Nejkrásnější den je takový, kdy nemám nic jiného než klavír

Jaké to je být pianistkou – členkou filharmonie? Je běžné, že mají orchestry svého vlastního klavíristu nebo klavíristku?

Stálou pozici pianisty mají třeba americké orchestry, ale v Evropě se to tak často nevidí. Přitom orchestrálních skladeb s klavírem je opravdu hodně, zejména v repertoáru 20. století. Někdy hraju i na celestu, krásný, jiskřivý nástroj, který skladatelé často používají v citově vypjatých momentech, jako například v Šostakovičově Páté symfonii.

Role klavíru bývají různé, někdy posiluje celkový zvuk orchestru zdvojováním jiných hlasů, jindy má sólovější úlohu, přebírá melodii nebo vytváří specifickou barvu ve spojení s jinými nástroji. Hrát v orchestru je ale úplně jiná disciplína než sólová nebo komorní hra. Česká filharmonie si to uvědomuje a stálého pianistu má a já jsem za to pochopitelně moc ráda.

Jak jste se dostala k hudbě?

To je docela dobrý příběh. Nepocházím z hudební rodiny, takže to nikdo neplánoval. Když mi byly tři roky, volal tátovi kamarád, který tehdy pracoval jako stěhovák. Vyklízeli starou hudební školu a chtěli se zbavit několika klavírů. Jeden byl v dobrém stavu, tak se táty zeptal, jestli si ho nechce vzít, jinak by skončil na skládce. Táta souhlasil, klavír nám nastěhovali domů, a když jsem trochu povyrostla, rodiče mě přihlásili do hudební školy. V Litvě to tehdy bylo běžné, i v menších městech byly základní umělecké školy, často zdarma nebo za symbolické školné.

Zamilovala jste si klavír hned?

Ano. I když maminka tvrdí, že jsem si původně přála hrát na housle, ale ona prý odmítla poslouchat to dětské vrzání. Měla jsem hned na začátku velké štěstí na učitelku klavíru, která to brala velice vážně. Už asi v osmi nebo devíti letech jsem poprvé vystupovala na soutěži a od té doby jsem vlastně nikdy neuvažovala o jiné profesi.

Teď zkus poznat svět

Vaše další cesta vedla přes konzervatoř doma v Litvě, Královskou akademii v Londýně a Královskou konzervatoř ve Skotsku až do Orchestru mladých Evropské unie. Bylo od začátku v plánu, že budete studovat v zahraničí?

Ano, i když si dnes říkám, že to tehdy bylo docela odvážné rozhodnutí. Jsem jedináček, ale maminka mě podporovala i přesto, že to znamenalo poslat jedinou dceru do ciziny. Vždycky říkala: Vrátit se můžeš kdykoli, ale teď zkus poznat svět. A tak jsem se vydala do Londýna na Královskou akademii, kterou mi kdysi s obdivem zmiňovala už moje první učitelka. Po čtyřech inspirativních letech jsem ale zatoužila po změně, i kvůli vysokému školnému, a s pomocí stipendia jsem pokračovala na konzervatoři v Glasgow.

Lákalo mě, že tam můžu studovat u dvou rozdílných pedagogů a konfrontovat různé přístupy.

Ačkoli jsem se tehdy soustředila hlavně na sólové hraní, postupně mě začala přitahovat i orchestrální hudba. Můj partner je perkusista a dostal se do mládežnického orchestru Evropské unie. Jeho nadšení a zážitky byly nakažlivé, začala jsem chodit na koncerty a svět orchestru mě fascinoval. Tak jsem se přihlásila – a byla přijata. Můj první koncert byl Stravinského Pták Ohnivák, to byla pořádná výzva. Ale ten pocit, když sedíte uprostřed orchestru a hudba vás zcela pohltí… V tu chvíli jsem věděla, že tohle je směr, kterým chci jít.

Takže jste se začala hlásit na další konkurzy?

Nebylo to úplně přímočaré. Konkurzů pro orchestrální klavíristy je velmi málo a ve Vídni, kam jsme se s partnerem přestěhovali, jsme navíc začínali bez jakýchkoli kontaktů. Tu a tam jsem hrála, občas učila, ale pořád jsem měla pocit, že to není úplně ono. Pak mi několik kamarádů poslalo inzerát na konkurz do České filharmonie. Byl to můj úplně první konkurz, ale věděla jsem, že taková příležitost nemusí přijít znovu.

Pamatujete si, jak to probíhalo?

