Když Johannes Brahms složil své první klavírní trio, bylo mu lehce přes dvacet. Tou dobou si získával renomé už nejen jako klavírista, ale i jako skladatel. Na svém kontě měl řadu děl, nejčastěji právě pro klavír, například Fantazii na oblíbený valčík, Scherzo a tři sonáty. Tyto skladby také zařazoval do programů svých recitálů. Zároveň šlo o období, které Brahmse zásadně formovalo. Maďarský houslista Eduard Reményi u něj vzbudil zájem o maďarskou lidovou a romskou hudbu, což významně ovlivnilo jeho kompoziční styl (lásku k maďarské hudbě v něm posiloval také houslista maďarského původu Joseph Joachim, který byl v době setkání s Brahmsem v roce 1853 už slavným virtuosem). Koncertní turné, která spolu Brahms a Reményi podnikli, je zavedla do mnoha německých měst a skladatel se seznámil s předními osobnostmi hudebního světa, jako byli Robert a Clara Schumannovi nebo Franz Liszt. Na manžele Schumannovy učinilo umění mladého Brahmse takový dojem, že napomohli publikování několika jeho skladeb a Schumann o něm do časopisu Neue Zeitschrift für Musik napsal článek s názvem „Nové cesty“, kde mu prorokoval velkou budoucnost. I díky tomu se Brahms rychleji dostal do povědomí hudbymilovné veřejnosti. (U Schumanna bohužel nedlouho poté propukla duševní choroba a v roce 1856 zemřel, s Clarou však Brahmse pojilo hluboké přátelství po celý život.)
Brahms zkomponoval celkem pět klavírních trií. Tři z nich jsou určena pro standardní obsazení klavír, housle a violoncello, existuje ale také trio s lesním rohem a trio s klarinetem. Klavírní trio H dur, op. 8, je jeho prvním větším a významnějším komorním dílem a prošlo zajímavým vývojem, který se završil až po 37 letech. Na dnešním koncertu uslyšíme Klavírní trio H dur ve verzi, která vyšla tiskem roku 1891. Brahms původní trio vydané roku 1854 výrazně přepracoval a změnil, ponechal ale v platnosti obě verze, a to pod stejným opusovým číslem. Svůj osobní postoj k první a druhé verzi nebo bližší informace k jejich vzájemnému vztahu nesdělil ani svému nakladateli Fritzi Simrockovi, který od něj v podstatě dostal svolení uvést nové přepracované vydání, jak uzná za vhodné. U někoho, kdo měl rád nad svým dílem co největší kontrolu, byl značně sebekritický a přepracovával své skladby někdy i dlouhá léta, šlo o značně neobvyklý krok. (Za vše hovoří skutečnost, že z celkem dvou desítek smyčcových kvartetů se Brahms rozhodl vydat pouze tři nebo že práce na První symfonii – od prvních náčrtů po poslední úpravy před vydáním – mu zabrala přes 20 let.) Zatímco on sám původní verzi z doby svého mládí nijak nezavrhnul, a dokonce nakladateli napsal, že pokud o ni bude zájem, může udělat dotisk, na koncertních pódiích brzy jednoznačně převládla verze druhá.
Tato verze z roku 1891 je kratší (především díky výrazně zkrácené úvodní větě) a celkově po stránce struktury sevřenější a přehlednější. Projevilo se zde mistrovství zralého Brahmse v práci s tematickým materiálem, jejž proklestil ve prospěch většího sjednocení a rozvinutí. Zachována zůstala všechna hlavní témata, přičemž vedlejší témata jsou všude s výjimkou druhé věty nová. První věta je v sonátové formě (najdeme zde samozřejmě odchylky od klasického schématu, jako je například posunutí vedlejšího tématu do h moll nebo rozšířená repríza). Téma, jež zazní v úvodu, udává charakter celého díla. Jak napsal Arnold Schönberg, „je výchozí myšlenkou [...], která následně působí jako generátor veškerého dalšího hudebního děje.“ Scherzo obsahuje živé a rytmické hlavní téma, které si nástroje navzájem předávají. Kontrastní triová část poskytuje chvíli oddechu a slyšíme v ní inspiraci lidovou hudbou. Je to jediná věta, které se úpravy téměř nedotkly. Následuje oduševnělé Adagio, která v nás zanechá otisk i díky krásné melodii v podání violoncella, jež zazní přibližně uprostřed věty. Allegro v h moll nastoluje atmosféru rozrušení až dramatu, kterou zcela nerozptýlí ani projasněné vedlejší téma v durovém tónorodu, skladba však přesto dospěje k triumfálnímu závěru. Brahms zde vytváří složité hudební textury vyžadující virtuózní souhru mezi klavírem, houslemi a violoncellem. Dodejme, že většinu zásadních změn provedl Brahms už nějakou dobu před vydáním v roce 1891, a sice během letních měsíců roku 1889.
