Český spolek pro komorní hudbu • Martinů Voices
Vokálně-instrumentální hudbu zastoupí v Cyklu I velkolepý koncert s díly Bohuslava Martinů a Jiřího Gemrota. Leitmotivem programu je inspirace českými tradicemi, především pak těmi z Vysočiny. Mikeš z hor patří ke skupině kantát, v nichž svůj region oslavuje Martinů. Gemrot na tyto ideje navazuje a oživuje verše o zvycích vysočinských sklářů.
Program
Jiří Gemrot
Pochovávání světla
Kantáta pro recitátora, baryton, klavír, smyčcové kvarteto a smíšený sbor
Libreto dle veršů, textů a stejnojmenné básnické sbírky Miloslava Bureše napsal Vojtěch Stříteský.
Vysočina
Pochovávání světla
Píseň
Podzim (30´)
— Přestávka —
Bohuslav Martinů
Pět českých madrigalů na lidové texty pro smíšený sbor a cappella, H 321
Vzkázání po holubince
Bolavá hlavěnka
Husičky na vodě
Cestou k milé
Čarování a pomluvy (6´)
Bohuslav Martinů
Mikeš z hor
Kantáta pro sóla, smíšený sbor a instrumentální doprovod na text poemy Miloslava Bureše, H 375 (22´)
Účinkující
Karolína Levková soprán
Martin Šrejma tenor
Roman Hoza baryton
Jan Šťastný umělecký přednes
Martinů Voices
Lukáš Vasilek sbormistr
Bennewitzovo kvarteto
Jakub Fišer housle
Štěpán Ježek housle
Jiří Pinkas viola
Štěpán Doležal violoncello
Matouš Zukal klavír
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.
Vždy, když potřebujete zakoupit vstupenku pro invalidní vozík.
Účinkující
Karolína Levková soprán
Sopranistka Karolína Levková, vítězka Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových
Varech z roku 2022 a mnohých dalších soutěží, se klasickému zpěvu začala věnovat na Janáčkově
konzervatoři v Ostravě pod vedením Marty Jiráskové. Následně absolvovala Fakultu umění Ostravské
univerzity ve třídě Evy Dřízgové. Již během konzervatoře nastudovala několik operních rolí (Lišák
Zlatohřbítek, Dido, Rusalka) a nyní svůj repertoár rozšiřuje v Národním divadle Moravskoslezském,
Divadle Jiřího Myrona, Divadle Antonína Dvořáka a od sezony 2023/2024 také v pražském Národním
divadle, kde jsme ji mohli vidět v roli Gianetty (Nápoj lásky) či Trudel (LouTkáček). Kromě operního
vystupování se věnuje i koncertnímu repertoáru – spolupracuje například s Pražským filharmonickým
sborem nebo Prague Philharmonia –, a objevila se již na prestižních festivalech, jako jsou Smetanova
Litomyšl, Svatováclavský hudební festival či Les Musicales de Louvergny ve Francii.
Martin Šrejma tenor
I Martin Šrejma se stal laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových
Varech již během studií (Pražská konzervatoř – Jiří Kotouč). V roce 2004 mu byla udělena také cena
Národního divadla v Praze. Po studiích v italské Parmě se stal sólistou Opery Národního divadla a
Státní opery Praha. Řadu významných rolí širokého repertoáru od Mozarta po Brittena ztvárnil nejen
na pražských jevištích, ale rovněž v Národním divadle Brno, Národním divadle Moravskoslezském,
v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, či v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Známý je i v zahraničí – v rámci operního
turné Národního divadla se opakovaně představil japonskému publiku; jeho vlastní operní cesty ho
zavedly také do Španělska (Pollione v Normě), Nizozemí (Jeník v Prodané nevěstě), Německa (Alfréd
v Netopýrovi) či Palerma (Michelis v Řeckých pašijích a Števa v Její pastorkyni). Často účinkuje
v kantátách, oratoriích a operách a při těchto příležitostech tak spolupracuje s předními českými
orchestry.
