Česká filharmonie • Tokio

„Když mi bylo šest nebo sedm, moje babička se necítila dobře a doma bylo cítit napětí. Pamatuju si, že jsem tehdy vyhodila všechny z jejího pokoje, zavřela jsem dveře a začala jsem hrát skladbu, kterou jsem se právě naučila. To byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že je možné hudbou říct víc než slovy,“ vzpomíná violoncellistka Anastasia Kobekina, která si získala mezinárodní proslulost nejen svou technikou, výraznou muzikálností, ale také sympatickým projevem na koncertním pódiu i mimo něj. Narodila se do ruské hudební rodiny – matka byla klavíristka a otec skladatel –, takže cesta k hudbě pro ni byla naprosto přirozená. Violoncello si vybrala sama poté, co byla ve třech a půl letech na koncertě Natalie Gutman. „Na tenhle nástroj chci hrát!“ prohlásila tehdy. Na cello se tak začala učit v pouhých čtyřech letech a ráda rodičům pořádala domácí koncerty. V osmnácti odešla na studia do Německa, nejprve na Kronberg Academy, kde se vzdělávala pod vedením Franse Helmersona, a poté na Universität der Kunste v Berlíně (Jens-Peter Maintz). Své hráčské dovednosti si ještě rozšířila ve Francii – na Pařížské konzervatoři u Jeromea Pernooa a na Frankfurter Hochschule u Kristin von der Goltz (barokní violoncello).

Do myslí posluchačů i pořadatelů se dostala především díky cenám z významných interpretačních soutěží, jako jsou Mezinárodní soutěž P. I. Čajkovského nebo G. Enescua; jistě jsme ji zaznamenali také mezi semifinalisty snad nejprestižnějšího světového klání, Soutěže královny Alžběty v Bruselu. Mezi lety 2018–2021 pak byla pozvána do programu „BBC Umělec nové generace“, který pomáhá mladým talentovaným začínajícím umělcům se prosadit. Držitelka ceny Nadace Borletti-Buitoni a Ceny Leonarda Bersteina nyní vystupuje ve významných koncertních sálech (amsterdamský Concertgebouw, berlínský Konzerthaus, Lincoln Center) a festivalech – v roce 2023 např. spolu s Orchestrem curyšské Tonhalle a Paavem Järvim zahajovala Dvořákovu Prahu. Spolupracuje také s renomovanými dirigenty (Krzysztof Penderecki či Heinrich Schiff) a orchestry. Mezi ně se nedávno zařadila i Česká filharmonie, součástí jejíhož turné se Kobekina v létě 2024 stala. Pod taktovkou Jakuba Hrůši si tak odžila i svůj debut na BBC Proms. Tento významný rok, který přinesl také vydání jejího debutového alba „Venice“ (Kobekina nahrává exkluzivně pro Sony Classical), s ní nově mohou znovu prožít i posluchači, a to prostřednictvím dokumentu „Jetzt oder nie!“, natočeném německou stanicí ARD.

S dílem Bryce Dessnera už má určité zkušenosti – nahrála dvě jeho skladby pro sólové violoncello, „Tuusula“ a „Song for Ainola“, které se staly součástí Dessnerova alba Solos (vyšlo v roce 2024). Jeho hudba k ní mluví a užívá si nejen její emocionální hloubku, ale také určitý rockový nádech; Dessner zase obdivuje její hráčské schopnosti a lidský charakter. „V kulturně i politicky tak těžkých dobách je skvělé, že existuje takový pozitivní člověk s jasnou myslí,“ dodává Dessner na její adresu.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).