Česká filharmonie • Tchaj-pej

Kompoziční odkaz Maurice Ravela není rozsáhlý. Podle některých životopisců byly příčinou skladatelovy další aktivity – působil také jako koncertní klavírista, dirigent a pedagog –, podle jiných preciznost a vysoké nároky, které sám na sebe kladl. Svému vlastnímu nástroji klavíru věnoval řadu jednotlivých děl i cyklů – pro sólový klavír, pro klavír na čtyři ruce či pro dva klavíry. Klavírní koncerty vytvořil dva, oba náleží do skladatelovy pozdní tvůrčí periody a vznikaly současně mezi roky 1929–1931. Klavírní koncert D dur pro levou ruku byl dílem na objednávku jednorukého klavíristy Paula Wittgensteina (1887–1961), na jehož žádost a pro jeho repertoár komponovali také další současníci. 

V Klavírním koncertu G dur uplatnil Ravel různé stylové prostředky, od prvků španělského folkloru až po jazzové vlivy své doby. Osobitým způsobem pojednal orchestr, v němž poskytuje prostor sólistickým úsekům různých nástrojů, působivý je kontrast obou krajních vět s melancholicky laděným Adagiem. První věta v sonátové formě překvapí tím, že se po repríze a kadenci opakuje sonátové provedení. Volnou větu uvádí dlouhé sólo klavíru, jehož téma přebírají postupně dechové nástroje; téma je přirovnáváno k volné větě Mozartova Klarinetového kvintetu. Rovněž v instrumentaci závěrečné věty ve formě ronda mají velký podíl dechové nástroje. 

Ravel počítal s tím, že se jako u jiných svých skladeb sám stane prvním interpretem díla: „Byla to zajímavá zkušenost pracovat na obou koncertech zároveň. Ten, který budu sám hrát, je koncert v pravém slova smyslu tohoto pojmu. Myslím tím, že je psán v duchu Mozarta a Saint-Saënse. Hudba sólového koncertu musí být podle mého názoru lehká a brilantní a nemá usilovat o hloubku ani o dramatické efekty,“ napsal. Zdravotní problémy však už Ravelovi nedovolily, aby se klavírního partu ujal. Premiéra koncertu se uskutečnila 14. ledna 1932, sólistkou byla Marguerite Long a Ravel převzal řízení orchestru. Následovalo čtyřměsíční turné obou umělců, během nějž nové dílo uvedli 18. února 1932 také v rámci filharmonického koncertu Nového německého divadla v Praze: „Filigránsky vypracovaná, vycizelovaná kompozice, plná espritu, vkusná a precizní, křišťálově jasné, elegantní, živé umělecké dílo,“ psala pražská kritika. „Klavírní part poskytuje možnost jak mechanizované hře, tak lisztovské virtuozitě, muzikalitu vyžadují především obtížné harmonické spoje.“ Publikum si dokonce vyžádalo zopakování finální věty.

Během druhé světové války zkomponoval Dmitrij Šostakovič celkem tři symfonie. Devátou psal v roce 1945, mezi koncem války v Evropě a na Dálném východě. Premiéru měla 3. listopadu a Stalin očekával velkolepý opus se sbory a sólisty. Namísto toho ale Šostakovič představil symfonii, která je kratší než první věty předchozích dvou, je optimistická a formálně i zvukově podobná klasickým mozartovským symfoniím. Není myšlenkově zásadní jako její dvě předchůdkyně a už vůbec není monumentální jako slavné Deváté Beethovena nebo Mahlera. Sedmou začal podle svých slov promýšlet ještě před válkou, avšak její největší část vznikla v posledních měsících roku 1941. V září německá vojska oblehla Leningrad a Šostakovičovo rodné město i jeho obyvatele čekalo 872 dní kruté a devastující blokády. V říjnu téhož roku byl Šostakovič i s rodinou evakuován do Kujbyševa (dnešní Samary), v prosinci měl symfonii hotovou a začátkem března se konala premiéra. O několik měsíců později, 9. srpna 1942, za dramatických okolností a ohromného osobního nasazení všech zúčastněných, zazněla Sedmá také v samotném Leningradu. Symfonie rychle získala přídomek Leningradská a stala se symbolem ruské nezdolnosti, odhodlání a odporu proti nacismu. 

