Česká filharmonie • Vídeň

„Bylo mi sedm nebo osm let, když jsem poprvé navštívila orchestrální koncert. Haydn mě okouzlil natolik, že jsem měla husí kůži. Poprvé jsem pocítila, jak mocný způsob komunikace hudba představuje,“ vzpomíná klavíristka Beatrice Rana, která už za rok po tomto zlomovém životním zážitku sama vystupovala s orchestrem v roli sólistky. Hudbou žila od narození: vyrostla v rodině klavíristů a hře na klavír se začala věnovat ve čtyřech letech. Přestože ji k hudební kariéře nikdo nenutil, rozhodla se pro studium na Konzervatoři Nina Roty v Monopoli pod vedením Benedetta Lupa, kde zároveň navštěvovala také kompoziční třídu Marca della Sciucca. Dále ji touha po rozšiřování klavírních dovedností zavedla do Hannoveru k Arie Vardimu a zpátky do Itálie a k Benedettu Lupovi, tentokrát na Accademia di Santa Cecilia.

Do mezinárodního hudebního povědomí se dostala v osmnácti letech, kdy zvítězila v Mezinárodní soutěži v Montrealu, a zvláště o dva roky později, v roce 2013 – to obsadila stříbrnou příčku a obdržela cenu publika na slavné Mezinárodní soutěži Van Cliburna. Přestože ji tento úspěch přímo vystřelil na světová pódia (hlavně ta americká – v Evropě koncertovala i předtím), přineslo s sebou i pocit velké zodpovědnosti. Jak odhalila v jednom z rozhovorů, celou sezonu po soutěži žila s pocitem, že všem musí dokázat, že si své umístění zaslouží. Krizi však překonala – „Náhle jsem si uvědomila, že už nejsem v soutěžním světě, ale v koncertním. A ten je o mnoho lepší.“ – a dnes ji můžeme potkat v nejslavnějších koncertních domech od Royal Albert Hall po Carnegie Hall. Hrála na BBC Proms i například na Verbier festivalu. Mezi její kolegy patří dirigenti Yannick Nézet-Seguin, se kterým minulý rok vydala album klavírních koncertů Clary a Roberta Schumannových, Manfred Honneck, Paavo Järvi či Antonio Pappano. Právě s ním ji váže dlouhodobá spolupráce na koncertních vystoupeních, ale také nahrávkách (Rana natáčí exkluzivně pro Warner Classics). První z nich, s Prokofjevovým a Čajkovského klavírními koncerty, získala ocenění „Editor’s Choice“ magazínu Gramophone a „Newcomer of the Year“ od BBC Music Magazine. Ocenění se dočkaly i její sólové nahrávky: Goldbergovy variace (2017) získaly cenu „Mladý umělec roku“ (Gramophone) a „Objev roku“ (Edison), Stravinského a Ravelova díla zase cenu Diapason d’Or a Choc de l’Année Classica.

Beatrice Rana uchvaluje jemností úhozu, přirozeností a inteligencí. „Je pro mě zjevením. Úroveň její hudební vyzrálosti a technické jistoty je u tak mladého člověka ohromující,“ popisuje Antonio Pappano kvality této jedenatřicetileté klavíristky, s nimiž se pražské publikum ostatně obeznámilo již na Festivalu Rudolfa Firkušného v roce 2019, kdy Beatrice Rana omámila Rudolfinum nejen Chopinovými etudami. 

U klavíru však její umělecká dráha nekončí: v roce 2017 založila v srdci Apulie ve své rodné Lecce festival komorní hudby „Classiche Forme“, který se brzy zařadil mezi hlavní italské letní akce. Je také uměleckou ředitelkou Orchestra Filarmonica di Benevento. V současnosti žije v Římě.

Německou mezzosopranistku Stefanii Irányi zná Praha pravděpodobně především z jejích vystoupení s Rozhlasovými symfoniky. Provedením Zemlinkého (nejen) písní a Wagnerovy Valkýry tak již české metropoli poodkryla část své repertoárové šíře, jež zahrnuje díla od vrcholného baroka a klasicismu (jak dokazuje i její debutové album Lamenti s útržky z oper J. A. Hasseho, J. Haydna a G. F. Händela) po současnost. Svou operní kariéru zahájila ještě za dob studií na Musikhochschule v Mnichově inscenací opery The Consul Giancarla Menottiho v turínské opeře, načež začala dostávat další nabídky z evropských operních domů, z nichž snad nejvíce zaujala jako Brangäne ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě. Wagnera zpívala také koncertně, jako například roli Fricky ve Zlatu Rýna pod vedením Kenta Nagana či roli Sieglindy se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nebo Západoaustralským symfonickým orchestrem. Kromě již zmíněných spolupracovala také s dirigenty, jako jsou Zubin Mehta, Manfred Honeck, sir Simon Rattle či Jakub Hrůša. V rámci písňových recitálů ji dále můžeme zahlédnout na pódiu zpravidla s klavíristou Helmutem Deutschem.

Rodák z Tyrolska, tenorista Martin Mitterrutzner, se poprvé na jevišti objevil v deseti letech, a to v roli Prvního chlapce v Mozartově Kouzelné flétně pod vedením sira Johna Eliota Gardinera. Pod uměleckým vedením Brigitte Fassbaeneder začal svou kariéru jako člen operního souboru Tiroler Landestheater, později působil v Oper Frankfurt, kde nastudoval množství širokého repertoáru od Mozarta po Berga. Nyní dostává nabídky například z Divadla na Vídeňce, curyšského Opernhausu či od festivalů v Aix-en-Provence a Salcburku; úzce spolupracuje s drážďanskou Semperoper. Také jeho koncertní repertoár je široký: zahrnuje díla od Bacha a Händela až po Brittena a Svena Davida Sandströma, jež na pódiích provádí pod taktovkami renomovaných dirigentů, jako jsou Kent Nagano, Franz Welser-Möst, Jakub Hrůša nebo Riccardo Minasi, s nímž také nahrál oceňované album s Vinciho operou Catone in Utica (Decca, 2015). Písňový repertoár provádí nejčastěji s klavíristou Geroldem Huberem, popř. s kytaristou Martinem Weselym.

Jihokorejský basista Jongmin Park, laureát soutěže BBC Cardiff Singer of the World nebo soutěže P. I. Čajkovského, vystudoval Korea National University of Arts, načež se stal součástí akademie milánského Teatro alla Scala. Mezi lety 2010–2013 byl členem operního souboru při Hamburské státní opeře, následně sedm let ve Vídeňské státní opeře. Během tohoto působení nastudoval množství titulních rolí v repertoáru od Mozarta po Wagnera, které pak zpíval také například v milánském Teatru alla Scala, madridském Teatru Real či nedávno na Bayreuthském festivalu. Kromě již zmíněných bývá hostem v newyorské Metropolitní opeře či londýnské Covent Garden; koncertní repertoár ho pak zavedl kromě Evropy – vídeňského Musikvereinu, londýnské Wigmore Hall a berlínské Filharmonie – například až do Suntory Hall v Tokiu. S Českou filharmonií ho již svázala spolupráce na nahrávce Dvořákova Stabat Mater, kterou natočil v roce 2016 pod vedením Jiřího Bělohlávka.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).