Muzikalita Jevgenije Kissina, hloubka a poetická kvalita jeho interpretací a mimořádná virtuozita mu vysloužily úctu a obdiv, které si zaslouží jako jeden z nejnadanějších klasických klavíristů své generace. Je žádaný po celém světě a jako sólista vystupoval se špičkovými světovými orchestry pod taktovkou slavných dirigentů, včetně Claudia Abbada, Vladimira Ashkenazyho, Daniela Barenboima, Jamese Levina, Lorina Maazela nebo Seijiho Ozawy.

Jevgenij Kissin se narodil v ruské židovské rodině v Moskvě a hrát a improvizovat na klavír začal ve věku dvou let. Jako šestiletý začal studovat v moskevské hudební škole pro nadané děti, pojmenované po zakladatelkách, sestrách Gněsinových. Zde se stala jeho jedinou učitelkou Anna Pavlovna Kantorová. V deseti letech vystoupil poprvé s orchestrem a o rok později na samostatném recitálu. Jako dvanáctiletý si získal mezinárodní věhlas, když jeho vystoupení s Moskevskou státní filharmonií vyšlo na LP. Ohromný úspěch této nahrávky způsobil natočení dalších pěti Kissinových živých vystoupení v průběhu příštích dvou let. V roce 1985 vystoupil Jevgenij Kissin poprvé v zahraničí a v dalších letech následovalo mnoho turné a vystoupení po celém světě. V prosinci 1988 se do celého světa přenášel novoroční koncert Berlínských filharmoniků s Kissinem pod taktovkou Herberta von Karajana.

Jevgenij Kissin získal během dosavadní kariéry mnoho hudebních ocenění po celém světě. V roce 1991 byl například speciálním hostem slavnostního udílení cen Grammy. O tři roky později obdržel titul Nejmladší instrumentalista roku časopisu Musical America. Získal čestný doktorát hudby na Manhattan School of Music, Šostakovičovu cenu – jedno z nejvyšších ruských hudebních vyznamenání, čestné členství v Royal Academy of Music v Londýně a naposledy čestný doktorát filozofie na univerzitě v Hongkongu.

Kromě ruského má také britské a izraelské občanství. Od roku 2017 žije v Praze. Patří k hlasitým kritikům ruské vojenské invaze na Ukrajinu.

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.

Není to dlouho, co americký skladatel John Adams osobně navštívil Prahu a představil se na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro 2023 v roli dirigenta i autora. Reportáže a ohlasy v tisku ho uvedly jako „žijící legendu americké hudby“, jednoho z nejvýznamnějších skladatelů současnosti. Adamsova cesta k tomuto postavení začala už v jeho dětství hrou na klarinet, pokračovala přes hudbu k pochodům, ale také přes hluboký dojem z tvorby Ralpha Vaughana Williamse, přišly první kompoziční pokusy a studia na Harvardově univerzitě. Od roku 1971 spojil další část svého života i své kariéry především se San Franciskem: deset let vyučoval na zdejší konzervatoři, komponoval pro vyhlášený orchestr San Francisco Symphony. Dnes je Adams hrán po celém světě a na různých místech oceňován čestnými doktoráty (např. Harvard, Yale, Cambridge) a cenami (např. Pulitzer Prize for Music 1998, Erasmus Prize 2019). K jeho renomé přispívá i odvaha dotýkat se citlivých témat současnosti, včetně politických (opera Nixon v Číně budiž příkladem za všechny ostatní), témat historických, filozofických, náboženských nebo souvisejících s literaturou. Je charakterizován jako umělec „vznešený a vulgární“ zároveň, inspirující se nejrůznějšími podobami popkultury i klasiky.

Orchestrální Frenzy z roku 2023 z této linie nevybočuje. Podle Adamsových slov má skladba vyjádřit pocit současného člověka, který vnímá okolní svět přes rastr nekončících digitálních zpráv a informací všeho druhu. Může být nadšen, stržen i zahlcen. Termín „frenzy“ se dá číst jako neklid, porucha mysli, divoká pošetilost, bláznivá představa, frenetické jednání, intenzivní nadšení i posedlost. Jinde Adams popisuje vlastní autorské (až vášnivé) zaujetí rozvíjením melodických a rytmických motivů, které se během skladby stále znovu objevují a obměňují v různých transformacích. Bývá řazen k minimalistům, a ještě lépe k postminimalistům, i když se sám takové kategorizaci brání a svou minimalistickou minulost překračuje. Formálně je Frenzy jednovětou symfonií pro bohatě obsazený orchestr, mimo jiné s celestou, dvěma harfami a vibrafonem. John Adams věnoval toto dílo dlouholetému příteli, dirigentu siru Simonu Rattlovi, a trochu s nadsázkou se nechal slyšet, že Frenzy „nepostrádá humor a klid“ stejně jako přítelova osobnost. Pod Rattlovou taktovkou a v interpretaci Londýnského symfonického orchestru se v březnu 2024 uskutečnila světová premiéra symfonie a další její provedení následovala v USA i na starém kontinentu.

