Houstone, slyšíte mě?

Apollo 10 byl čtvrtý pilotovaný let programu Apollo v roce 1969, poslední přípravný před chystaným přistáním lidí na Měsíci, tedy generálka na jeho oběžné dráze. Kosmická loď odstartovala z mysu Canaveral 18. května 1969 a hned v první den mise si odbyla malou premiéru, když poprvé odvysílala barevný videozáznam z vesmíru. Na videu bylo vidět připojení velitelského modulu Charlie Brown k lunárnímu modulu Snoopy a také interiér velitelského modulu. Astronauti na palubě – velitel Thomas Stafford, John Young, pilot velitelského modulu, a Eugene Cernan, pilot lunárního modulu – patřili k těm nejzkušenějším, kterými NASA disponovala, každý z nich už měl za sebou několik misí.

Pátý den od startu na oběžné dráze Měsíce Cernan a velitel Stafford nastoupili do lunárního modulu Snoopy a opatrně se odpojili od velitelského modulu, ve kterém zůstal John Young. Jak se posádka lunárního modulu přibližovala k měsíčnímu povrchu, vysílala nadšené zprávy o tom, co vidí. „Právě jsme byli svědky východu Země a bylo to nádherné,“ hlásil Cernan. O několik minut později velitel Stafford a Eugene Cernan přeletěli nad budoucím místem přistání Apolla 11 v Moři klidu. Modul se přiblížil na deset mil k povrchu Měsíce.

Velitel: Kdy odpálíme heliové nádrže?
Cernan: Ještě vydrž, drahouši. Fotíme krátery!
Velitel: Dáš si ještě sušenku?
Cernan: Ne.
Velitel: Tak si buď o hladu.
Cernan: Už je mi z těch blbejch sušenek šoufl, jak jsi přechloroval tu vodu, tak je mi furt šoufl. Prosím tě, na předku okýnka, ta izolace… počkej, slyšíš to taky?
Velitel: Jo.
Cernan: Ten hvízdavej zvuk.
Velitel: Myslíš tu hudbu.
Cernan: Tady jsme ve vesmíru, kde by se tu vzala hudba.
Velitel: No ne, páni, řekni mi, že to není…
Young: Chlapi, slyšíte to taky? Takový jako hvízdání?
Cernan: Jo. Zní to jako, no… taková divná vesmírná hudba. Jenomže kdo by ve vesmíru skládal hudbu, že jo.
Velitel: Tím spíš, že se ve vesmíru nemůže šířit zvuk, lekce astrofyziky číslo jedna. Nechceš sušenku?
Cernan: Běž mi s těma sušenkama už někam.
Young: Co to sakra může bejt?
Velitel: Protože zvuk potřebuje vibrace atomů v nějakým médiu, aby se mohl šířit. Nemáš atmosféru, nemáš médium, nemáš atomy, elementary, dear Watson.
Cernan: Zní to tak strašidelně, jako nějaká fakt divná hudba.
Velitel: No jo, to už jsi říkal.
Young: Třeba je hudba fakt univerzální, jako matematika. Třeba každej tvor, co vyleze na nějaký planetě z bláta, začne nejdřív čmárat po zdech jeskyně…
Cernan: Moje Barb říká, že ty jeskynní malby všechny namalovaly ženský, a já tomu věřím, chlapi někde po kopcích lověj mamuty a ženský doma zatím zkrášlujou domov, no napadlo by tě někdy věšet si obraz do kuchyně? Mě taky ne! Stoprocentně ženský!
Young: … a pak začne skládat hudbu, protože to vyjadřuje nějakou niternou…
Cernan: Tome, máš na přední části okýnka spálenou izolaci? Tady…
Velitel: Jo.
Cernan: To je divný. Já mám taky úplně spálenou izolaci. Není to divný?
Hudba se teď ozývala silněji.
Velitel: No, abych řek pravdu, já tam v tom slyším Barberovo Adagio pro smyčce.
Cernan: To neznám, co to je?
Velitel: To je ta hudba, co teď slyšíš.
Cernan: To mě poser.
Velitel: Byli jsme na tom s Mary na koncertě Houstonskejch symfoniků.
Cernan: Ty jsi nějakej chytrej.
Velitel: To se ti vreje do hlavy. Je to nejsmutnější hudba, co kdy kdo složil. Úplně máš chuť si lehnout do rakve.
Cernan: Tak to dík. Dej mi radši sušenku. Je to jen hvízdání, venku jen hvízdá vítr.
Velitel: Nehvízdá.
Cernan: Tak je to soundtrack k tý kráse venku. Třeba to prostě patří k Měsíci, jak když přijdeš do Disneylandu, tam má taky každá atrakce vlastní hudební doprovod.
Velitel: To nám nikdo nebude věřit.
Young: To teda nebude. Budou nás zkoumat psychiatři, jestli nám z tý mise nepřeskočilo v palicích.
Velitel: Vůbec nevím, jestli to hlásit. Ještě bych se někdy rád do vesmíru podíval.
Cernan: Stejně se všechno nahrává.
Young: Tak tam uslyší i tu hudbu, ne?
Cernan: Jestli nám to jen nehraje v hlavě, tak uslyší. V opačným případě tam nic neuslyší. Krucinál, jsem z toho fakt nervózní. A teď zas nějaký jako bublání? Slyšíte to taky?
Young: Jo.
Velitel: Buďte chvíli zticha a poslouchejte.
Tři astronauti tak na okamžik složili ruce do klína. Cernan trochu natočil hlavu, zavřel oči a dlouho seděl bez pohnutí. Velitel si ve světle odraženém z měsíčního povrchu povšiml, že Cernanovi po tváři teče slza, ale neřekl nic.
Young: Jste tam, chlapi?
Velitel (zhluboka se nadechne): Toscanini, který Barberovu skladbu pro smyčce dirigoval, řekl jednou po zkoušce doslova „Semplice e bella“.
Cernan: Nevím, co to znamená, ale je to kurva krásný.
Pak bylo ticho, jen z éteru se ozývaly závěrečné tóny smyčců.
Young: Pojďte mi, chlapi, z toho orbitu, musíte se mi zas připojit.