Věčně živé poselství o relativitě svobody

Wagner a Schönberg

Dallapiccola se narodil v roce 1904 italským rodičům na Istrii, která tehdy byla součástí Rakouska-Uherska. Jeho otec byl ředitelem italskojazyčné školy, kterou úřady na začátku první světové války zavřely a rodinu jako politicky nespolehlivou přesunuly do Štýrského Hradce. Malý Luigi vnímal tuto skutečnost úkorně, jako první střet s politickou zvůlí. Přesun do velkého města ho ale zároveň pomohl profesně nasměrovat: ve třinácti letech se při poslechu Wagnerovy opery Bludný Holanďan rozhodl, že se stane skladatelem. Hudbu pak studoval nejprve v Terstu a poté na konzervatoři ve Florencii, kde v roce 1924 získal diplom z klavíru a o osm let později z kompozice.

Právě v roce 1924 se seznámil s dílem Arnolda Schönberga, který tehdy ve Florencii provedl svoji skladbu Pierrot lunaire. Na dvacetiletého Dallapiccolu jeho hudební řeč udělala velký dojem. Začal studovat Schönbergovu učebnici Harmonielehre a pronikat do tajů systému zvaného dodekafonie, postaveného na předem dané řadě dvanácti tónů. Dallapiccola se sblížil zejména se stylem dalších zástupců takzvané druhé vídeňské školy, Albana Berga a Antona Weberna. Nebyl by to však Ital, kdybychom vedle jejich vlivu v jeho expresionistické moderně neslyšeli i výraznou melodickou linku.

Když se umělec narodí v roce 1904, dějinné události 20. století se zákonitě promítnou do jeho života i tvorby. Ve dvacátých letech mladý student podporoval myšlenky Benita Mussoliniho a fašistické strany, protože hlásaly ochranu obyčejných lidí a italských zájmů. Po roce 1930 však svůj názor radikálně změnil, nesouhlasil s Mussoliniho imperiální rozpínavostí a příklonem k Adolfu Hitlerovi. Dallapiccoly se dotýkal zejména fašisty i nacisty podporovaný antisemitismus, protože jeho manželka Laura byla Židovka.

Svět viděný z vězení

Když Mussolini v září 1938 oznámil svou protižidovskou kampaň, začal Dallapiccola pracovat na kompozici Canti di prigionia (Vězeňské zpěvy) pro sbor, dva klavíry, dvě harfy a bicí. Její tři části se třemi různými příběhy propojuje stejná dvanáctitónová řada a fragmenty z latinského hymnu Dies irae.

V červnu 1939 navštívil Dallapiccola se svou ženou Paříž. Zde se Laura dostala k dekadentní povídce La Torture par l’espérance (Mučení nadějí) spisovatele Augusta Villiers de l’Isle-Adam, přítele Charlese Baudelaira. A pobídla svého manžela k jejímu zpracování pro operní jeviště. Příběh publikovaný v roce 1888 sice historicky vůbec

nesouvisel s tíživou situací, v níž se právě Evropa ocitala, manželé Dallapiccolovi v něm však našli emoce, které mají lidé bez ohledu na konkrétní politické nebo válečné okolnosti.

Děj povídky líčí zlovůli španělské inkvizice, která mučením nutí židovského rabína nespravedlivě obviněného z lichvy konvertovat ke křesťanství. Jedné noci mu je „náhodně“ umožněn útěk: dveře jsou otevřené, stráže spí. Vše působí jako zázrak a rabín utíká, pln víry, že je osvobozen. Na konci ale zjišťuje, že celý útěk byl nastražen – je chycen a čeká ho smrt. Naděje, kterou na okamžik pocítil, byla dalším mučicím nástrojem. Dát někomu víru ve svobodu a pak mu ji sebrat je zákeřnější než fyzická bolest. A právě toto existenciální utrpení se Dallapiccola rozhodl zachytit jako odraz blížící se – a pak probíhající – války.

Smrt? Svoboda?

Děj přesunul do druhé poloviny 16. století a hlavního hrdinu z předlohy proměnil v bezejmenného protestantského vězně z dob nizozemského odboje proti nadvládě Španělů a jejich krále Filipa II. V textu jsou zmíněni jak král, tak krutý místodržící vévoda z Alby. A také „mořští žebráci“, kteří v čele s Vilémem Oranžským Nizozemsko osvobodili, nebo proslulý gentský zvon Roelandt, který vyzváněl na podporu povstalců. Klíčovou roli v opeře hraje žalářník, který ve vězni nejprve vzbudí naději na propuštění, dokonce ho nechá odejít, ale pak se vyjeví jako Velký inkvizitor, který měl v úmyslu vězně jen planě trýznit. Jako vykoupení mu nabídne smrt, která podle něho jediná přináší spásu a svobodu. Když vězně v samém závěru odvádějí na hranici, ptá se: „La libertà?“ (Svoboda?).

Operu o prologu a jednom dějství Luigi Dallapiccola definitivně zkomponoval mezi lety 1944 a 1948, poprvé zazněla v rozhlasovém vysílání italské stanice RAI 1. prosince 1949 a premiéra na divadelních prknech se odehrála v Teatro Comunale Fiorentino 20. května 1950. V listopadu nastuduje Vězně s Českou filharmonií Dallapiccolův krajan Antonio Pappano, který přizval pěvecké hvězdy Briana Mulligana, Ángeles Blancas Gulín a Brendena Gunnella a také Pražský filharmonický sbor. Není náhodou, že právě Pappano nabídl koncertní provedení opery: šéfdirigent London Symphony Orchestra byl donedávna uměleckým šéfem londýnského Royal Opera House a tento post v září předal designovanému šéfdirigentovi České filharmonie Jakubu Hrůšovi.