Velkou část rozsáhlé tvorby Sergeje Prokofjeva tvoří kompozice určené pro klavír, včetně pěti klavírních koncertů. Není divu, hru na klavír úspěšně studoval na petrohradské konzervatoři a někdy byl současníky považován spíš za vynikajícího instrumentalistu než skladatele. Základy klavírní hry mu dala jeho matka, základy hudebněteoretických znalostí poskytl Reinhold Glier. Komponovat začal jako pětiletý a v tomto oboru se dál zdokonaloval u Anatolije Ljadova a Nikolaje Rimského-Korsakova, opět na konzervatoři v Petrohradě. Prokofjev byl tehdy, podle dobových svědectví, excentrický, sebevědomý a v názorech na současné hudební umění provokující mladík, který svými počiny budil pozornost i nelibost. Petrohradská konzervatoř, kde se kromě klavíru a skladby vzdělával také v dirigování, se totiž ve výuce držela tradic a novátorství příliš nepodporovala. Přesto Prokofjev využil příležitosti a se svým Koncertem pro klavír a orchestr č. 1 Des dur, op. 10, se zúčastnil v roce 1914 interpretační soutěže klavíristů, pořádané touto institucí, a soutěž vyhrál.

Koncert č. 1 začal komponovat v roce 1911 jako dvacetiletý. Úmysl vytvořit typický několikavětý koncert pojal již dříve, ale pak ho zaujala menší forma, podle jeho slov „concertino plné radosti ze života a s úžasným úvodním tématem“. Nakonec vznikl nejkratší z Prokofjevových klavírních koncertů: koncert Des dur. Je jednovětý, a přece jako by se v něm skrývaly tři „věty“. Právě ono zmíněné velkolepé, romanticky pojaté téma se stává svorníkem celé skladby, zazní na jejím začátku, zhruba uprostřed i v závěru. Nebyl by to však mladý Prokofjev, kdyby toto rozmáchlé oktávové téma vzápětí nevyměnil za brilantní pasáže v klavíru a nedal vyniknout sólistovi, jeho technice, virtuozitě, vtipu i citu pro dialog s orchestrem. S tonalitou autor zacházel velmi rafinovaně, nicméně nepřekročil její hranice. Koncert měl veřejnou premiéru v srpnu 1912 v Moskvě, přičemž sólový part hrál Prokofjev a za dirigentským pultem stanul Konstantin Saradžev, umělec arménského původu. Skladatel pak tuto událost komentoval ve svém deníku jako mimořádně příjemnou, úspěch, který si dokonce vyžádal několik přídavků. Dílo je dedikováno Nikolaji Čerepninovi, u něhož Prokofjev absolvoval obor dirigování.

Řekne-li se slovo Enigma, automaticky nám (nebo alespoň většině z nás) naskočí asociace na legendární šifrovací stroj používaný od dvacátých let 20. století a „proslavený“ svým využitím během 2. světové války. Vzpomeňme scénu z filmu Kód Enigmy a dešifrovací elektromechanický stroj vytvořený týmem kolem Alana Turinga: puls stroje připomínající stereotypní rytmickou hudbu, odosobněná moc schopná ovlivnit jednání a osudy lidí (jak blízké myšlenkám Johna Adamse!). Anglický skladatel Edward Elgar toto vše v době komponování své Enigmy, respektive Variací na vlastní téma, op. 36, samozřejmě nevěděl, psala se léta 1898–1899. Pro Elgara tehdy nebylo snadné z učitelského platu zabezpečit rodinu ani snášet opakované zamítání svých kompozic ze strany interpretů i vydavatelů. Čtrnáct orchestrálních variací, které představil publiku v červnu 1899 v nastudování světoznámého dirigenta Hanse Richtera, znamenalo průlom, po němž Elgarova sláva začala strmě stoupat. 

Enigma, tj. záhada či tajemství, dělá čest svému jménu. Každou z částí pojal Elgar jako portrét spřízněné osoby z řad přátel, studentů i rodiny, jejichž identitu se víceméně podařilo určit na základě iniciál nebo jiných odkazů v názvech jednotlivých variací. Na prvním místě velmi romanticky charakterizoval svou manželku Caroline Alice, naopak poslední variaci zasvětil sám sobě. Výčet všech postav by ocenili znalci kulturního a společenského života ve střední Anglii na konci 19. století – zmíníme alespoň amatérského herce Richarda Baxtera Townshenda s jeho uměním měnit rejstříky hlasu (variace III – „R.B.T.“), Elgarova přítele Augusta Johannese Jaegera z nakladatelství Novello (variace IX „Nimrod“) nebo varhaníka George R. Sinclaira a jeho buldoka Dana (variace XI „G.R.S.“). Kromě běžných výrazových prostředků Elgar vykresloval povahu i životní příběhy svých přátel s pomocí citátů z klasické hudby – např. u Dorabelly (Dory Penny, variace X) odkazuje na Mozartovu operu Così fan tutte, u „Nimroda“ Jaegera zavzpomíná na společný rozhovor o Beethovenovi citátem z Patetické sonáty. Další, dodnes nevyřešenou hádanku ukryl Elgar mimo sluchem postižitelný plán; ostatně je o něm známo, že hádanky, stejně jako sport a vědu, miloval. Původně byl název Enigma určen pouze hlavnímu dur-mollovému tématu (Andante), ovšem již první vydání skladby (Novello 1899) nese plný titul Enigma Variations. I bez hlubší znalosti konkrétních, ve variacích zobrazených osob si však posluchač jistě vychutná pozdněromantickou, laskavou a vtipnou Elgarovu hudbu.