Roman Hoza bas, baryton
Barytonistu Romana Hozu známe nejen z koncertů Collegia 1704 a dalších souborů zaměřených na
provozování staré hudby, ale také ze šířeji se profilujících koncertních i operních projektů. Studoval
v Brně a ve Vídni; je též absolventem prestižního Young Singers Project při Salzburger Festspiele a
operních studií Opera National de Lyon a Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu. V roce 2015
debutoval v pražském Národním divadle jako Figaro ve Figarově svatbě a od té doby patří mezi
pravidelné hosty; o rok později pak nastoupil do angažmá Národního divadla Brno, kde ztvárnil řadu
stěžejních rolí barytonového oboru (Don Giovanni, Guglielmo, Rossiniho Figaro, Belcore, Escamillo,
Danilo ad.). Úzce spolupracuje také s Deutsche Oper am Rhein (od roku 2020 člen stálého ansámblu)
a dalšími zahraničními operními domy. Součástí jeho pěveckého nasměrování je i koncertní a písňový
repertoár, ke kterému má speciální vztah už od účasti na Mezinárodní soutěži Antonína Dvořáka
v Karlových Varech (titul laureáta).
Jan Šťastný umělecký přednes
Herec Jan Šťastný (*1965) po absolvování studia na pražské Akademii múzických umění hrál čtyři
sezony v pražském Národním divadle, v roce 1992 pak přijal angažmá v Divadle na Vinohradech, kde
působí dodnes. Své herectví zde rozvinul do kultivovaného projevu, který uplatňuje v různých
žánrech klasického i moderního repertoáru (Král Krysa, Othello), hrál například v legendární
veselohře Brouk v hlavě nebo ve hře Ideální manžel. Mnoho příležitostí dostal v televizi, zejména
v pohádkách, seriálech (Rodáci, Život na zámku, Zdivočelá země, Náměstíčko, Pojišťovna štěstí,
Ordinace v růžové zahradě) a hlavní roli měl například v třídílném televizním filmu Arrowsmith.
Kromě divadla a televize se již řadu let úspěšně věnuje dabingu, mimo jiné namluvil Antoina
Banderase nebo Mela Gibsona a svůj hlas propůjčil i postavě Henryho Tomasina v PC hře Mafia II.
V posledních letech se Jan Šťastný věnuje také pedagogické činnosti a vyučuje na katedře
činoherního divadla na pražské DAMU.
Martinů Voices
Komorní sbor Martinů Voices byl založen v roce 2010. Jeho hlavním uměleckým cílem je špičková
interpretace komorní sborové tvorby 19.–21. století, dramaturgie sboru se ale nevyhýbá ani hudbě
renesanční, barokní a klasicistní. Ansámbl tvoří profesionální zpěváci, kteří pracují pod vedením
sbormistra Lukáše Vasilka.
Martinů Voices jsou pravidelnými hosty nejvýznamnějších českých hudebních festivalů (např. Pražské
jaro, Smetanova Litomyšl, Dvořákova Praha, Struny podzimu, Svatováclavský hudební festival, Lípa
Musica). Koncertují převážně samostatně, některé projekty ale realizují také ve spolupráci
s tuzemskými orchestry a dirigenty. V roce 2014 provedli spolu s Českou filharmonií a jejím
šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem operu Bohuslava Martinů Čím lidé žijí. Tato umělecká spolupráce jim
přinesla mj. nominaci na prestižní ocenění „International Opera Award“ (2015). K velkým úspěchům
Martinů Voices patří také jejich společný koncert se slavným britským souborem Tallis Scholars, který
se uskutečnil v roce 2016 v rámci festivalu Dvořákova Praha. O rok později pak sbor uvedl ve
spolupráci s ansámblem Bang on a Can All-Stars českou premiéru kantáty Anthracite Fields, jejíž
autorkou je Američanka Julia Wolfe (festival Struny podzimu).
Nahrávky Martinů Voices zachycující výběr sborové tvorby Jana Nováka, Bohuslava Martinů
(Supraphon 2014, 2018) a Benjamina Brittena (Animal Music 2023) vzbudily mimořádný ohlas. Album
madrigalů Bohuslava Martinů získalo ocenění Diapason dʼOr ve významném francouzském časopise
Diapason a obdrželo nejvyšší hodnocení, tzv. Editor’s Choice v prestižním britském časopisu
Gramophone.
