Mou vlastí Bedřicha Smetany zahájí Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem 12. května tohoto roku 80. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro a 2. a 3. června jej pak zakončí Mahlerovou Symfonií tisíců. Symbolicky se tak naplní osmdesát let trvající spolupráce dvou významných českých hudebních institucí.
Pouto mezi Pražským jarem a Českou filharmonií bylo vždy mimořádně silné, zejména díky osobnosti Rafaela Kubelíka, který přišel v roce 1946 jako šéfdirigent České filharmonie s myšlenkou založit první poválečný mezinárodní hudební festival v Praze. Česká filharmonie tak stála přímo u zrodu Pražského jara a dodnes drží několik festivalových prvenství: od roku 1946 odehrála na Pražském jaru impozantních 430 koncertů a 76krát provedla Mou vlast.
Drží také rekord nejvyššího počtu, celkem šestnácti, odehraných koncertů v rámci jednoho ročníku. Stalo se tak hned v prvním roce 1946, kdy byla z jasných důvodů jediným festivalovým orchestrem. Na dirigentském stupínku se tehdy vystřídali Rafael Kubelík, Jaroslav Krombholc, Jean Beaudet, Krešimir Baranović, Adrian Boult, Charles Munch, Jevgenij Mravinskij a tehdy sedmadvacetiletý Leonard Bernstein.
Tento slavný umělec oddirigoval na Pražském jaru 1946 s Českou filharmonií svůj evropský debut a se stejným orchestrem v roce 1990 i svůj poslední koncert na evropském kontinentě. Tehdy se po více než čtyřech dekádách na festival vrátil společně s Rafaelem Kubelíkem. Pod jeho taktovkou zazněla s Českou filharmonií Má vlast, Leonard Bernstein festival zakončil Beethovenovou Devátou.
Zazní Smetana
Účinkuje Semjon Byčkov (dirigent)
Festivalová tradice uvádění Mé vlasti je silně spjata nejen s Rafaelem Kubelíkem, ale především s Václavem Talichem. Právě v jeho „Pražském hudebním máji“ z roku 1939, jenž se stal celonárodní demonstrací odporu proti nacistické okupaci, hledejme zárodky této myšlenky, stejně jako ideu končit Pražské jaro Beethovenovou Devátou symfonií, která přetrvala s různými repertoárovými obměnami až do roku 2006.
Smetanova Má vlast zazněla na festivalu poprvé 12. května 1946 pod taktovkou Rafaela Kubelíka, nikoli však jako zahajovací koncert. V této roli se představila až v roce 1949 za řízení Václava Neumanna, a v tradici připadající na datum 12. května se změnila dokonce až v roce 1954. Jak už bylo zmíněno, Česká filharmonie odehrála na Pražském jaru toto ikonické dílo šestasedmdesátkrát.
Má vlast ale rozhodně není jediným repertoárovým hitem České filharmonie v osmdesátileté historii Pražského jara. Zcela výjimečné postavení zaujímá také Devátá symfonie Ludwiga van Beethovena, kterou Česká filharmonie na festivalu uvedla celkem sedmapadesátkrát.
Orchestr byl rovněž přímým aktérem několika premiér, mezi jinými prvního uvedení Třetí symfonie Aarona Coplanda s Leonardem Bernsteinem v roce 1947, světové premiéry Musique pour Prague Daria Milhauda napsané pro Pražské jaro 1966 (premiéru řídil sám autor) nebo z nedávné doby evropské premiéry skladby Superorganisms Miroslava Srnky na závěrečném koncertu festivalu v roce 2024.
Významný podíl měli čeští filharmonici také na uvádění českých premiér děl Dmitrije Šostakoviče: v roce 1957 zazněl se sólistou Davidem Oistrachem a Jevgenijem Mravinským Houslový koncert č. 1 a moll op. 99, o rok později Symfonie č. 11 g moll „Rok 1905“ op. 103 s Karlem Šejnou, v roce 1960 slyšela Praha jen sedm měsíců po leningradské premiéře Violoncellový koncert č. 1 Es dur op. 107 v podání Mstislava Rostropoviče a v roce 1962 uvedl na Pražském jaru v české premiéře Karel Ančerl s Českou filharmonií Čtvrtou symfonii, opět jen několik měsíců po světové premiéře v Moskvě. Do paměti diváků Pražského jara se pak zapsalo provedení Páté symfonie s Leopoldem Stokowským v roce 1961.
