Díky svému vrozenému hudebnímu vnímání a umělecké přirozenosti omráčil šestadvacetiletý klavírista Mao Fujita již mnohé hudební kolegy. Patří mezi ony výjimečné talenty, kteří se vyskytují jen zřídka a jsou stejně doma v Mozartovi i ve stěžejním romantickém repertoáru.

Fujita se narodil v Tokiu, na klavír začal hrát ve třech letech a ve dvanácti získal první mezinárodní cenu (World Classic v Tchaj-wanu). Studoval na tokijské College of Music. Do mezinárodního povědomí se dostal v roce 2017 díky vítězství v prestižní Concours International de Piano Clara Haskii ve Švýcarsku a o dva roky poté svou slávu ještě podnítil druhým místem v moskevské soutěži P. I. Čajkovského. 

Přes svůj nízký věk již byl recitálovým hostem hlavním mezinárodních festivalů a v lednu 2023 zažil svůj debut v Carnegie Hall. Mezi orchestrální spolupráce poslední doby patří Orchestr lipského Gewandhausu, Mnichovská filharmonie, londýnská Královská filharmonie nebo Královský orchestr Concertgebouw. V listopadu 2021 též Fujita podepsal exkluzivní smlouvu na multi-album s labelem Sony Classical International (Mozartovy kompletní klavírní sonáty, album 72 preludií F. Chopina, A. N. Skrjabina a A. Yashira). Od sezony 24/25 je členem cyklu „Junge Wilde“ v Konzerthaus Dortmund.

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.

Rebel hudebních forem, průkopník moderní harmonie, mistr opery a symfonické básně. To byl Richard Strauss. Souputník Gustava Mahlera, obdivovatel Johannesa Brahmse v mládí, stejně jako Richarda Wagnera v pozdějších letech své bohaté skladatelské i dirigentské kariéry. 

Skladby pro klavír a orchestr nikdy nestály v popředí Straussova zájmu. Zkomponoval vlastně jen tři. Dvojici děl z let 1925 a 1928 spojuje jméno slavného rakouského pianisty Paula Wittgensteina, který během první světové války přišel o pravou ruku. Byl to právě on, kdo si u Strausse objednal první z koncertů – Parergon na Sinfonii domestica. Řecké slovo parergon znamená vedlejší dílo nebo doplněk a skladba skutečně vychází z hudebního materiálu Straussovy úspěšné symfonické básně z roku 1904 popisující běžný život v jeho domácnosti. Také druhý koncert, Panathenäenzug (Panathenajský průvod), premiéroval Wittgenstein. Nejznámější a nejoblíbenější ze Straussových klavírních děl se ale nakonec stala skladba o celá čtyři desetiletí mladší. 

Burlesku složil Strauss v roce 1885 během svého působení v durynském Meiningenu. Zastával tam pozici dirigentského asistenta u Hanse von Bülowa, významného skladatele, dirigenta a pianisty, který byl Straussovým mentorem a významně jej podporoval v jeho profesních začátcích. Právě jemu Strauss Burlesku, původně Scherzo d moll, věnoval. Von Bülow však skladbu nastudovat odmítnul – považoval ji za technicky nehratelnou a příliš „lisztovskou“. Strauss se pokusil klavírního partu ujmout sám, ale po první zkoušce s orchestrem dílo odložil. Vrátil se k němu až o několik let později, když je nabídnul pianistovi Eugenu d’Albertovi. Tomu se Burleska zamlouvala a po drobných skladatelových úpravách ji v roce 1892 uvedl. 

V říjnu 1885 premiéroval v Meiningenu svoji Čtvrtou symfonii Johannes Brahms. Pro mladého Strausse, který tomuto výjimečnému okamžiku přihlížel, to byl do jisté míry formativní zážitek. Ze všech vlivů, které na něj tehdy působily, se proto v Burlesce nejvýrazněji odráží právě ten Brahmsův. Přibližně dvacetiminutová jednovětá skladba střídá dramatické plochy s hravými melodickými pasážemi, působí svěže i virtuózně zároveň a interpretovi poskytuje prostor předvést dokonalou techniku i cit pro náladu a výraz. Po formální stránce se však dílo hlásí spíše k odkazu symfonických básní a předznamenává další Straussův vývoj – totiž cestu skladatele, který tuto hudební formu rozvine do dosud nevídaných rozměrů.

