Český spolek pro komorní hudbu • Mahan Esfahani

Až do 18. století bylo pro hudebníky a posluchače zcela běžné pohybovat se ve světě několika málo základních tónin (s předznamenáním do tří křížků a béček) a v nich psát, hrát a poslouchat veškerý repertoár. Ostatní tóniny sloužily jen pro kratičké „odskoky“ ozvláštňující, přinášející napětí a vzrušivé emoce. Souzvuky v těchto vzdálenějších tóninách totiž zněly více či méně nepříjemně a rozladěně. Hudba se odehrávala ve složitém soukolí různých typů ladění – matematicky nastavených vztahů intervalů v rámci každé (vždy čisté) oktávy. Některé intervaly byly libozvučné, jiné zněly falešně a s nimi se cíleně pracovalo pro vyjádření emočních vypětí a zvratů. Jedním z nejpoužívanějších bylo středotónové ladění, postavené na čistých terciích (velké a malé), ale na úkor jiných intervalů, které tahaly za uši. Ve všech variantách ladění (z těch dalších zmiňme například Werckmeistera nebo Kirnbergera, pojmenované podle jejich tvůrců) pracovali skladatelé s „barvami“ jednotlivých tónin a jim odpovídajícími emočními výrazy. Byly tóniny jasné a zářivé a jiné temné a napjaté. A některé nebylo možné použít vůbec. K tempu a dynamice tak měla barokní hudba ještě další škálu odstiňování a tehdejší tvůrci, interpreti i posluchači o ní byli poučeni.

Potřeba rozprostřít intervalovou „kolizi“ rovnoměrně mezi všech dvanáct tónů oktávy nebyla ještě ani v době vrcholného baroka velká. Systém, který dnes známe pod názvem „rovnoměrně temperované ladění“ sice teoreticky vznikl už v 17. století v Číně a znala ho i Evropa, hudební svět ho však začal používat až v 19. století s příchodem nového typu hudby a potřeby spolehlivého využití více tónin. Mezistupeň, „dobře temperované ladění“, využil k jistému experimentu Johann Sebastian Bach. V roce 1722 napsal systematicky seřazenou sbírku skladeb pro klávesový nástroj (tehdy cembalo), s dvojicí preludium a fuga v každé tónině. V jakém systému mělo být cembalo naladěné, přesně neuvedl a spekuluje se o Werckmeisterově či Kirnbergerově temperaci (Kirnberger byl jeho žák). Záměrem bylo zahrát všechny skladby bez přeladění tak, aby každá tónina měla svůj charakter, ale žádná nebyla nepoužitelná. Dnes se jeho Dobře temperovaný klavír hraje běžněji na rovnoměrně naladěném klavíru, ale cembalo včetně volby ladění je pro autentický zvuk Bachova díla vhodnější.

Myšlenka, že by klávesový nástroj mohl znít relativně „správně“ ve všech 24 durových a mollových tóninách, mezi nimiž se lze pohybovat bez nepříjemných intonačních potíží, byla ve své době velmi odvážná. Bach svůj cyklus sepsal v Köthenu, kde působil ve službách knížete Leopolda z Anhalt-Köthenu. Šlo o jediné z jeho angažmá, kdy byl najat jako kapelník instrumentální hudby. Všude jinde byl pověřen chrámovým hudebním provozem, a tudíž každodenními povinnostmi. Šest köthenských let mu přineslo větší tvůrčí volnost, a výsledkem této fáze byly třeba Braniborské koncerty nebo sonáty a suity pro sólové housle a violoncello. A také Dobře temperovaný klavír.

Titulní strana autografního rukopisu nese tento text psaný Bachovou rukou: „Dobře temperovaný klavír, tedy preludia a fugy skrze všechny tóny a půltóny, jak v durové, tak v mollové tónině. Pro užitek a poučení hudbymilovné mládeže, jakož i pro zvláštní obveselení těch, kdož jsou již v tomto umění zběhlí. Složeno a sepsáno Johannem Sebastianem Bachem, kapelníkem v Köthenu, roku 1722.“ Bach chtěl poukázat na praktický až didaktický účel sbírky, která měla ukázat možnosti dobrého temperování a užít si novátorsky celé tonální spektrum. Je to tedy encyklopedie stylů a afektů vyplývajících z charakterů tónin. Cyklus obsahuje 24 preludií a 24 fug, uspořádaných po dvojicích ve stoupající chromatické řadě: C dur, c moll, Cis dur, cis moll, D dur, d moll … až po H dur a h moll. Tedy po půltónech v „křížkových“ nebo „béčkových“ tóninách, které Bach volil podle přijatelnějšího předznamenání. 