Docela dobře a zároveň vůbec. Byla jsem nemocná, do druhého kola jsem málem nestihla nastoupit kvůli nějakým zmatkům s časem konání. Na poslední chvíli jsem doběhla, odhodila věci v šatně, šla na pódium a hrála. Byla jsem úplně mimo, ale věděla jsem, že musím ze sebe dostat všechno.

A pak vám řekli, že vás berou?

Ano. Čekali jsme asi půl hodiny a pak přišla ta zpráva. Byla jsem v šoku. Vůbec jsem si nebyla jistá, jak jsem hrála. Jen jsem věděla, že jsem do toho opravdu dala všechno.

Skladba není nikdy hotová

Býváte před koncerty nervózní?

Ano, paradoxně nejvíc ve chvílích před první notou. Jakmile začnu hrát, poznám, jestli to bude ten večer, kdy všechno plyne, nebo že se spíš budu s něčím prát, třeba s trémou nebo neklidem. Ale i když se necítím ideálně, neznamená to nutně špatný výkon.

A co strach z chyb?

Ten tam vždy trochu je, ale s věkem a zkušenostmi získává člověk větší nadhled. Hodně mi pomáhá, když si vystoupení dokážu opravdu užít, pak nervozita ustupuje.

Vyhovuje vám být součástí celku, nebo si užíváte, když jste středem pozornosti?

Baví mě obojí. Možná to zní překvapivě, ale opravdu si užívám i chvíle, kdy nejsem na očích. Jako sólista jste na pódiu často sám a všechno stojí na vás, je to velmi intenzivní, někdy až vysilující. V orchestru naopak miluji ten pocit, že jsem součástí něčeho většího. Užívám si momenty, kdy má klavír výraznější roli, třeba melodii nebo sólový vstup. Ale necítím se omezovaná ani ve chvílích, kdy mám spíš doprovodnou úlohu. Naopak, vnímám v tom velkou svobodu. Možná je to i tím, že se většinou shodnu s dirigenty a jejich vizí. Sólové hraní je nádherné, ale má pro mě jednu nevýhodu: opravdu nesnáším hraní zpaměti. Kdyby existovala kouzelná pilulka, jak se tohoto stresu zbavit, hned bych si ji vzala.

Česká filharmonie • Giovanni Antonini

S Českou filharmonií se v lednu představíte i jako sólistka, v Beethovenově Trojkoncertu po boku houslisty Jana Fišera a violoncellisty Václava Petra. Jak ten nápad vznikl?

Abych byla upřímná, přesně nevím, čí to byl nápad. Jednoho dne mi přišel e-mail s dotazem, jestli bych měla zájem. Samozřejmě jsem ani na vteřinu neváhala. A překvapilo mě to o to víc, protože jsem tehdy byla ještě ve zkušební době. Říkala jsem si, že je to skvělé znamení, že mi věří a chtějí mi dát takovou příležitost. Ať už to vymyslel kdokoli, moc mu za to děkuji!

Máte tu skladbu ráda?

Můj vztah k Beethovenovi je dost bouřlivý, chvíli láska, chvíli nenávist. Někdy se v jeho skladbách cítím jako doma, všechno do sebe perfektně zapadá. A jindy jako by mi ta hudba dávala jednu ránu za druhou. Trojkoncert ale krásně propojuje všechno, co mám ráda: sólové hraní, komorní souhru i spolupráci s orchestrem. Bude to moje první setkání s tímto dílem, ale čím víc se do něj nořím, tím víc mě baví. Je to radost i výzva.

Máte nějakého oblíbeného skladatele nebo období, ke kterému se ráda vracíte?

Šostakoviče. Dlouho byl mojí jasnou jedničkou. Fascinoval mě jako autor sólové, komorní i orchestrální hudby. Dokonce jsem ve Skotsku prosadila trochu bláznivý nápad: zahrát jeho Pátou symfonii na dva klavíry. A vůbec nejblíž mám k hudbě 20. století. Zároveň mám ale oblíbené kusy snad od každého skladatele. Takže jasnou dvojku po Šostakovičovi neumím určit. Více než na jménu záleží na konkrétní skladbě.

Musíte se do hudby někdy nutit?

Vlastně ne. Miluji cvičení, ideální den je pro mě ten, kdy v kalendáři nemám nic jiného než klavír. Samozřejmě se někdy musím přemlouvat, třeba když se připravuji na něco, co mě tolik nebaví. Ale největší motivací je pro mě zodpovědnost. Nesnáším jít na pódium nepřipravená. A i když už skladbu umím, vždycky hledám nové cesty. Nikdy ji nepovažuji za hotovou. Vždycky je co objevovat.