Během druhé světové války zkomponoval Dmitrij Šostakovič celkem tři symfonie. Devátou psal v roce 1945, mezi koncem války v Evropě a na Dálném východě. Premiéru měla 3. listopadu a Stalin očekával velkolepý opus se sbory a sólisty. Namísto toho ale Šostakovič představil symfonii, která je kratší než první věty předchozích dvou, je optimistická a formálně i zvukově podobná klasickým mozartovským symfoniím. Není myšlenkově zásadní jako její dvě předchůdkyně a už vůbec není monumentální jako slavné Deváté Beethovena nebo Mahlera. Sedmou začal podle svých slov promýšlet ještě před válkou, avšak její největší část vznikla v posledních měsících roku 1941. V září německá vojska oblehla Leningrad a Šostakovičovo rodné město i jeho obyvatele čekalo 872 dní kruté a devastující blokády. V říjnu téhož roku byl Šostakovič i s rodinou evakuován do Kujbyševa (dnešní Samary), v prosinci měl symfonii hotovou a začátkem března se konala premiéra. O několik měsíců později, 9. srpna 1942, za dramatických okolností a ohromného osobního nasazení všech zúčastněných, zazněla Sedmá také v samotném Leningradu. Symfonie rychle získala přídomek Leningradská a stala se symbolem ruské nezdolnosti, odhodlání a odporu proti nacismu. 

Otřesným podmínkám v obléhaném Leningradu sice uniknul, válka samotná ale byla v Šostakovičově životě dál přítomná. Do armády se bezprostředně po červnové invazi přihlásil hned několikrát, ale úředníci a komisaři jej pokaždé odmítli s tím, aby se nadále věnoval svému civilnímu povolání. A tak koncertoval, komponoval, vyučoval na konzervatoři a mezitím na její střeše hlídkoval jako dobrovolný požárník. Po dokončení Sedmé symfonie chtěl podle vlastních slov začít skládat oratorium o hrdinných obráncích Moskvy, operu a balet. Síly ale nakonec upnul k práci na další symfonii, která vznikla během léta roku 1943, které trávil ve městě Ivanovo severně od Moskvy. „V posledních dnech jsem dokončil práci na své nové, 8. symfonii. Psal jsem ji velmi rychle – něco přes dva měsíce. […] Postrádá jakékoli dějové momenty. Odráží jen mé myšlenky a prožitky, reakci na radostné zprávy o vítězstvích Rudé armády. Toto mé nové dílo je svérázným pokusem nahlédnout do budoucnosti, do poválečného období,“ napsal Šostakovič 18. září pro týdeník Literatura a umění.

Sovětská armáda v únoru téhož roku zvítězila u Stalingradu a od národního skladatele se očekávalo, že napíše symfonii oslavnou a heroickou. Taková ale Osmá, navzdory jeho veřejným prohlášením, není. Za velkými bitevními vítězstvími viděl Šostakovič miliony zmařených lidských životů a bezvýchodnost a nesmyslnost války, která rozežírá společnost i jednotlivce zevnitř. Během Velkého teroru ve 30. letech nechal Stalin popravit celou řadu Šostakovičových přátel a on sám prožil prakticky celý život v obavě, že jej čeká podobný osud. Sovětský režim skladatele, který se zejména po úspěchu Leningradské stal oblíbeným také na západě, tu protežoval, tu deptal kritikou, vyhrůžkami a ponižováním. Šostakovič se tak stal mistrem ironie. Něco jiného říkal, něco jiného si myslel a nejupřímnější mohl být skrze hudbu. Právě taková je Osmá symfonie. Ironická, upřímná a místy absurdní, stejně jako se Šostakovičovi zdála být absurdní válka a život v ní. 

Sám Šostakovič charakterizoval Osmou jako dílo plné dramatických vnitřních konfliktů. Platí to o jejím filozofickém vyznění i o hudbě samotné. Příznačná je v tomto ohledu už samotná první věta, která začíná v pomalém tempu a ponuré náladě, místy střídané lyrickými epizodami v dřevěných dechových nástrojích. Jedna z nejdelších vět ze všech Šostakovičových symfonií dosahuje svého vrcholu přibližně v polovině, když postupným crescendem přechází do mohutného forte v Allegru. Zdánlivému zvukovému chaosu burácejícího orchestru dává řád výrazný, byť nepravidelný, pochodový rytmus. První věta končí pomalu a tiše, její charakter ale zůstává spíš zlověstný než smířlivý. Potvrzují jej druhá, třetí i čtvrtá věta. Každá je svým způsobem pochodem – druhá s prvky ironického jakoby tanečního scherza, čtvrtá vyznívá jako temný a plouživý pochod smuteční. Teprve závěrečné Allegreto přináší jisté uklidnění a katarzi v podobě zpěvných melodických pasáží a pastorálních motivů. Ani tady ale nechybí dramatické epizody, a i samotný lyricky vyznívající závěr v C dur protínají temné ozvuky kontrabasu. „Ideově filozofickou koncepci svého nového díla mohu vyjádřit velmi krátce, všehovšudy třemi slovy: život je krásný. Všechno temné, chmurné zahyne, zmizí, a všechno krásné zvítězí,“ napsal Šostakovič v Literatuře a umění. Jak moc z něj mluvila ironie nebo upřímnost, zůstává na posouzení každého, kdo jeho Osmou symfonii vyslechne.