K jedinečným momentům společné historie orchestru a festivalu patří uvedení Dvořákova oratoria Svatá Ludmila v roce 1948, poslední koncert Rafaela Kubelíka na Pražském jaru před jeho odchodem do emigrace, z novodobějších pak Schönbergovy Písně z Gurre se Zdeňkem Mácalem v roce 2006, Mahlerova Symfonie tisíců v O2 aréně v roce 2011 s Christophem Eschenbachem v koprodukci hr-Sinfonieorchesterem nebo koncertní provedení Smetanovy Libuše s Jakubem Hrůšou a Kateřinou Kněžíkovou v roce 2024.
Významným otiskem nejen do jubilejního 80. ročníku Pražského jara, ale i do bohaté společné historie bude zcela jistě také letošní zahájení a zakončení festivalu Českou filharmonií s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Pražské jaro a Česká filharmonie mají na co navazovat a nelze si než přát, aby jejich inspirativní spolupráce úspěšně pokračovala i v dalších letech.
Má vlast s Českou filharmonií zazněla na Pražském jaru, a to i opakovaně, pod taktovkou těchto českých dirigentů: Rafaela Kubelíka (1946, 1990), Václava Neumanna (1949, 1969, 1971, 1973, 1974, 1977, 1981, 1982, 1985), Karla Ančerla (1953, 1960, 1968), Karla Šejnu (1955, 1959), Václava Talicha (1954, Talich tehdy kvůli velkému rozrušení oddirigoval pouze Vyšehrad, v ostatních částech jej zastoupil Karel Ančerl), Jaroslava Krombholce (1961, 1962, 1975), Zdeňka Košlera (1964, 1972, 1980, 1992), Václava Smetáčka (1965, 1979), Jiřího Bělohlávka (1983, 1988, 2014), Libora Peška (1995), Zdeňka Mácala (2007), Vladimíra Válka (1998) a Tomáše Netopila (2018).
Česká filharmonie byla také prvním orchestrem, v jejímž podání zazněla Má vlast na Pražském jaru pod taktovkou zahraničního dirigenta. Tím byl v roce 1984 Lovro von Matačić, výrazná dirigentská osobnost festivalu. Po něm následovala další velká jména: Wolfgang Sawallisch (1986), Oskar Danon (1987), Charles Mackerras (1989, 1999), Gustav Kuhn (1991), Ken-Ichiro Kobayashi (2002), Christian Arming (2003), Vasilij Petrenko (2012) a Paavo Järvi (2016).
Mimořádné symfonické dílo orchestr nastudoval s velikány, jako byli Erich Kleiber (1949), George Szell (1959), Karl Böhm (1960), Zubin Mehta (1963), Karel Ančerl (1965), Lovro von Matačić (1966, 1971, 1980), Václav Neumann (1967, 1972, 1976), Wolfgang Sawallisch (1970, 1981), Hans Swarowsky (1973), Gennadij Rožděstvenskij (1974), Lorin Maazel (1985), již zmiňovaný Leonard Bernstein (1990), Jiří Kout (1993) a s mnoha dalšími skvělými dirigenty.
Svá první vystoupení před tuzemským publikem s Českou filharmonií na Pražském jaru odehráli například klavírista Svjatoslav Richter (1954, první Richterův koncert mimo Sovětský svaz), vynikající chilsko-americký klavírista Claudio Arrau (1958), Maurizio Pollini (1969, jediný Polliniho koncert s orchestrem v historii Pražského jara), dirigenti Lorin Maazel (1960), Leopold Stokowski (1961), John Eliot Gardiner (2001), André Previn (2010) a z posledních let americký dirigent David Robertson (2018), John Adams (2023) nebo Klaus Mäkelä (2023).
Článek vznikl ve spolupráci s Mezinárodním hudebním festivalem Pražské jaro.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.
