Když Antonín Dvořák v roce 1892 připlul do Spojených států, na americkou pevninu vstoupil téměř přesně 400 let poté, co byl kontinent „objeven“ mořeplavcem Kryštofem Kolumbem. Dvořák se ale pro Ameriku stal skutečným objevitelem: představil jí nový hudební směr. A vytvořil zde i mnohá ze svých nejvýraznějších děl.
Antonín Dvořák, jehož rádius pohybu v Čechách většinou nepřesahoval desítky kilometrů od domova, byl ve skutečnosti jedním z nejzcestovalejších lidí své doby. Jen před rokem 1892 už devětkrát navštívil Anglii. A právě tam, při slavnosti v Cambridge, kde přebíral čestný doktorát, do jeho příběhu vstupuje Jeanette Thurberová, prezidentka Národní konzervatoře americké hudby. V červnu 1891 Dvořáka pozvala do Spojených států, aby se stal ředitelem této významné instituce. S nabídkou štědrého ohodnocení ve výši 15 tisíc dolarů ročně, tedy zhruba třicetkrát víc, než si jako pedagog vydělal v Praze. V prosinci Dvořák podepsal dvouletou smlouvu.
Před svým odjezdem do Spojených států Dvořák uspořádal velké turné a během pěti měsíců objel se svojí hudbou 39 měst Čech i Moravy. Jak píše v dopise své dceři Anně, ještě krátce před odjezdem na transatlantickou cestu se setkal se svými žáky Oskarem Nedbalem a Josefem Sukem. Ve svém psaní vzpomíná, že s nadanými studenty povečeřel buřty, a přidává prosbu: „Tedy jen buďte hodní a modlete se za nás i za sebe.“
Jeho cesta přes oceán začíná 15. září 1892 v Brémách, kde Dvořák společně se svou ženou Annou, dětmi Otylkou a Toníkem a sekretářem Janem Kovaříkem nastoupil na palubu lodi Saale. Parník postavený v roce 1886 byl symbolem moderní technologie své doby. Byl navržen tak, aby pojmul 224 pasažérů první třídy, 94 druhé třídy a 850 třetí třídy. Loď obsluhovala posádka čítající 150 členů personálu a lodníků, kteří dokázali její mohutný trup rozpohybovat na rychlost až 18 uzlů, více než 33 kilometrů za hodinu.
Cesta přes Atlantik trvala devět dní a Dvořáka jako jediného z jeho skupiny nepostihla mořská nemoc. Naopak, plavbu přes oceán si nemohl vynachválit. Vztah k lodi Saale, ke které se v rámci svého amerického angažmá mnohokrát vracel, je patrný už z prvního dopisu ze Spojených států. „Drahý příteli, spěchám, abych Vás spravil o našem příchodu do Ameriky. Šťastně jsme sem dojeli a děkujeme p. Bohu, že nás na cestě naší chránil a zachoval. Cesta byla tak krásná, že na ni po celý život člověk nemůže zapomenout, a jenom neradi jsme se od naší milé lodi Saale mohli odloučit,“ píše Dvořák tajemníkovi knížete Rohana Aloisi Göblovi, který mnohokrát hostil Dvořáka na zámku Sychrov.
Už během cesty Dvořák pocítil věhlas i mediální zájem, kterému se v zámoří těšil: „Že jsem v Americe ve všech vrstvách znám, o tom svědčí i ta okolnost, že Američané navracející se z Evropy do Am. již na lodi se ke mně hlásili. Ukazovali mně noviny, kde byl můj životopis i obraz, a těšili se velmi, že mne poznali. Druhá kajuta dávala ve prospěch námořníků koncert. Hráli Sl. Tanec g moll. Bylo to na moři 24. září večer a velice dojemné, i musím přiznat.“
Dvořák poprvé vkročil na americkou pevninu 27. září, den poté, co Saale přistála v přístavu Hoboken v New Jersey. Příjezd do hotelu Clarendon, kde s rodinou strávil první týdny, doprovázela velká pozornost médií a skladatel musel novinářům dopodrobna vylíčit svou cestu na kontinent. „Toť se rozumí, že druhý den bylo toto v novinách. Až až hrůza. Celé velké články mluvily o mé nastávající činnosti v Americe jenom v superlativech. Celá A. čeká kdoví co od mého působení zde,“ píše skladatel v dalším z dopisů. Pozornost amerického tisku ostatně provázela celou Dvořákovu přítomnost a působení v New Yorku v následujících měsících a letech.
