Český spolek pro komorní hudbu • Bell, Isserlis, Kissin

JOSHUA BELL
housle

S více než třicetiletou kariérou sólisty, komorního hráče, studiového muzikanta, dirigenta a ředitele orchestru je Joshua Bell jedním z nejproslulejších houslistů své doby. Jeho zvídavost a jasnost vhledu jsou potvrzením jeho víry v sílu hudby jako sjednocujícího kulturního fenoménu. Umělec preciznosti i vášně je oddán houslím jako nástroji k vyjádření a prostředku k realizaci nového a neprobádaného.

Poté, co na šesti kontinentech vystoupil se všemi významnými orchestry na světě, pokračuje Joshua Bell v kariéře sólisty i komorního hráče. Od roku 2011 působil na pozici hudebního ředitele Akademie svatého Martina v polích jako první následník Sira Nevilla Marrinera, který tento orchestr v roce 1958 založil. Jeho mnohostranné rozpětí zájmů sahá od provádění etablovaných repertoárových kusů až po nahrávání nově objednaných skladeb, například Houslového koncertu Nicholase Mawa, za jehož nahrávku získal Bell cenu Grammy. Pokračuje ve zkoumání hranic možností repertoáru a nástroje premiéroval například i skladby Johna Corigliana, Edgara Meyera, Jaye Greenberga a Behzada Ranjbarana.

Jako exkluzivní umělec společnosti Sony Classical natočil již více než 40 alb, za něž získal ceny Grammy, Mercury, Gramophone a Echo Klassik. Jeho nejnovější vydanou nahrávkou z června 2018 je Bruchova Skotská fantazie a Houslový koncert g moll s Akademií svatého Martina v polích. Jeho předcházející nahrávka „For the Love of Brahms“ z roku 2016 obsahuje repertoár 19. století, opět s Akademií a s Stevenem Isserlisem a Jeremym Denkem. V roce 2013 vydal Bell s Akademií svatého Martina v polích Beethovenovu čtvrtou a sedmou symfonii.

V roce 2007 byl v deníku Washington Post oceněn Pulitzerovou cenou článek, který popisoval následující experiment: Joshua Bell hrál inkognito jako pouliční muzikant ve stanici metra, aniž by kdokoli rozpoznal, že se jedná o špičkového virtuosa. Tento článek podnítil dodnes probíhající diskusi o vnímání a přijímání umění v různých kontextech. Článek inspiroval kanadskou spisovatelku Kathy Stinson k napsání dětské knihy Muž s houslemi, podle které byl později vytvořen i animovaný film s hudbou britské skladatelky Anne Dudley. Na tento úspěch Stinsonová v roce 2017 navázala knihou Tanec s houslemi, tentokrát inspirovanou soutěžními zážitky 12letého houslisty Joshuy Bella, opět ilustrovanou Dušanem Petričićem. V roce 2017 Joshua Bell debutoval s pořadem Muž s houslemi v Kennedyho centru a v březnu 2019 prezentoval tento program na rodinném koncertě s orchestrem Seattle Symphony.

Bell chápe hudbu jako základní vzdělávací prostředek. Jde mu o nacházení cesty, jak klasickou hudbu dostat k nejširšímu publiku i o prohlubování porozumění umění u publika stávajícího. Aktivně se podílí na programech „Vzdělávání prostřednictvím hudby“ a „Obrat k umění“, které poskytují hudební nástroje a hudební vzdělání dětem, jež by se jinak ke klasické hudbě nedostaly. V roce 2014 spolupracoval Bell s neziskovou organizací National YoungArts Foundation – hrál a vyučoval mladé houslisty ve speciálních rodinných pořadech televizní stanice HBO nazvaných „Joshua Bell: Mistrovská třída mladých umělců.“ Ve výchově mladých talentů pokračuje jako odborný asistent na Jacobs School of Music při Indiana University.

Joshua Bell se narodil v Bloomingtonu v Indianě. Na housle začal hrát ve čtyřech letech a ve dvanácti začal studovat u Josefa Gingolda, který jej velice ovlivnil. Ve čtrnácti debutoval jako sólista u Filadelfského orchestru pod vedením Riccarda Mutiho a již v sedmnácti letech vystoupil v Carnegie Hall se St. Louis Symphony. V osmnácti letech podepsal svou první smlouvu s nahrávací společností, londýnskou firmou Decca, a obdržel podporu Avery Fischer Career Grant. V roce 2010 jej časopis Musical America zvolil „Instrumentalistou roku“, v roce 2007 jej Světové ekonomické fórum označilo za „Mladého světového lídra“, pětkrát byl nominován na cenu Grammy a v roce 2007 získal podporu Avery Fisher Prize. V roce 2003 získal Cenu v oboru humanitních věd od guvernéra státu Indiana, v roce 1991 mu jeho alma mater Jacobs School of Music udělila Cenu pro vynikající absolventy, v roce 2000 byl označen za „Živoucí legendu Indiany“ a časopis People ho zařadil mezi „50 nejkrásnějších lidí světa“.

Joshua Bell hraje na housle Huberman Stradivarius z roku 1713 a používá smyčec z konce 18. století, který vyrobil François Tourte.

„Violoncellista, spisovatel, hudební objevovatel a obecně nadšenec.“ Tak se popisuje na svých webových stránkách světoznámý hudebník, držitel Řádu britského impéria, Schumannovy ceny města Zwickau či Wigmore Medal, Steven Isserlis. V kulturním světě však plní rolí ještě více.

