Po nedávné olympiádě jsme stále plni dojmů, jak rafinovaně Francouzi svoji zemi představili. Proč si francouzskou atmosféru neprodloužit až do konce roku? Ovšem z ryze hudební perspektivy a estetikou jiné doby, plné šarmu a elegance.
Silvestrovské a Novoroční koncerty České filharmonie představí především tamější hudbu éry nazývané la belle époque. Opravdu bylo toto období evropských dějin tak krásné? Své idylické pojmenování získalo až později, ve dvacátých letech 20. století. Čiší z něho nostalgie, a především srovnání s tím, co následovalo.
Belle époque bývá ohraničována dvěma válkami: koncem francouzsko-pruské (1871) a začátkem první světové (1914). Ve francouzské historii to bylo období takzvané třetí republiky, na které země vzpomíná jako na čtyři desetiletí míru, optimismu, prosperity, koloniální expanze a technologických, vědeckých a kulturních inovací. Umění vzkvétalo zejména v Paříži a mnohá díla z té doby jsou dodnes pro celý svět hlavními reprezentanty francouzské kultury. Ve světě se tehdy v oblasti vědy a techniky objevila řada převratných vynálezů: žárovka, fonograf, spalovací motor, elektromotor, letadlo… A zrodila se plnohodnotná měšťanská vrstva, která se stará o své živobytí, ale zároveň začíná mít volný čas.
To období zdaleka nebylo jen idylické. Ovšem příchod první světové války, jejíž krutost a délku si nikdo nedovedl představit, znamenal obrovský předěl. Po jejím skončení už život nikdy nemohl být takový jako před ní. Odrazilo se to i v umění. Zatímco během belle époque, kterou představovaly především secese a impresionismus, šlo o krásu, eleganci, zdobnost nebo okamžité dojmy a prožitky, během první světové války přichází reakce a vznikají hnutí jako dadaismus, která potírají veškerou předchozí tvorbu, její pozitivní rysy a elitářství a poukazují na zkaženost světa.
Vstupte do nového roku za doprovodu francouzských melodií.
Bacchanale. Sicillienne. Caprice. Pavane. Rag-mazurka. La valse. To nejsou kouzelnická zaklínadla, ale názvy francouzských skladeb, které vznikly během belle époque nebo se k ní později odkazovaly. Pro svůj silvestrovsko-novoroční program si je vybrali dirigent Tomáš Netopil, houslista Josef Špaček a violoncellista Ivan Vokáč. A bude to oslava šarmantní, bouřlivá a plná tance.
V úvodu zazní rozverné Bacchanale z opery Camilla Saint-Saënse Samson a Dalila. Starozákonní námět byl pro tehdejší francouzská operní divadla příliš vážný, a tak se jeho premiéry ujal roku 1877 „abbé“ Franz Liszt ve svém výmarském divadle. Paříž operu uslyšela poprvé až o patnáct let později. Bacchanale slaví Filištíni ve třetím dějství poté, co díky Dalile přemohli obávaného siláka Samsona a oslepili ho. Saint-Saëns byl spíš tradiční hudební tvůrce, jehož předností bylo dokonale zvládnuté řemeslo. Rád také o hudbě psal, a nejen o ní. Měl hluboký zájem i o geologii, botaniku, motýly a matematiku. S oblibou diskutoval s nejlepšími evropskými vědci a napsal i řadu akademických článků o akustice.
V podání Ivana Vokáče uslyšíme i Saint-Saënsův koncert pro violoncello a orchestr. Jeho nadšené přijetí po premiéře v lednu 1873 znamenalo pro sedmatřicetiletého skladatele první velký pařížský úspěch. Relativně krátké tři věty koncertu jsou tematicky propojené a sólový virtuózní part rafinovaně prostupuje plně symfonickým zvukem orchestru. Koncert se ihned uchytil ve světovém repertoáru, ze jeden z nejlepších v oboru ho označovali i Šostakovič nebo Rachmaninov.
K Saint-Saësovi se váže ještě jedno číslo programu. O dvě dekády mladší belgický houslista, dirigent a skladatel Eugène Ysaÿe zpracoval jeho klavírní etudu do skladby pro sólové housle a orchestr. Caprice d'après l'étude en forme de valse de Saint-Saëns neboli Caprice podle etudy Saint-Saënse ve formě valčíku potvrzuje Ysaÿeovo renomé jednoho z nejlepších houslových virtuosů konce 19. století, který byl vzorem nastupující generace hráčů na tento nástroj. Ysaÿe skladbu představil v roce 1901 a často ji prováděl na svých koncertech.