Antonín Dvořák s rodinou a přáteli v New Yorku – 1893, NM - MAD, S 226/1093
Do funkce ředitele Národní konzervatoře americké hudby byl Dvořák slavnostně uveden 1. října 1892 a už o dvacet dní později diriguje svůj první samostatný koncert na kontinentu, a poprvé tak zavítá do Carnegie Hall. V listopadu v Bostonu uvádí svou šestou symfonii D dur a Requiem na koncertě, jehož překvapivý sociální kontext popisuje v dopise příteli, architektu a mecenáši Josefu Hlávkovi: „Představte si jenom, jak Američané v zájmu umění a pro lid pracují! Tak například včera jsem přijel do Bostonu řídit svůj povinný koncert, což vše aranžuje naše ctěná presidentka Konservatorie, neúnavná paní Jeanetta Thurberová. Koncert bude ve středu 1. prosince pro bohaté a inteligentní obecenstvo, ale den předtím bude též mé dílo se dávat pro chudé dělníky, kteří vydělají týdně 18 dolarů, a to proto, aby také ten chudý nevzdělaný lid měl příležitost slyšet hudební díla všech dob a všech národů!! Co, to je něco? Těším se na to jako malé dítě.“
Hned po příjezdu Dvořák pracuje na skladbě The American Flag, inspirované stejnojmennou básní Josepha Rodmana Drakea, která měla být původně provedena už v rámci říjnových Kolumbovských oslav. Dvořák ji však dokončil až v lednu 1893 a hned poté začal skicovat novou symfonii. O své práci na novém díle píše v dopise Göblovi: „Inu jsem spokojen a chval Bohu zdráv a pracovat také mohu, ovšem ne tolik jako doma – ale přeci nezahálím a něco tu a tam udělám. Tak např. nyní právě dodělávám novou Sinfonii E moll, která se bude nápadně lišit od mých předešlých, a sice nejvíce v melodických, harmon. i rhytm. obratech – jenom instrumentace, ta se nezměnila, v tom asi již dále pokračovat nebudu a také nechci a vím proč.“ A na jiném místě listu líčí společenské dění: „V listopadu bude veliký banket na mou počest. Ze všech států přijedou zástupcové umění a žurnalistiky. Bude prý to ‚on a large scale‘, jak my říkáme, ve velkém.“
Carnegie Hall, NM - MAD 6884
V květnu 1893 vychází v New York Herald článek s názvem Real Value of Negro Melodies (Skutečná hodnota černošské hudby). V něm redaktor těchto novin s použitím mnoha skladatelových citací představuje Dvořákovy úvahy o tom, kam by se měla ubírat nová americká hudba. Podle něj by měla být základem moderní americké kompoziční školy afroamerická hudební tradice.
„Nepřijel jsem do Ameriky interpretovat veřejnosti Beethovena nebo Wagnera. To není moje práce a nechtěl bych tím ztrácet čas. Přijel jsem objevit, co v sobě mladí Američané mají, a pomoci jim to vyjádřit. Až zase přijedou potulní černošští zpěváci, hodlám vzít své mladé studenty skladby s sebou a zeptám se na jejich názor,“ říká Dvořák a autor článku doplňuje komentářem plným respektu: „Zde je tedy program hudebního růstu, který vypracovala nejkompetentnější mysl, jaká kdy studovala americkou hudbu – plán vypracovaný bez váhání a výhrad. Je výsledkem téměř mikroskopického zkoumání a pochází od člověka, který to vždy myslí vážně.“
Dvořák se v rozhovoru vztahuje ke své vlastní inspiraci slovanským a českým folklorem. Jeho apel ale není pouhým návodem na kulturní apropriaci. Skladatel mluví i o tom, jak se společně s Thurberovou zasadili o přijetí prvních afroamerických studentů na jím řízenou konzervatoř, a také o stipendijní podpoře studentů ze znevýhodněných rodin. A dodává, že do svých nových studentů vkládá velké naděje.
Článek vyšel jen pár dní předtím, než Dvořák dokončil práci na Symfonii č. 9 e moll „Z Nového světa“, na které pracoval pouhých pět měsíců. Dvořákovy názory rozdmýchaly diskusi v newyorských hudebních kruzích, ale mistr sám si od celé situace udržoval odstup. O provedení svých skladeb i o honoráři místních hudebníků píše přátelům do Evropy: „Za zkoušku a koncert 7 až 9 dolarů jeden – to je přece hezká suma? Stabat Mater dávali zde v kostele a pak v Brooklyně (tak jako u nás Malá Strana od Prahy vzdálena). Jinak i ostatní moje skladby se zde mnoho hrají, ačkoliv i zde mám své – nepřátelíčkové, ale já jim rád odpouštím.“
„Začátkem června pojedeme na vagace – a sice až do státu Iova, 1300 mil od N. Y. To je dálka, co? Pojedeme přes Chicago, tam se podíváme – a pak do české vesnice „Spillville“. Dvořák se na léto 1893 přesunul s rodinou do státu Iowa, kde našel klid a inspiraci. Malá komunita Spillville mu poskytla ideální prostředí pro komponování. Při svých procházkách k nedaleké řece si často zaznamenával okamžité hudební nápady na manžety u košile.
Právě ve Spillville vzniklo jedno z jeho nejslavnějších komorních děl: Americký kvartet. Ten je prostoupen vlivy tradiční americké hudby, především afroamerických spirituálů a melodií obyvatel původních amerických národů. Závěrečnou stranu skici autor doplňuje ručně psanou poznámkou: „Dokončeno 10. 6. 1893. Zaplať Pán Bůh. Jsem spokojen. Šlo to rychle.“
Vrcholnou událostí roku 1893 se stala premiéra Symfonie „Z Nového světa“. Pořadatelé museli kvůli mimořádnému zájmu diváků několikrát navyšovat počet sedadel a koncert měl obrovský úspěch.
Pak ale Dvořákův pobyt v Americe začaly provázet komplikace. Jeanette Thurberová se dostala do finanční tísně, takže mu za školní rok 1894/1895 nabídla už jen 8000 dolarů. Dvořák přijal, výplata mzdy ale často vázla, navíc se mu stále více stýskalo po domově, jakkoli se na léto 1894 do Čech vrátil. Na jaře 1895 problémy vyvrcholily a Dvořák se rozhodl Ameriku definitivně opustit.
V Čechách Antonín Dvořák pokračoval v komponování a vrátil se také na své pedagogické místo na pražské konzervatoři. Do historie se ale zapsal ještě v jedné důležité roli, kterou sehrál 4. ledna 1896. V ten den coby autor skladeb na programu i jako dirigent podpořil tehdy právě vzniklý orchestr při jeho prvním koncertu. Jméno tohoto nového orchestru bylo Česká filharmonie.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