Protože se střídají stále stejné dvě hudební formy – preludium a fuga –, můžeme na 24 příkladech velice dobře poznat jejich charakter. Preludia (předehry) jsou zcela volné kompozice, bez přesné struktury a rytmické či melodické stavby, založené na virtuózních bězích a bezbřehé brilantnosti. Po takovém „openingu“ nastupuje fuga, vrchol kontrapunktického myšlení. Preludia jsou záměrně různorodá. Některá působí jako stylizované improvizace – například slavné úvodní C dur s rozloženými doprovody, které si vypůjčil v 19. století Gounod pro své Ave Maria. Jiná jsou spíše tanci či rytmickými etudami, další připomínají raně barokní toccaty nebo francouzské okázalé ouvertury. Bach prostřednictvím jejich harmonických plánů zkoumá, jak se zabarvení nástroje promění, když moduluje do ostřejších tónin s více křížky či béčky. Fuga představuje řád – ale Bachův řád je živý a dramatický. Základními stavebními kameny jasně dané formy jsou téma (subjekt), jeho odpověď v dominantě, protitéma (kontrasubjekt), expozice, epizody, a nakonec variační techniky jako inverze, augmentace či stretto, kdy se nástupy tématu překrývají, a stupňuje se napětí. V prvním dílu Dobře temperovaného klavíru najdeme nejčastěji fugy tříhlasé, vzácně dvouhlasé a o něco více čtyřhlasých. Bach v nich systematicky zkouší, jak daleko lze zajít v hutnosti textury, aniž by se vytratila průzračnost. I zde najdeme práci s afekty (c moll), tanečními prvky (G dur), jinde až liturgický „varhanní“ patos (es moll). 

Posluchači, který by se mohl obávat statičnosti a neustálého opakování, dává Dobře temperovaný klavír jasnou odpověď z opačného úhlu pohledu: je to cyklus s jasným vnitřním rytmem. Každá dvojice – preludium a fuga – tvoří přirozený kontrast: improvizační volnost versus disciplinovaný řád, zvuková plocha versus lineární hlasové vedení, okamžitá nápaditost versus dlouhodobě plánované napětí. Tuto bipolaritu doplňuje „procházka“ různobarevnými plochami tónin: z jasu C dur ke ztišení es moll, z bezstarostného pohybu G dur do soustředěné hloubky h moll. Bach tedy v roce 1722 dokázal, že temperované ladění – ať už „dobré“ v různých podobách jeho doby, nebo pozdější rovnoměrné – otevírá hudebníkům celé spektrum možností. Zdánlivě prostá matematika a řemeslo zde slouží fantazii a výrazu. Když odezní závěrečné h moll, máme zvláštní dojem, že jsme obešli svět – bez jediného kroku mimo nástroj – a že jsme přitom poznali něco nadčasového, fantastického, obsahujícího řád i svobodu.

Cyklus se díky mnoha opisům, které brzy vznikly přičiněním Bachových žáků i jeho manželky Anny Magdaleny, brzy rozšířil do celé Evropy. Beethovenův učitel Christian Gottlob Neefe v 80. letech 18. století psal, že jeho mladý žák preludia a fugy z Temperovaného klavíru „ovládá“; Beethoven se k Bachovi vracel celoživotně a s oblibou se cituje jeho údajný výrok, že tento cyklus je „denním chlebem“ skutečného klavíristy. Také Chopin podle svědectví rád začínal den preludiem či fugou a jeho vlastních 24 preludií, op. 28, nese nápadnou strukturální ozvěnu Bachova díla.

Téměř dvacet let po první řadě Bach zkomponoval další řadu 24 preludií a fug – 2. díl Dobře temperovaného klavíru. Stalo se tak v Lipsku na začátku 40. let 18. století, jako reakce na velký ohlas, který způsobil první cyklus. Ale o tom až příště – již v této sezoně, 6. dubna 2026.