Když ji tři roky po premiéře vyslechl sám Saint-Saëns, napsal nadšeně svému vydavateli: „Dnes na koncertě Ysaÿe hrál lépe než kdy jindy. Do programu přidal svůj Caprice podle mé etudy en forme de valse, což je extravagance, ale i zábavná ukázka virtuozity.“ Naopak Clauda Debussyho skladba neoslovila. „V tomto díle Ysaÿe prokázal více virtuozity než umění,“ napsal v recenzi. Navzdory jeho hodnocení je Caprice dodnes velmi oblíbený a díky Josefu Špačkovi uslyšíme houslové finesy typické pro konec 19. století.
Další dva tance představí tvorbu Gabriela Faurého. Oba podle historických předloh, a přesto na svou dobu velmi inovativní. Fauré inspiroval další generace francouzských skladatelů, včetně hudebních impresionistů, především smělými harmonickými postupy. Skladba Pavane, původně vznešený španělský dvorský tanec, se stala hned po své premiéře v Paříži v roce 1888 jedním z nejoblíbenějších skladatelových děl. Brzy se dočkala i prvního choreografického zpracování, to slavnější ale přišlo až v roce 1917 díky slavnému souboru Ballet Russe choreografa Sergeje Ďagileva.
Z Itálie zase pochází předloha pro Sicilienne, taneční číslo z Faurého scénické hudby k dramatu Maurice Maeterlincka Pelléas a Melisanda, kterou složil pro londýnskou inscenaci z roku 1898. Později se ji Fauré rozhodl přetvořit ve čtyřdílnou koncertní suitu. Starodávný tanec „siciliana“ má mít pastorální atmosféru, kterou Fauré podtrhl zapojením sólové flétny a harfy. V dramatu zní ke scéně s fontánou, v níž Melisanda ztratí snubní prsten.
Tvorba Francise Poulenca, nejmladšího z autorů novoročního programu, už do belle époque časově nepatří. Bouřlivák, experimentátor a částečný samouk byl jedním z klíčových představitelů francouzské meziválečné hudby. Na počátku skladatelské dráhy ho ovlivnili o něco starší pařížští umělci Satie, Milhaud, Picasso nebo Cocteau. V roce 1923, jako čtyřiadvacetiletý, napsal balet Les Biches (Laně), na objednávku již zmíněného Ballet Russe.
Surrealistické baletní libreto stírá rozdíly mezi realitou a snem, hraje si se symboly, jinotaji, parodií i erotikou. Poulencova hudba byla přijata velmi příznivě a kritika ji srovnávala se Stravinského Pulcinellou z roku 1920. V roce 1939 Poulenc vytvořil z baletních čísel pětidílnou orchestrální suitu, z níž uslyšíme první a třetí část – energické úvodní Rondeau a rychlou, jazzově laděnou Rag-Mazurku.
Přímo doprostřed belle époque nás vrátí opera Julese Masseneta Thaïs. Dnes ji na operních jevištích příliš nevídáme, koncertně však můžeme často slyšet působivé intermezzo pro sólové housle a orchestr z jejího druhého dějství, nazvané Meditace. Hlavními hrdiny opery jsou alexandrijská kurtizána a mnich, který se ji snaží zachránit a odradit od dalších hříchů. Právě ve druhém dějství dochází k vyhrocené scéně, v níž Thaïs hystericky odmítá mnichovu pomoc, ale poté během intermezza zpytuje svůj dosavadní život a rozhodne se obrátit se k Bohu.
Massenet v notovém zápisu nešetří s pokyny „appassionato“ (vášnivě). Emoce, které meditace odráží, se v opeře obrátí v tragédii: mnich Athanaël je poté v klášteře trýzněn láskou k Thaïs, vrací se do Alexandrie, kde ji najde mrtvou. Teprve tehdy jí svou lásku vyzná.
Co slavnějšího může Francie nabídnout na závěr programu oslavujícího začátek nového roku? Po všech tanečních rytmech musí dojít na ten nejslavnější: La valse, díky kterému zaznamenal celý svět Maurice Ravela. Ale nenechte se mýlit, selanka to nebude.
A opět u toho byl Ďagilev: po úspěšné spolupráci na baletu Daphnis a Chloé (1912) si u Ravela objednal nové dílo. Shodli se na záměru oslavit valčík inscenací velkého plesu na vídeňském dvoře v polovině 19. století. Když však Ravel Ďagilevovi představil verzi pro dva klavíry, choreograf byl zklamán a spolupráci zrušil. Ravel přesto dopracoval orchestraci a skladbu s velkým úspěchem provedl koncertně v Paříži v prosinci 1920.
La valse není jednoduchý valčík – Ravel v něm rozehrál kaleidoskop harmonií, temp i nálad. Valčík se groteskně zkresluje, jako by pod povrchem oslavy starých časů vřel hrozivý chaos. Ten prostupuje skladbu čím dál víc, až se v samotném závěru roztočí v divoký rej temných sil. Ravel tak zpodobnil konec idyly přeťaté válečným konfliktem, který skladatele hluboce ovlivnil. Konec belle époque, nikoli však konec hudby, kterou nás Francie s originalitou sobě vlastní zásobuje dodnes.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