Lukáš Vasilek sbormistr
Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského
filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a
provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových,
oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a
orchestry (např. Vídeňští symfonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Kyjevský
symfonický orchestr).
Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem
Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou
nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon);
v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky
měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music
Magazine a Diapason.
Bennewitzovo kvarteto
Jakub Fišer housle
Štěpán Ježek housle
Jiří Pinkas viola
Štěpán Doležal violoncello
Bennewitzovo kvarteto patří ke špičce mezinárodní komorní scény. Po vítězství ve dvou prestižních
soutěžích ‒ Osaka Chamber Music and Festa 2005 a Prémio Paolo Borciani, Itálie 2008 ‒ si rychle
získali uznání kritiky. Také na domácí scéně získal soubor mnohá ocenění. V roce 2004 bylo
Bennewitzovo kvarteto vyhlášeno laureátem Českého spolku pro komorní hudbu při České
filharmonii a v roce 2019 soubor převzal cenu Classic Prague Awards za nejlepší komorní výkon roku.
Kvarteto pravidelně koncertuje na významných českých i zahraničních pódiích (londýnská Wigmore
Hall, vídeňský Musikverein, berlínský Konzerthaus, pražské Rudolfinum ad.) a vystupuje také na
prestižních festivalech, jako jsou Salzburger Festspiele, Lucerne Festival či Pražské jaro. Soubor
navázal uměleckou spolupráci s vynikajícími umělci, jako jsou Alexander Melnikov, Vadim Gluzman,
Jean-Yves Thibaudet, Isabel Charisius ad.
Zvláštní potěšení přináší Bennewitzovu kvartetu působení na domácí hudební scéně. Velmi si cení
spolupráce s Českou filharmonií a jejím bývalým šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem při provedení
Koncertu pro smyčcové kvarteto a orchestr Bohuslava Martinů, jakož i setkání se Symfonickým
orchestrem hl. m. Prahy FOK a dirigentem Michaelem Sanderlingem, s nímž kvarteto provedlo
skladbu Absolute Jest Johna Adamse. Pro Českou televizi natočilo kvarteto v ojedinělém prostoru Vily
Tugendhat oba smyčcové kvartety Leoše Janáčka; významné koncerty souboru pravidelně
zaznamenává Český rozhlas.
Kvarteto dbá na výběr originálního repertoáru; v roce 2012 a 2015 provedlo v jediném večeru
kompletní šestici Bartókových kvartetů na festivalu Maggio Musicale Fiorentino a ve švédské
Uppsale. V lednu roku 2014 uvedlo v berlínském Konzerthausu ve světové premiéře skladbu
Slavomíra Hořínky Songs of Immigrants. U společnosti Supraphon vydalo v roce 2019 nahrávku se
skladbami židovských perzekvovaných autorů (Viktor Ullmann, Hans Krása, Erwin Schulhoff a Pavel
Haas).
V sezoně 2025/2026 vystupuje Bennewitzovo kvarteto na významných evropských festivalech a
scénách, jako jsou Schwetzinger Festspiele, Pražské jaro, Concentus Moraviae a Laeiszhalle Hamburg.
Soubor se také vrátil na festival Dvořákova Praha, kde představil jeden z vrcholných programů
sezony. V Praze kvarteto spojí síly s předními českými umělci a v rámci cyklu komorní hudby
Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK provede Beethovenův Septet a Schubertův Oktet. Sezona
bude dále zahrnovat rozsáhlé turné po Spojených státech, kde vystoupí v několika městech, mimo
jiné i na recitálu v prestižním Cosmos Clubu ve Washingtonu, D. C.
Soubor nese již od roku 1998 jméno houslisty a ředitele Pražské konzervatoře Antonína Bennewitze
(1833‒1926), který se zasloužil o vytvoření české houslové školy. Mezi jeho žáky patřil Otakar Ševčík,
František Ondříček, ale také Karel Hoffmann, Josef Suk a Oskar Nedbal, jimž dal podnět k založení
slavného Českého kvarteta.