Otřesným podmínkám v obléhaném Leningradu sice uniknul, válka samotná ale byla v Šostakovičově životě dál přítomná. Do armády se bezprostředně po červnové invazi přihlásil hned několikrát, ale úředníci a komisaři jej pokaždé odmítli s tím, aby se nadále věnoval svému civilnímu povolání. A tak koncertoval, komponoval, vyučoval na konzervatoři a mezitím na její střeše hlídkoval jako dobrovolný požárník. Po dokončení Sedmé symfonie chtěl podle vlastních slov začít skládat oratorium o hrdinných obráncích Moskvy, operu a balet. Síly ale nakonec upnul k práci na další symfonii, která vznikla během léta roku 1943, které trávil ve městě Ivanovo severně od Moskvy. „V posledních dnech jsem dokončil práci na své nové, 8. symfonii. Psal jsem ji velmi rychle – něco přes dva měsíce. […] Postrádá jakékoli dějové momenty. Odráží jen mé myšlenky a prožitky, reakci na radostné zprávy o vítězstvích Rudé armády. Toto mé nové dílo je svérázným pokusem nahlédnout do budoucnosti, do poválečného období,“ napsal Šostakovič 18. září pro týdeník Literatura a umění.

Sovětská armáda v únoru téhož roku zvítězila u Stalingradu a od národního skladatele se očekávalo, že napíše symfonii oslavnou a heroickou. Taková ale Osmá, navzdory jeho veřejným prohlášením, není. Za velkými bitevními vítězstvími viděl Šostakovič miliony zmařených lidských životů a bezvýchodnost a nesmyslnost války, která rozežírá společnost i jednotlivce zevnitř. Během Velkého teroru ve 30. letech nechal Stalin popravit celou řadu Šostakovičových přátel a on sám prožil prakticky celý život v obavě, že jej čeká podobný osud. Sovětský režim skladatele, který se zejména po úspěchu Leningradské stal oblíbeným také na západě, tu protežoval, tu deptal kritikou, vyhrůžkami a ponižováním. Šostakovič se tak stal mistrem ironie. Něco jiného říkal, něco jiného si myslel a nejupřímnější mohl být skrze hudbu. Právě taková je Osmá symfonie. Ironická, upřímná a místy absurdní, stejně jako se Šostakovičovi zdála být absurdní válka a život v ní. 

Sám Šostakovič charakterizoval Osmou jako dílo plné dramatických vnitřních konfliktů. Platí to o jejím filozofickém vyznění i o hudbě samotné. Příznačná je v tomto ohledu už samotná první věta, která začíná v pomalém tempu a ponuré náladě, místy střídané lyrickými epizodami v dřevěných dechových nástrojích. Jedna z nejdelších vět ze všech Šostakovičových symfonií dosahuje svého vrcholu přibližně v polovině, když postupným crescendem přechází do mohutného forte v Allegru. Zdánlivému zvukovému chaosu burácejícího orchestru dává řád výrazný, byť nepravidelný, pochodový rytmus. První věta končí pomalu a tiše, její charakter ale zůstává spíš zlověstný než smířlivý. Potvrzují jej druhá, třetí i čtvrtá věta. Každá je svým způsobem pochodem – druhá s prvky ironického jakoby tanečního scherza, čtvrtá vyznívá jako temný a plouživý pochod smuteční. Teprve závěrečné Allegreto přináší jisté uklidnění a katarzi v podobě zpěvných melodických pasáží a pastorálních motivů. Ani tady ale nechybí dramatické epizody, a i samotný lyricky vyznívající závěr v C dur protínají temné ozvuky kontrabasu. „Ideově filozofickou koncepci svého nového díla mohu vyjádřit velmi krátce, všehovšudy třemi slovy: život je krásný. Všechno temné, chmurné zahyne, zmizí, a všechno krásné zvítězí,“ napsal Šostakovič v Literatuře a umění. Jak moc z něj mluvila ironie nebo upřímnost, zůstává na posouzení každého, kdo jeho Osmou symfonii vyslechne.