Vždycky se něco stane. Někdo onemocní, někomu se ztratí kufr, opozdí se nástroj. Čím je zájezd delší – a logisticky komplikovanější –, tím se samozřejmě pravděpodobnost vzniku problému zvyšuje. Česká filharmonie v prosinci odjela na týden do New Yorku, aby odehrála tři koncerty v Carnegie Hall. A světe div se – problém nenastal ani jediný. A co víc, rezidence v nejslavnějším sále světa byla velikým úspěchem.
Vezměme to od konce, nebo tedy skoro od konce: od momentu, kdy filharmonie odehrála v legendární Carnegie Hall třetí, poslední z plánovaných koncertů. Přímo v Carnegie, v prostorách zdejšího muzea (mají tu třeba brýle Elly Fitzgerald, klarinet Bennyho Goodmana nebo taktovku Artura Toscaniniho) se koná recepce. Přítomen je Semjon Byčkov, šéfdirigent a hudební ředitel orchestru. Přítomen je Clive Gillinson, ředitel Carnegie Hall. Přítomen je český prezident Petr Pavel, který do New Yorku přiletěl jen před několika hodinami – z Austrálie. „No dovedete si to představit?“ říká Byčkov. „Přiletět z Austrálie a jít přímo na koncert? Navíc na koncert vážné hudby? A ještě na takový, který je z poloviny úplně bláznivý?“ Sál propuká ve spontánní smích, onou bláznivostí Byčkov naráží na skutečnost, že druhá půlka koncertu patřila Leoši Janáčkovi, konkrétně jeho Glagolské mši. Krásné, monumentální, ale pro netrénované ucho přece jen poněkud složité.
A přítomen je samozřejmě i David Mareček, generální ředitel České filharmonie. „My jsme všichni šťastní,“ říká, když skončí oficiální proslovy. „Koncerty dopadly dobře, nikdo neonemocněl, všichni hráli, zpívali… A pro mě je ještě mimořádné to, že se nehrál jen takový ten snadný repertoár. Dvořákův violoncellový koncert se líbí všem. Ale už třeba Má vlast pro místní publikum není jednoduchá, o Glagolské mši nemluvě.“
Mareček přiznává, že je trochu unavený. Ale taky nadšený. Zaprvé z toho, že se všechny koncerty podařilo úplně vyprodat. „V což jsme na samém začátku vlastně ani nedoufali, protože, jak už jsem řekl, repertoárově to nebylo úplně jednoduché.“
Zadruhé z toho, jak si počínali „jeho“ lidé. Samozřejmě orchestr, který skvěle hrál. Ale i tým v zázemí, všichni ti, kteří cestu do New Yorku organizovali, připravovali. „Je to práce na roky. Dřív jsme si na takovéhle věci najímali americkou agenturu, ale tentokrát to celé dokázali lidi z České filharmonie, všechno od úvodních vyjednávání až po letenky a ubytování.“
A zatřetí z toho, že první český orchestr už od týmu z Carnegie dostal pozvánku na další koncert. „Zatím bez data a bez závazku, o tom teprve začneme jednat. Ale fakt, že nás rovnou pozvali, svědčí o tom, že byli spokojení.“
Ani to ještě není konec. O večer později zazpívá v Carnegie Hall, v jejím supermoderním sále jménem Zankel Hall, Pražský filharmonický sbor. A bude to taky ohromný úspěch.
A teď pro změnu úplně na začátek, do momentu, než to celé propukne. Houslista a koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička se zrovna v newyorské České národní budově chystá na koncert s mladými muzikanty z Británie, Spojených států a Česka. Jde o vůbec první událost Českého týdne v New Yorku, hned v pondělí 4. prosince večer. Hudebníci společně provedou Serenádu E dur pro smyčcové nástroje, jednu z nejhranějších Dvořákových skladeb, příjemnou, šťastnou a doma i ve světě velmi populární. Vodička si nejdřív pochvaluje, jak je spolupráce s mladými talenty obohacující a jak jsou všichni nadšení. Načež se řeč stáčí ke Carnegie Hall – první koncert rezidence tu filharmoniky čeká už o čtyřiadvacet hodin později, v úterý 5. prosince.
Jiří Vodička vzpomíná na rok 2018, kdy byl v Carnegie poprvé. Jako koncertní mistr přicházel na pódium sám, všichni ostatní muzikanti už stáli na svých místech. Dveře z backstage se otevřely, Vodička vkročil do toho ohromného prostoru. Reflektory, potlesk… „Koukal jsem do publika a říkal si: ‚Tak a teď jsem tady!‘ Trvalo to jen pár vteřin, ale já na ně v životě nezapomenu. Mám je v hlavě nahrané jako video, kdykoli můžu kliknout a přehrát si je.“
Carnegie Hall je ikona. Legenda. Hrát tu je jako být na olympiádě, říkal už před zájezdem novinářům David Mareček. „Obrovská věc. Pro nás je tahle rezidence highlightem sezony, i když jsme teprve v její půlce,“ potvrzuje Vodička.
Ale proč vlastně? Proč je Carnegie tak slavná? Říká se, že má skvělou akustiku. Což doopravdy má, největší sál, Stern Auditorium s kapacitou 2790 míst, je vážně obrovský a je až neuvěřitelné, že člověk slyší stejně dobře uprostřed parteru jako nahoře na posledním balkoně.
Nicméně opravdovou legendu z Carnegie dělá impozantní seznam umělců, kteří tu kdy vystupovali. Ať už Čajkovskij, který dirigoval hned první koncert 5. května 1891, nebo The Beatles, kteří tu zahráli ve čtyřiašedesátém a dívky a dámy v publiku z nich skoro omdlévaly. Semjon Byčkov tvrdí, že každý z umělců tu něco zanechal. Neviditelnou stopu ve zdech, něco, čím pak stěny vibrují a každý další muzikant to cítí okamžitě, jak sem vstoupí.