Matouš Zukal klavír
Matouš Zukal (*1998) studoval na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy u Jitky Němcové a na
Pražské konzervatoři ve třídě Iva Kahánka, u nějž a u Jana Bartoše pokračoval na Akademii múzických
umění v Praze. V současnosti pokračuje v doktorském studiu na HAMU a zároveň studuje magisterský
program na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Štýrském Hradci ve třídě Markuse
Schirmera. V roce 2021 se stal laureátem mezinárodní soutěže Pražské jaro, kde získal 2. cenu, cenu
Nadace Gideona Kleina a cenu Českých center. V roce 2019 zvítězil v soutěži Nadace Bohuslava
Martinů, kde také obdržel cenu za nejlepší interpretaci skladby Bohuslava Martinů a cenu Zorky a
Jaroslava Zichových. V roce 2023 získal první cenu na festivalu Verão Clássico v Lisabonu a v roce
2025 se stal vítězem Concours international de piano d’Île-de-France a soutěže Martha-Debelli-
Stiftung. Již od dětství v rámci mistrovských kurzů konzultuje u významných osobností, jako jsou sir
András Schiff, Lukáš Vondráček, Boris Giltburg, Jiří Hlinka, Leif Ove Andsnes ad.
Skladby
Jiří Gemrot
Pochovávání světla
Je potěšující a symbolické sejít se v Rudolfinu v den 202. výročí narození Bedřicha Smetany, jehož
kvartet Z mého života v roce 1894 zahájil činnost Českého spolku pro komorní hudbu. Dnes večer se
v cyklu ČSKH zaposloucháme do tvorby dvou hudebně blízkých autorů, přičemž leitmotivem
programu je inspirace českými tradicemi, především pak těmi z Vysočiny. Mikeš z hor patří ke skupině
kantát, v nichž svůj region oslavuje Bohuslav Martinů a Jiří Gemrot na tyto ideje navazuje a oživuje
verše o zvycích vysočinských sklářů. A právě Gemrotově kantátě Pochovávání světla bude patřit
úvodní polovina koncertu. Půjde teprve o její druhé provedení, proto jí a pozadí jejího vzniku
věnujeme větší část textu.
Na samém počátku kompozice stál podnět předsedy Rady ČSKH a také prezidenta Národního
festivalu Smetanova Litomyšl Pavla Kysilky, který mne v roce 2020 upozornil na básnickou sbírku
Miloslava Bureše (1909–1968) Pochovávání světla. Stejně jako jiné Burešovy texty si ji přál zhudebnit
Bohuslav Martinů v nové kantátě (před tím Otvírání studánek – 1955, Legenda z dýmu bramborové
nati – 1956, Romance z pampelišek – 1957, Mikeš z hor – 1959). S jinými Burešovými verši jsem se
samozřejmě setkával i dříve, ovšem tuto sbírku jsem do té doby neznal – a po jejím přečtení jsem byl
hluboce osloven. Dobře jsem si však uvědomoval, na jak tenký led se přípravou libreta v historické
ose Bureš – Martinů pouštím a také, že sama sbírka Pochovávání světla, ač obsahuje řadu
nádherných poetických obrazů, na ucelený „příběh“ nepostačuje. Navíc se v ní básník – a nejen v ní –
nevyhnul (zřejmě nemohl) dobově poplatným obratům a tématům, které dnes působí budovatelským
patosem úsměvně a jež samozřejmě nebylo možné jakkoli zapracovat („Energie z turbín“,
„kosmonautovo kormidlo“, „… šli do stávky / přežvykujíce slova nenávisti…“, „…země, přivázaná za
traktory / troubí na rohy pasoucích se krav…“ a četné „vysoké pece / soustruhy / pšeničné lány /
kladivo v ruce / ruda v hlubinách / tavič, jenž rozumí peci…“). Bylo by však naprosto nemístné a
nespravedlivé sbírku a Burešovu tvorbu posuzovat právě dle těchto ukázek! Věděl jsem, že její
lyrickou poetiku mohou (musí) doplnit a umocnit další Burešovy verše a texty, umělecky cennější,
resp. kongeniální těm krásným a nosným, kterých je naprostá většina! Shromáždil jsem na tři desítky
Burešových knih, básnických sbírek i odborných prací o spolupráci Martinů a Bureše, také o historii
vysočinského sklářství a v roce 2021 jsem libreto napsal.
