Česká filharmonie • Tokio

Jeden z předních klavíristů své generace a jedna z hlavních tváří současné hudební scény, Seong-Jin Cho, se dostal do světového povědomí zejména díky své vrozené muzikalitě a ohromujícímu talentu. Promyšlená i bezprostřední, důrazná i jemná, virtuózní i barevně odstíněná, osobitá a zároveň stylově čistá hra je poháněná přirozeným smyslem pro rovnováhu.

Seong-Jin Cho upoutal pozornost hudebního světa v roce 2015, když získal první cenu na Chopinově mezinárodní soutěži ve Varšavě; jeho kariéra od té doby strmě stoupá. V lednu 2016 podepsal exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Deutsche Grammophon. Jako velmi žádaný umělec spolupracuje se světově nejprestižnějšími orchestry, mezi něž patří například Berlínští a Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Newyorská filharmonie či Filadelfský orchestr. Pravidelně spolupracuje s předními dirigenty, jako jsou Myung-Whun Chung, Gustavo Dudamel, Yannick Nézet-Séguin, Andris Nelsons, Gianandrea Noseda, Sir Simon Rattle, Santtu Matias Rouvali a Esa-Pekka Salonen.

Jako sólistu jej můžeme slyšet i při jeho četných vlastních recitálech, když vystupuje na světově nejproslulejších pódiích. Během příští sezony vystoupí například v Carnegie Hall, Walt Disney Hall, ve stuttgartské Liederhalle, frankfurtské Alte Oper, berlínské Filharmonii, vídeňském Musikvereinu a navíc debutuje v londýnském Barbicanu.

Alba tohoto klavíristy si získala celosvětové uznání. Posledním z nich je nahrávka Chopinova Druhého klavírního koncertu a scherz s Londýnským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou; se stejným orchestrem a dirigentem již dříve natočil Chopinův První klavírní koncert a Čtyři balady. Vedle orchestrálních nahrávek natáčí též sólové, kdy nejmladší z nich nese název The Wanderer a byla vydána v květnu 2020.

Seong-Jin Cho se narodil v roce 1994 v Soulu, na klavír se začal učit ve věku šesti let a první veřejné vystoupení měl v jedenácti. V roce 2009 se stal historicky nejmladším vítězem mezinárodní klavírní soutěže v japonském Hamamatsu a o dva roky později, ve svých sedmnácti letech, získal třetí cenu na Čajkovského soutěži v Moskvě. V letech 2012 až 2015 studoval u Michela Béroffa na Conservatoire National Supérieur de Musique de Paris. Seong-Jin Cho nyní sídlí v Berlíně.

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.

Kompoziční odkaz Maurice Ravela není rozsáhlý. Podle některých životopisců byly příčinou skladatelovy další aktivity – působil také jako koncertní klavírista, dirigent a pedagog –, podle jiných preciznost a vysoké nároky, které sám na sebe kladl. Svému vlastnímu nástroji klavíru věnoval řadu jednotlivých děl i cyklů – pro sólový klavír, pro klavír na čtyři ruce či pro dva klavíry. Klavírní koncerty vytvořil dva, oba náleží do skladatelovy pozdní tvůrčí periody a vznikaly současně mezi roky 1929–1931. Klavírní koncert D dur pro levou ruku byl dílem na objednávku jednorukého klavíristy Paula Wittgensteina (1887–1961), na jehož žádost a pro jeho repertoár komponovali také další současníci. 

V Klavírním koncertu G dur uplatnil Ravel různé stylové prostředky, od prvků španělského folkloru až po jazzové vlivy své doby. Osobitým způsobem pojednal orchestr, v němž poskytuje prostor sólistickým úsekům různých nástrojů, působivý je kontrast obou krajních vět s melancholicky laděným Adagiem. První věta v sonátové formě překvapí tím, že se po repríze a kadenci opakuje sonátové provedení. Volnou větu uvádí dlouhé sólo klavíru, jehož téma přebírají postupně dechové nástroje; téma je přirovnáváno k volné větě Mozartova Klarinetového kvintetu. Rovněž v instrumentaci závěrečné věty ve formě ronda mají velký podíl dechové nástroje. 

Ravel počítal s tím, že se jako u jiných svých skladeb sám stane prvním interpretem díla: „Byla to zajímavá zkušenost pracovat na obou koncertech zároveň. Ten, který budu sám hrát, je koncert v pravém slova smyslu tohoto pojmu. Myslím tím, že je psán v duchu Mozarta a Saint-Saënse. Hudba sólového koncertu musí být podle mého názoru lehká a brilantní a nemá usilovat o hloubku ani o dramatické efekty,“ napsal. Zdravotní problémy však už Ravelovi nedovolily, aby se klavírního partu ujal. Premiéra koncertu se uskutečnila 14. ledna 1932, sólistkou byla Marguerite Long a Ravel převzal řízení orchestru. Následovalo čtyřměsíční turné obou umělců, během nějž nové dílo uvedli 18. února 1932 také v rámci filharmonického koncertu Nového německého divadla v Praze: „Filigránsky vypracovaná, vycizelovaná kompozice, plná espritu, vkusná a precizní, křišťálově jasné, elegantní, živé umělecké dílo,“ psala pražská kritika. „Klavírní part poskytuje možnost jak mechanizované hře, tak lisztovské virtuozitě, muzikalitu vyžadují především obtížné harmonické spoje.“ Publikum si dokonce vyžádalo zopakování finální věty.