Kromě sólového vystupování s prestižními moderními orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Londýnský filharmonický orchestr či orchestr curyšské Tonhalle, rád vystupuje i se soubory specializující se na historicky poučenou interpretaci staré hudby (v těchto případech někdy diriguje od violoncella), popř. vystupuje na recitálech s cembalem. Na druhé straně je velkým podporovatelem nově vznikající hudby a premiéroval tak již řadu soudobých titulů, mezi nimiž jsou například The Protecting Veil sira Johna Tavernera nebo Lieux retrouvés Thomase Adèse. Bohatá je i jeho diskografie, která zahrnuje kompletní suity pro violoncello J. S. Bacha (cena Gramophone), přes Beethovenovo kompletní dílo pro violoncello a klavír až po pozdní dílo Johna Tavernera (cena BBC Magazine). Na několika nahrávkách vystupuje také s Joshuou Bellem, který bude jeho partnerem i při dnešním koncertě: společně nahráli Brahmsův dvojkoncert (s Academy of St Martin in the Fields) a Mendelssohnova klavírní tria (s Jeremym Denkem). 

Steven Isserlis je také dlouholetým uměleckým ředitelem International Musicians Seminar at Prussia Cove v Cornwallu a vytvořil množství koncertních řad pro řadu významných koncertních síní, mezi něž patří například londýnská Wigmore Hall, newyorská 92nd Street Y či Salcburský festival. I v nich již poodkryl svou vášeň mj. k české hudbě, která je podle něj tak „jedinečně, neodolatelně přitažlivá“. Své hudební znalosti dále využívá při vytváření rozhlasových pořadů a dokumentů, v nichž se věnoval například posledním létům života Roberta Schumanna nebo hudebním salónům Marcela Prousta, a také při své literární činnosti. Jeho posledním počinem v tomto směru je kniha The Bach Cello Suites: A Companion, která vyšla v březnu 2023.

Kromě dospělého publika hraje rád také dětem a na dětské publikum tak míří i jeho literární ambice. Jeho knihy „Why Beethoven Threw the Stew“ (v doslovném překladu „Proč Beethoven hodil dušeným masem“) a „Why Handel Waggled his Wig“ („Proč Händel mával parukou“) jsou nesmírně populární a byly již přeloženy do několika jazyků (na český překlad zatím čekáme). I v nich poodkrývá svůj typický humor a v předmluvě i něco málo o svém životě: „Narodil se do hudební rodiny – jeho otec hrál na housle, matka na klavír a jeho dvě sestry na housle a violu. Vybral si tedy violoncello, aby se necítil vyřazen. Brzy si uvědomil, že hrát na violoncello chce po zbytek života – částečně kvůli tomu, že cellisté nemusí brzy ráno vstávat do práce.“ 

Podobnými glosami a příběhy přímo hýří, například když vypráví o svém dědečkovi, klavíristovi a skladateli Juliu Isserlisovi, který kdysi uprchl z Ruska a před zakotvením v Londýně se s rodinou usadil nejprve ve Vídni, kde dostal zajímavou pracovní nabídku. „Rodina potřebovala někde bydlet, a tak se vydala hledat byt,“ vypráví jeho vnuk. „Jeden z bytů, který navštívili, patřil 102leté domovnici, která je vlídně provedla, ale když se dědeček přiznal, že je hudebník, začala být protivná. ‚Nesnáším muzikanty,‘ zavrčela. ‚Když jsem byla malá, měla moje teta podnájemníka, který byl muzikant. Byl to špinavý dědek, který plival po podlaze.‘ ‚Kdo to byl?‘ zeptal se dědeček překvapeně. ‚Beethoven!‘ zasyčela stařena.“

Muzikalita Jevgenije Kissina, hloubka a poetická kvalita jeho interpretací a mimořádná virtuozita mu vysloužily úctu a obdiv, které si zaslouží jako jeden z nejnadanějších klasických klavíristů své generace. Je žádaný po celém světě a jako sólista vystupoval se špičkovými světovými orchestry pod taktovkou slavných dirigentů, včetně Claudia Abbada, Vladimira Ashkenazyho, Daniela Barenboima, Jamese Levina, Lorina Maazela nebo Seijiho Ozawy.

Jevgenij Kissin se narodil v ruské židovské rodině v Moskvě a hrát a improvizovat na klavír začal ve věku dvou let. Jako šestiletý začal studovat v moskevské hudební škole pro nadané děti, pojmenované po zakladatelkách, sestrách Gněsinových. Zde se stala jeho jedinou učitelkou Anna Pavlovna Kantorová. V deseti letech vystoupil poprvé s orchestrem a o rok později na samostatném recitálu. Jako dvanáctiletý si získal mezinárodní věhlas, když jeho vystoupení s Moskevskou státní filharmonií vyšlo na LP. Ohromný úspěch této nahrávky způsobil natočení dalších pěti Kissinových živých vystoupení v průběhu příštích dvou let. V roce 1985 vystoupil Jevgenij Kissin poprvé v zahraničí a v dalších letech následovalo mnoho turné a vystoupení po celém světě. V prosinci 1988 se do celého světa přenášel novoroční koncert Berlínských filharmoniků s Kissinem pod taktovkou Herberta von Karajana.

Jevgenij Kissin získal během dosavadní kariéry mnoho hudebních ocenění po celém světě. V roce 1991 byl například speciálním hostem slavnostního udílení cen Grammy. O tři roky později obdržel titul Nejmladší instrumentalista roku časopisu Musical America. Získal čestný doktorát hudby na Manhattan School of Music, Šostakovičovu cenu – jedno z nejvyšších ruských hudebních vyznamenání, čestné členství v Royal Academy of Music v Londýně a naposledy čestný doktorát filozofie na univerzitě v Hongkongu.

Kromě ruského má také britské a izraelské občanství. Od roku 2017 žije v Praze. Patří k hlasitým kritikům ruské vojenské invaze na Ukrajinu.