O panu Pavlovi Kysilkovi se možná jen málo ví, že je též zaníceným muzikantem (houslistou),
vášnivým cyklistou, ovšem i znalcem a sběratelem horáckého skla. Tenkrát říkal: „Pořídil jsem si na
Vysočině starou hájenku. Pak jsem zjistil, že to byla skelmistrovna, dům nájemce nejslavnější sklárny
na Českých Milovech. Budujeme tam proto expozici, už máme více než 1500 kousků.“ Dnes již patří
unikátní „Galerie Na Milovské huti“ k vyhledávaným turistickým cílům Vysočiny. Sklářské řemeslo na
Vysočině má tradici dlouhou nejméně čtyři století. Historie českého sklářství, nádherného řemesla, se
nesmazatelně vryla do podoby Vysočiny a Burešova sbírka nás vede po stopách starých mistrů sklářů,
jejich zvyků, obyčejů i na místa dnes již zaniklých skláren. Jak výše zmiňuji, nemohl jsem být vázán
pouze příběhem o „vynášení světla“, který by sám o sobě na kantátu vystačil jen stěží. Tedy jsem text
pojal jako oslavu Vysočiny, řemesla, dávných zvyků, lidí a samozřejmě přírody. A nakonec jsem i
potlačil prvotní ostych nezasahovat do rytmu, uspořádání metra a strof, abych eliminoval občas
krkolomné vazby, dobové poplatnosti a usnadnil budoucí kompozici. Ostatně – lze si představit, že by
třeba Martinů ponechal a ve Studánkách zhudebnil verš, který do nich Bureš dodatečně vepsal?
„Studánky / stříbrné medailonky / s tvářemi partyzánů… / Kolikrát / jste zrudly / jejich krví, / jako
byste samy utržily ránu...“.
Při psaní jsem vycházel z premisy martinůovského badatele a publicisty Jana Kapusty (1932–2011)
z jeho knihy Martinů a domov: „Umělecké dílo při zpracování motivů a koncipování nosné ideje
potřebuje jednotu místa a času, v nichž se příběh odehrává; sleduje své cíle.“ Doktor Kapusta
pracoval jako ředitel muzeí v Poličce i Litomyšli, stál u počátku Společnosti Bohuslava Martinů a
v roce 1979 se významně zasloužil o převoz ostatků Bohuslava Martinů ze Švýcarska do Poličky. Také
na něm se komunistický režim opravdu tvrdě podepsal. V roce 1983 jej donutil odejít z muzejnictví a
tento významný muzikolog musel až do odchodu do penze pracovat manuálně jako pomocný dělník
ve Státním rybářství. Když jsem libreto Pochovávání světla psal, velmi jsem na pana doktora
vzpomínal a věděl jsem, že právě jeho památce kantátu dedikuji, neboť si i v ní budeme moci
připomínat stopu člověka, který se o odkaz Bohuslava Martinů tolik zasloužil!
Pro kompozici jsem tehdy oslovil Jiřího Gemrota (*1957), přičemž důležitou roli hrála jistě také
skutečnost, že tento významný český skladatel stylově vychází z neoklasicismu a mezi jeho vzory patří
Prokofjev, Britten či právě Bohuslav Martinů. Vracíme se tak k ose Bureš – Martinů, k „básníkovi a
skladateli Vysočiny“. Literát posílal i osobně předával Martinů dosti svých básní a textů a je
zaznamenáno, že v nich od domova politickými okolnostmi odtržený skladatel nejen rád čítal, ale
chystal se na ně i komponovat. Konkrétně jej velmi zaujala pověst o „zpívající lípě“ v Telecím u
Poličky, a právě verše Pochovávání světla. Bohužel se tak ovšem děje v době, kdy je už Bohuslav
Martinů těžce nemocný. Miloslav Bureš na jejich poslední setkání ve Švýcarsku v roce 1959
vzpomíná: „To rozloučení dodnes nemohu pochopit. On se usmívá a kyne rukou: »Ty verše,
Pochovávání světla, mi pošlete za měsíc. To už budu moci zase pracovat. Bude z nich nová kantáta.«“
V srpnu téhož roku však skladatel umírá a my se k neuskutečněné umělecké vizi po více než šesti
desítkách let vracíme a uvádíme ji na koncertní pódia. S pokorou i nadějí, že vás i příští posluchače
dílo osloví stejně silně, jako nás, jeho tvůrce i interprety premiéry, která se uskutečnila 25. června
2022 ve Smetanově domě v Litomyšli.
