídil Čajkovskij 17. listopadu 1888 v Petrohradě. Opakovala se situace, jakou už skladatel zažil vícekrát. U publika měla bouřlivý úspěch, kritika byla rozpolcená. Někteří označili symfonii za rutinní, pouze na efekt vypočtenou skladbu, jiní naopak za jedno z nejzdařilejších děl své doby.