Česká filharmonie • Paříž

Kéž bychom věděli, co pětatřicetiletého Antonína Dvořáka vedlo k tomu, aby napsal svůj první sólový koncert s orchestrem právě pro klavír. Důvodem mohla být náklonnost významného interpreta a pedagoga Karla Slavkovského (1845–1919), který intenzivně propagoval díla českých autorů a později skladbu premiéroval, svou roli zde mohl sehrát i renomovaný hudební kritik a estetik Eduard Hanslick (1825–1904), který vedle práv vystudoval hru na klavír a byl členem komise pro udělování státních stipendií ve Vídni. Dvořák získal druhé stipendium na jaře 1876, na podzim téhož roku mu bylo přiznáno další. Bez těchto obnosů by skladatelova rodina živořila. S manželkou Annou byl ženatý necelé tři roky, narodil se syn Otakar, dcera Josefa žila jen dva dny, na cestě bylo další dítě. Varhanické místo u sv. Vojtěcha a soukromé hodiny pro zabezpečení a rozvíjení kompoziční činnosti zdaleka nestačily. Skladatel chtěl tedy jako výraz vděčnosti dedikovat koncert právě Hanslickovi. 

Poprvé Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, B63 zazněl 24. března 1878 na Žofíně, sólistu Slavkovského doprovodil orchestr Filharmonie složený ze členů Prozatímního a Královského zemského německého divadla za řízení Adolfa Čecha. O sedm let později skladatel dílo revidoval, přičemž zúročil zkušenosti z komponování Houslového koncertu a dalších sólových klavírních děl (např. Silhouet, op. 8, B98 či Mazurek, op. 56, B111). Finální, virtuóznější, v instrumentaci bohatší verzi premiéroval v Křišťálovém paláci v Londýně 13. října 1883 klavírista německého původu Oscar Beringer při zahajovacím večeru Sobotních koncertů své Academy for the Higher Development of Pianoforte Playing. Orchestr dirigoval August Manns, který prosazoval současná díla nejen anglických autorů. Byl to právě on, kdo představil Anglii v roce 1879 Dvořákovu hudbu. Mimochodem, spolu s Klavírním koncertem zazněly při říjnovém večeru skladby Hectora Berlioze, předehra Král Lear a Zaïde, boléro pro soprán a orchestr. 

Dlouho se Dvořákův Klavírní koncert považoval za problematický a nezapadající do kánonu virtuózních děl 19. století. Vytýkalo se mu leccos od počtu vět po přílišnou symfoničnost, nejvíc se ale zmiňoval nadmíru komplikovaný, pianisticky „nevděčný“ sólový part, zdůrazňovalo se, že skladatel nebyl vystudovaným klavíristou. Skutečně, nejedná se o koncert na efekt, zato však s bohatým vnitřním obsahem, v němž se klavír stává nedílnou součástí orchestru. Zejména v českém prostředí se ujala úprava významného pedagoga Viléma Kurze z roku 1919, jež měla učinit koncert pro hráče i posluchače přístupnějším. Velkým propagátorem původní verze byl Svjatoslav Richter, v současné době je to Sir András Schiff, který inicioval a podpořil vydání faksimile Dvořákova rukopisu. Někteří interpreti volí mix obojího, sólista dnešního večera Daniil Trifonov však také preferuje Dvořákův originál. 

V první větě pracuje skladatel se třemi kontrastními tématy, široce se rozepisuje zejména tam, kde dvě z nich rozvádí a přidává výrazný motiv připomínající rytmem téma první věty Novosvětské (nejprve zazní v lesních rozích a poté v hobojích). Na efektní virtuozitu si v této části musí posluchač počkat do závěrečné kadence. Kráčející úvod druhé věty na nás dýchne něhou a Dvořákovou melodičností, možná překvapí chopinsky lyrickým „krajkováním“. Závěrečné Allegro con fuoco přinese opět tři témata, toccatové, taneční a zpěvné. 

Prestižní pozvání do New Yorku nespadlo z nebe. Ve Spojených státech se Dvořákova hudba hrála již řadu let, z amerických novin se čtenáři dovídali o mistrových evropských úspěších skladatelských i dirigentských. Ale především byl Dvořák pro Ameriku ikonou národního skladatele. „Amerikáni očekávají veliké věci ode mne a hlavní je, abych prý jim ukázal cestu do zaslíbené země a říše nového samostatného umění, zkrátka vytvořit muziku národní!! […] Je to zajisté stejně veliký jako krásný úkol pro mne a doufám, že pomocí Boží se mně to poštěstí. Materiálu je zde dost a dost,“ psal skladatel po příjezdu do Ameriky příteli Josefu Hlávkovi. S hudebním materiálem se Dvořák skutečně seznamoval s velkým zájmem, prozradil to i v rozhovoru pro New York Herald: „Od chvíle, co žiji v této zemi, zajímám se hluboce o lidovou hudbu černochů a indiánů […] a mým úmyslem je učiniti, co bude v mých silách, abych upoutal pozornost k tomuto skvělému pokladu melodií, který máte.“ Melodie však Dvořák nepřejímal. Tvořil své vlastní, využívaje při tom celé řady charakteristických rysů lidových písní, které si spojoval s americkou folklorní substancí. Motivy k nové Symfonii e moll, op. 95, „Z Nového světa“ se navíc nezrodily hned v té podobě, jak je známe nyní. Dokumentují to skladatelovy skicáře, ve kterých jsou dnes již slavná témata zapsána ještě s mnoha odchylkami od finální verze. Je zřejmé, že v průběhu kompozičního procesu Dvořák stále prohluboval onen „americký duch“, který chtěl do své hudby vtělit: přidával synkopy, včetně speciality zvané „schotch snap“, zvýrazňoval pentatoniku a podobně. Rozhodně však v nové symfonii neusiloval o to, aby se od jeho předchozích symfonií odlišovala ve všem. V době dokončování partitury se o tom sám zmínil v dopise příteli Göblovi: „Nyní právě dodělávám novou Sinfonii E moll která se bude nápadně lišit od mých předešlých, a sice nejvíce v melodických harmon. i rhytm. obratech – jenom instrumentace ta se nezměnila v tom asi již dále pokračovat nebudu a také nechci, a vím proč.“

O bouřlivém přijetí díla při jeho slavné premiéře v newyorské Carnegie Hall v prosinci 1893 (Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl) referoval skladatel i svému nakladateli Fritzi Simrockovi do Berlína: „Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, hala byla obsazena nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král!? à la Mascagni ve Vídni (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se.“ Název „Z Nového světa“ („From the new world“) skladatel připsal na titulní stranu partitury až několik měsíců po dokončení díla; přesně v den, kdy předával partituru dirigentovi k nastudování. Název tohoto prvního díla, které napsal v Americe, zavdal příčinu k celé řadě úvah v novinových článcích. Když si je skladatel pročítal, poznamenal prý s úsměvem: „Tak se zdá, že jsem jim trochu popletl rozumy.“