Český spolek pro komorní hudbu • Alma Rosé

Olga Strusková je česká publicistka, scénáristka, divadelní i filmová režisérka a překladatelka, která se při své tvorbě často dotýká tématu kulturní diverzity (zvláště mezi Čechy a Japonci, jak ukazuje i její divadelní hra Z deníku hraběnky M.) a také života osob se zdravotním postižením (pořad Zůstaň nad věcí, dokumenty K integraci přes legraci a Život mi dal za uši, krátký film Přežili jsme, promiňte...). Absolventka filologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a moderní literatury a umění na Londýnské univerzitě, vytvořila desítky filmových dokumentů a podílela se na vzniku čtyř česko-japonských hraných koprodukcí, za něž získala řadu ocenění. Je autorkou knih Jak úspěšně (ne)stárnout, Dopisy z Japonska (o architektu J. Letzelovi), Děti z planety D.S. (o dětech s Downovým syndromem), dále spoluautorkou memoárů o Franku Towenovi Můj život s tancem a knihy Metoda Ludmily Mojžíšové. V roce 1998 přeložila knihu izraelské spisovatelky Navy Semel Učila jsem se létat.

Činoherní herečka Sarah Haváčová, kterou nyní mohou pražští diváci zahlédnout v Národním divadle v roli Marty Bobalové ve hře Hordubal, vystudovala činoherní herectví na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně ve třídě Iva Krobota a vzdělání si zpestřila půlročním pobytem na státní herecké škole v Krakově (2013). Rok nato získala angažmá v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, kde ihned zaujala rolí Girleen ve hře Osiřený západ. V roce 2017 přesídlila do Prahy, kde dostala nabídky hostování v Městských divadlech pražských a na Nové scéně Národního divadla (Joann v komedii Jsme v pohodě). Zanedlouho začala spolupracovat také s mezinárodním hereckým spolkem Prague Shakespeare Company, v jehož anglickém nastudování Snu noci svatojánské alternovala roli Hermie; v roce 2019 se pak spolu s Karlem Heřmánkem ml. představila v hlavních roli thrilleru Po konci světa v Divadle Bez zábradlí. Objevila se i v televizi, například v seriálu Profesor T., pohádce Škola princů nebo snímku Smetana.

Houslistka Monika Urbanová, laureátka řady interpretačních soutěží (Stephanie-Hohl Wettbewerb ve Vídni, Soutěž Nadace B. Martinů aj.), studovala na Pražské konzervatoři pod vedením Dagmar Zárubové a Jaroslava Foltýna a na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Ivana Štrause a Leoše Čepického. Absolvovala též roční stáž na Hochschule für Musik und darstellende Kunst Wien ve třídě Petera Schuhmayera a množství mistrovských kurzů (Sommerakademie v Semmeringu či Meadowmount v USA). Od roku 2010 je stálou členkou skupiny prvních houslí Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, se kterým (i s dalšími orchestry) již vystupovala také sólově. Intenzivně se věnuje komorní hře: působila ve Phantasy Quartet, Trio con brio, byla členkou smyčcového kvarteta Eve Quartet, se kterým se kromě klasického repertoáru věnovala i swingu, a koncertuje také v nevšedních spojeních houslí s varhanami (CD „Violin and organ“) a harfou (duo Beautiful Strings s Hedviou Mousa Bacha – CD „Beau Soir“).

Violistka Dagmar Mašková vystudovala konzervatoř a Akademii múzických umění v Praze a již jako studentka se s úspěchem zúčastnila řady soutěží (např. přehlídka konzervatoří, Beethovenův Hradec ad.). V letech 1988–1991 byla členkou Gustav Mahler Jugendorchester pod vedením Claudia Abbada, kde vznikla myšlenka na založení Pražské komorní filharmonie (dnes Prague Philharmonia), jíž je Dagmar Mašková členkou a zástupkyní vedoucího skupiny viol doposud. Působila rovněž v Sukově komorním orchestru, Symfonickém orchestru Českého rozhlasu a Orchestru Národního divadla. Vystupuje sólově, jako členka různých komorních uskupení (např. Trio Gratia) a věnuje se rovněž hře na violu d’amore.