„A já osobně mám taky strašně rád americké publikum,“ dodává Jiří Vodička. „Oni jsou fantastičtí. Srdeční, bezprostřední, všechny emoce, které jim dáte, vám vrátí v potlesku, což já miluju. Protože nejhorší je, když do toho jdete úplně na dřeň a publikum to neocení. To se někdy stane i u nás, zažil jsem koncerty v Rudolfinu, kdy lidi absolutně nereagovali na to, co my jsme tomu dali. Ale v Americe je záruka, že se nic takového nestane. Když do toho dáte všechno, oni to cítí a nebojí se vám to vrátit.“ Jeho slova se potvrdí hned o den později, kdy bude publikum v Carnegie aplaudovat vestoje už po první půlce koncertu.
Připravit zájezd takových rozměrů a takového významu, jako je rezidence v Carnegie Hall, trvá roky. Robert Hanč, generální manažer a umělecký šéf orchestru, vzpomíná, že nápad „uspořádat v Carnegie v roce 2024 něco jako český festival“ vznikl zhruba s tříletým předstihem. Samozřejmě ne náhodou: na čtyřkové roky připadají v české klasické hudbě velká výročí a pro loňský rok to platilo obzvlášť. Uplynulo mimo jiné 200 let od narození Bedřicha Smetany, 170 let od narození Leoše Janáčka, 150 let od narození Josefa Suka nebo 120 let od úmrtí Antonína Dvořáka. „A my jsme už předem věděli, že právě v roce 2024 chceme udělat něco opravdu velkého,“ říká Hanč.
Nápad na český festival přednesli Hanč s Marečkem v roce 2021 Clivu Gillinsonovi, už zmíněnému řediteli Carnegie Hall (a mimochodem také bývalému violoncellistovi London Symphony Orchestra). Jemu i jeho týmu se idea líbila, neslíbili sice nic, ale začala vyjednávání. Zhruba po roce vyústila v pozvání k rezidenci, což jsou právě ony tři koncerty v řadě, a už to samo o sobě byl veliký úspěch, protože něco takového se pro rok 2024 podařilo kromě Čechů už jen Berlínským a Vídeňským filharmonikům, tedy dvěma nejlepším orchestrům v Evropě.
Co se repertoáru týče, Češi jej po domluvě s týmem Carnegie Hall poskládali tak, aby americké publikum slyšelo jak „své“ kusy, tedy hlavně oblíbeného Dvořáka, tak i něco nového, tedy Janáčka a koneckonců i Bedřicha Smetanu, který se v USA hraje relativně málo a americké ucho na něj není zvyklé. Dohodnout se podařilo i ty nejlepší sólisty: violoncellový koncert měl s prvním českým orchestrem odehrát Yo-Yo Ma, houslový Gil Shaham a klavírní Daniil Trifonov.
Načež se rozběhla frenetická práce zájezdového oddělení (víza, letenky a ubytování, převoz nástrojů…), marketingu, tiskového oddělení, samozřejmě samotných hudebníků. „Zkrátka na cestě do Carnegie Hall pracoval každý, kdo má v České filharmonii ruce a nohy,“ popisuje Hanč.
Odletu ještě předcházela masivní mediální kampaň, filharmonie přišla s humorným videem o tom, jak si sice orchestr sbalil nástroje, noty, šaty i boty, ale doma zapomněl Semjona Byčkova. Následovalo pokračování spotu, v němž se problém originálně vyřešil – Semjona za oceán vezme prezident Pavel vládním speciálem. Pro úplnost: na Semjona samozřejmě nikdo nezapomněl, šéfdirigent dorazil do New Yorku včas a v pořádku civilním letadlem a 3. prosince večer vyšel před svůj orchestr, aby oddirigoval v Americe tolik oblíbený Dvořákův violoncellový koncert a první tři části z Mé vlasti.
A ještě slovo k Pražskému filharmonickému sboru. I pro něj byl New York jedním z vrcholů sezony, mimochodem jubilejní, devadesáté. Sbor nejdřív ve středu odpoledne zazpíval spirituály a koledy na slavném náměstí Times Square (u čehož, pravda, trochu promrzl), ve čtvrtek večer spolu s Českou filharmonií předvedl v hlavním sále Carnegie Hall Glagolskou mši a v pátek měl v Carnegie samostatný koncert, vůbec první ve své historii. Sbormistr Lukáš Vasilek poskládal dost ambiciózní program, který začínal Petrem Ebenem a přes Janáčka, Dvořáka a Martinů dospěl až k Testamentu od Jana Nováka.
Co mohlo vypadat trochu jako risk, skončilo čistým ziskem: posluchači odcházeli z koncertu v Zankel Hall nadšení. A taky pohnutí: sbor jako přídavek zazpíval píseň „Goin' Home“, kterou na motivy Larga z Novosvětské symfonie složil William Arms Fischer, jeden z Dvořákových žáků. Novosvětskou si Američané – vcelku po právu – přivlastňují, Dvořák ji složil právě tady, v New Yorku, konkrétně v domě na 17. východní ulici, kde dva a půl roku bydlel.
O víkendu pak velkolepý Český týden v Carnegie Hall pokračoval koncertem Pavel Haas Quartetu v nejmenším ze tří zdejších sálů, Weill Recital Hall, a také promítáním filmů v České národní budově.
Tou dobou už filharmonici koncertovali v kanadském Torontu. Ale to už je zase jiná kapitola.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
