Benjamin Britten (1913–1976) se bolestně setkal se smrtí již jako mladík. V dubnu roku 1934 mu zemřel tatínek a o necelé tři roky později, v lednu 1937, maminka. Na jejich památku začal komponovat rozsáhlé rekviem. Počátkem podzimu 1939 byl však prostřednictvím britského konzulátu v USA, kde právě pobýval, požádán o vytvoření skladby k výročí blíže neurčené velmoci. Termín byl šibeniční, honorář ale začínající skladatel v emigraci v čase „podivné války“ potřeboval. Vyšel tedy z již rozpracovaného díla a záhy vznikla Sinfonia da Requiem, Brittenova nejrozsáhlejší čistě orchestrální skladba, která je na rozdíl od většiny jeho raných děl hrána dodnes. 

Tajemným objednatelem bylo Japonské císařství, které v roce 1940 pořádalo velké oslavy 2600 let své existence a u té příležitosti poptalo i několik skladeb u evropských skladatelů, mimo Brittena například u Richarda Strausse nebo Jacquese Iberta. Britten zpočátku nevěděl, o jakou příležitost se jedná. I když se to později dozvěděl, jedinou skladbou, kterou byl v termínu schopen dokončit, bylo již rozpracované rekviem. Japonská strana to však vzhledem ke zjevné vazbě na křesťanskou liturgii a celkově chmurnému výrazu díla brala jako urážku a skladbu odmítla. Úspěšná premiéra Requiem se tak konala v newyorské Carnegie Hall 29. března 1941, tři čtvrtě roku před japonským útokem na Pearl Harbor. Na opožděnou japonskou premiéru došlo až dlouho po válce, 18. února 1956. Tokijský Symfonický orchestr NHK dirigoval sám autor.

Sinfonia da Requiem je památkou na Brittenovy rodiče, ale také reakcí na temný politický vývoj vedoucí k hrůzám druhé světové války a vyjádřením skladatelova celoživotního pacifismu. V článku publikovaném 27. dubna 1940 v deníku New York Sun se Britten vyjádřil jasně: „Dělám to co nejvíce protiválečné […] Nevěřím, že lze v hudbě vyjádřit sociální, politické nebo ekonomické teorie […] jsem si jistý jen svým vlastním protiválečným přesvědčením, když to píšu.“ Sinfonia sestává ze tří vět navazujících bez přerušení. Bohatě obsazený orchestr klene monumentální oblouk od temného pomalého lamenta in D v 6/8 taktu (Lacrymosa), přes zápasivé Dies irae plné vojenských fanfár, které překotným pohybem dospěje až k vyčerpání, jež vyústí v katarzní melodii dřev a smyčců v závěrečném Requiem aeternam, s níž opouštíme spěch toho světa a dotýkáme se věčnosti.

Pátou symfonii začal Gustav Mahler (1860–1911) psát v létě 1901 poté, co si na něj sáhla smrt ‒ v únoru málem podlehl silnému krvácení a zachránil ho jen včasný chirurgický zákrok. „Zatímco jsem se pohyboval na hranici mezi životem a smrtí, říkal jsem si, zda by nebylo lepší s tím skoncovat hned, protože tam musí nakonec dospět každý,“ zapsal si později. Smrt však byla Mahlerova stará známá – sedm z dvanácti jeho mladších sourozenců se nedožilo věku dvou let, bratr Ernst zemřel ve třinácti, roku 1895 spáchal sebevraždu jedenadvacetiletý Otto, o čtyři roky později pochoval skladatel oba rodiče a mladší sestru Poldi… I proto možná Mahlerovo dílo oplývá nezvyklým množstvím smutečních pochodů a jedním z nich začíná i jeho Pátá. 

Nástup dvacátého století přivítal skladatel pochmurně: téměř současně komponoval dva cykly na verše Friedricha Rückerta (1788–1866), Pět písní na Rückertovy básně a cyklus Písně o mrtvých dětech, bezpochyby dva z nejkrásnějších cyklů světové písňové literatury. (Rückertovy básně jsou žalostným nářkem otce; básník ztratil během pouhých tří týdnů na přelomu roku 1833/1834 obě své děti, které zemřely na spálu, a svůj žal vtělil do více než čtyř set básní, které vyšly tiskem až po jeho smrti, roku 1872.) Ve stejnou dobu vznikala i Mahlerova Symfonie č. 5. Otevírají ji nezaměnitelné „osudové“ fanfáry, které však můžeme zaslechnout již v první větě jeho Čtvrté symfonie (po níž následuje věta druhá: tanec smrti, který kostlivec Freund Hein hraje na své skřipky). Ve stejném duchu začínají i první dvě věty nové symfonie: „Jejich obsah je strašlivě smutný a velice jsem trpěl, že jsem je musel psát, a trpím i při pomyšlení, že jednou si je bude muset vyslechnout svět,“ sdělil Mahler své přítelkyni Natalii Bauer-Lechnerové (1858–1921). K symfonii ještě podotkl, že bude „podle všech pravidel, o čtyřech větách, z nichž každá bude samostatná a uzavřená, a spojovat je bude jen podobné ladění.“ Kdoví, jak by skladba nakonec vypadala, kdyby se v Mahlerově životě 7. listopadu 1901 nečekaně neobjevila okouzlující Alma Schindlerová (1879–1964), která si okamžitě Gustava podmanila svou bezprostředností a do deníku si napsala: „Ten chlapík je stvořen výlučně z kyslíku. Kdo se k němu přiblíží, shoří.“ V prosinci se zasnoubili, v lednu Alma otěhotněla, svatba se konala 9. března 1902 ve vídeňském kostele sv. Karla Boromejského. 

Nakonec tak je Pátá symfonie dalším projevem Mahlerova novátorství v pojetí formy a sestává z pěti vět, členěných do tří oddělení. První díl je tvořen úvodními dvěma větami, které myšlenkově souvisí; první větu lze chápat jako introdukci k celé symfonii, druhou jako vlastní první větu. Těžiště symfonie tvoří rozsáhlé Scherzo. Průzračně instrumentované Adagietto má funkci jakéhosi intermezza před finální větou, s níž tvoří třetí díl symfonie. A právě Adagietto, v němž hrají pouze smyčce a harfa, se stalo nejpopulárnější částí celého díla a bývá považováno za vyznání lásky Almě. Oproti úvodním dvěma tísnivým funerálním větám se nabízí charakteristika Adagietta jako triumfu lásky nad smrtí, proti tomu však svědčí jeho pozdější užití ve filmu Luchina Viscontiho Smrt v Benátkách…

Premiéra Páté symfonie se konala 18. října 1904 v Kolíně nad Rýnem pod vedením autora. Při koncertě se ozývalo pískání a v kritikách se objevily formulace jako „otřesné kakofonie“ či „neustálý zmatek“. Skladatel po premiéře lakonicky poznamenal: „Nikdo tomu nerozuměl. Přál bych si, abych mohl dirigovat premiéru padesát let po své smrti.“ Kdo ví – snad se Mahler ze své perspektivy věčnosti se může radovat z úspěchů, které nejen jeho Pátá sklízí na koncertních pódiích i více než po dvou půlstoletích od jejího vzniku. Jen dirigovat musí již někdo jiný, hmotný, kdo provede skladbu řekou času…