Bohuslav Martinů
Pět českých madrigalů, H 321 & Mikeš z hor, H 375
Jiskřivou připomínkou nikdy nepřerušených vazeb Bohuslava Martinů (1890‒1959) na domov a český
folklor je uvedení Pěti českých madrigalů. Skladatel je komponoval v roce 1948 v newyorském exilu,
kde měl o dvě léta později nedlouhý, ale nádherný cyklus v podání špičkového sboru Schola
Cantorum of New York pod vedením Hugha Rosse premiéru. „Pět českých madrigalů nám ukazuje
madrigalového Martinů na vrcholu sil – skladatel vnímá všechny odstíny textu a vytváří skladbičky
ohromné koncentrované síly a úžasné krásy. Nedovedu si představit posluchače, který by nebyl
okouzlen nádherou světa viděného v zrnku písku…,“ napsal v recenzi nahrávky souboru Martinů
Voices a Lukáše Vasilka z roku 2018 pro britský časopis Gramophone Ivan Moody. Nahrávka získala
od tohoto prestižního časopisu ocenění „Editor’s Choice“.
Kantátou Mikeš z hor vyvrcholila pětiletá spolupráce Bohuslava Martinů s Miloslavem Burešem. Ač
měli i další společné plány, ba dokonce mysleli na veseloherní operu „ve stylu Prodané nevěsty“ (sic!),
tyto se nemohly uskutečnit, neboť skladatel v srpnu 1959 podlehl zákeřné nemoci. Před tím však
ještě, v únoru, psal do Čech mj.: „Milý příteli Bureši, jak jsem vám slíbil, pracuji teď na vašem
Mikešovi. Je to znova překrásná poezie, ale musí se člověk do ní nějak dostat, myslím spojit ji
s hudbou.“ A v březnu pokračuje: „Zítra vám pošlu kopii Mikše do Poličky. … ‒ vaše verše jsou radost
sama a hudebně se tvoří bez námahy, je v nich něco, co nelze definovat, ale co nese celou atmosféru
a je to vyhraněné a krásné, žádný text až dosud mi nedal tolik uspokojení a radosti s ním pracovat.
Víte, že kdyby toho nebylo, že by cyklus nebyl povstal.“
Dejme v závěru prostor druhému z poličských rodáků Miloslavu Burešovi, jak „Mikše“ popisuje
v knize Bohuslav Martinů a Vysočina: „Nedalo mnoho práce vytěžit z jímavé scenérie ve společnosti
dětí příběh o Mikšovi, který se svým kozím stádem bojuje proti mrazu, fujavici a uchrání proti nim
svůj kopec, na němž pase… Tento Mikeš nese vzkaz člověka (myšlen Martinů, pozn. red.), který tolik
miloval svůj domov! Spolu s Mikšem zpívá ódu o vlasti a splývá hudbou s domovem. Kéž by lidé žili
v míru, kéž by už nebylo válek. Tak myslí Martinů na domov a do poslední chvíle věří, že se vrátí…“
Martinů v pohádkové alegorii o chytrém pasáčku Mikšovi z hor, který zahnal stádo kozlíků bílých jak
jinovatka na kopec, a tak jej uchránil od sněhu a mrazu, vytvořil zimní protipól jarním Studánkám.
Nejde v ní samozřejmě pouze o nápadité zhudebnění naivního příběhu pasáčka zahánějícího poslední
zimní mrazy, ale také o naléhavé protiválečné poselství, které vrcholí ve strhujícím – a stále tolik
aktuálním – finále skladby i celého koncertu.
Vojtěch Stříteský
(autor je emeritním uměleckým ředitelem a dramaturgem festivalu Smetanova Litomyšl)