Během druhé světové války zkomponoval Dmitrij Šostakovič celkem tři symfonie. Devátou psal v roce 1945, mezi koncem války v Evropě a na Dálném východě. Premiéru měla 3. listopadu a Stalin očekával velkolepý opus se sbory a sólisty. Namísto toho ale Šostakovič představil symfonii, která je kratší než první věty předchozích dvou, je optimistická a formálně i zvukově podobná klasickým mozartovským symfoniím. Není myšlenkově zásadní jako její dvě předchůdkyně a už vůbec není monumentální jako slavné Deváté Beethovena nebo Mahlera. Sedmou začal podle svých slov promýšlet ještě před válkou, avšak její největší část vznikla v posledních měsících roku 1941. V září německá vojska oblehla Leningrad a Šostakovičovo rodné město i jeho obyvatele čekalo 872 dní kruté a devastující blokády. V říjnu téhož roku byl Šostakovič i s rodinou evakuován do Kujbyševa (dnešní Samary), v prosinci měl symfonii hotovou a začátkem března se konala premiéra. O několik měsíců později, 9. srpna 1942, za dramatických okolností a ohromného osobního nasazení všech zúčastněných, zazněla Sedmá také v samotném Leningradu. Symfonie rychle získala přídomek Leningradská a stala se symbolem ruské nezdolnosti, odhodlání a odporu proti nacismu. 

Otřesným podmínkám v obléhaném Leningradu sice uniknul, válka samotná ale byla v Šostakovičově životě dál přítomná. Do armády se bezprostředně po červnové invazi přihlásil hned několikrát, ale úředníci a komisaři jej pokaždé odmítli s tím, aby se nadále věnoval svému civilnímu povolání. A tak koncertoval, komponoval, vyučoval na konzervatoři a mezitím na její střeše hlídkoval jako dobrovolný požárník. Po dokončení Sedmé symfonie chtěl podle vlastních slov začít skládat oratorium o hrdinných obráncích Moskvy, operu a balet. Síly ale nakonec upnul k práci na další symfonii, která vznikla během léta roku 1943, které trávil ve městě Ivanovo severně od Moskvy. „V posledních dnech jsem dokončil práci na své nové, 8. symfonii. Psal jsem ji velmi rychle – něco přes dva měsíce. […] Postrádá jakékoli dějové momenty. Odráží jen mé myšlenky a prožitky, reakci na radostné zprávy o vítězstvích Rudé armády. Toto mé nové dílo je svérázným pokusem nahlédnout do budoucnosti, do poválečného období,“ napsal Šostakovič 18. září pro týdeník Literatura a umění.

Sovětská armáda v únoru téhož roku zvítězila u Stalingradu a od národního skladatele se očekávalo, že napíše symfonii oslavnou a heroickou. Taková ale Osmá, navzdory jeho veřejným prohlášením, není. Za velkými bitevními vítězstvími viděl Šostakovič miliony zmařených lidských životů a bezvýchodnost a nesmyslnost války, která rozežírá společnost i jednotlivce zevnitř. Během Velkého teroru ve 30. letech nechal Stalin popravit celou řadu Šostakovičových přátel a on sám prožil prakticky celý život v obavě, že jej čeká podobný osud. Sovětský režim skladatele, který se zejména po úspěchu Leningradské stal oblíbeným také na západě, tu protežoval, tu deptal kritikou, vyhrůžkami a ponižováním. Šostakovič se tak stal mistrem ironie. Něco jiného říkal, něco jiného si myslel a nejupřímnější mohl být skrze hudbu. Právě taková je Osmá symfonie. Ironická, upřímná a místy absurdní, stejně jako se Šostakovičovi zdála být absurdní válka a život v ní. 

Sám Šostakovič charakterizoval Osmou jako dílo plné dramatických vnitřních konfliktů. Platí to o jejím filozofickém vyznění i o hudbě samotné. Příznačná je v tomto ohledu už samotná první věta, která začíná v pomalém tempu a ponuré náladě, místy střídané lyrickými epizodami v dřevěných dechových nástrojích. Jedna z nejdelších vět ze všech Šostakovičových symfonií dosahuje svého vrcholu přibližně v polovině, když postupným crescendem přechází do mohutného forte v Allegru. Zdánlivému zvukovému chaosu burácejícího orchestru dává řád výrazný, byť nepravidelný, pochodový rytmus. První věta končí pomalu a tiše, její charakter ale zůstává spíš zlověstný než smířlivý. Potvrzují jej druhá, třetí i čtvrtá věta. Každá je svým způsobem pochodem – druhá s prvky ironického jakoby tanečního scherza, čtvrtá vyznívá jako temný a plouživý pochod smuteční. Teprve závěrečné Allegreto přináší jisté uklidnění a katarzi v podobě zpěvných melodických pasáží a pastorálních motivů. Ani tady ale nechybí dramatické epizody, a i samotný lyricky vyznívající závěr v C dur protínají temné ozvuky kontrabasu. „Ideově filozofickou koncepci svého nového díla mohu vyjádřit velmi krátce, všehovšudy třemi slovy: život je krásný. Všechno temné, chmurné zahyne, zmizí, a všechno krásné zvítězí,“ napsal Šostakovič v Literatuře a umění. Jak moc z něj mluvila ironie nebo upřímnost, zůstává na posouzení každého, kdo jeho Osmou symfonii vyslechne.