Česká studentská filharmonie • Dvořákova Praha

Zářnou hudební dráhu nyní již dvaatřicetiletému Španělu Pablu Ferrándezovi rodiče (taktéž hudebníci) předurčili již při narození. Pojmenovali ho totiž podle španělského ikonického violoncellisty Pabla Casalse. A Ferrández svému jménu brzy dostál: stalo se z něj „zázračné dítě“, ve třech letech působil jako „hotový“ cellista, v devíti letech začal vystupovat na veřejnosti a ve dvanácti sólově debutoval se Španělským národním orchestrem. Jako dítě byl prý velice disciplinovaný a svou výjimečnost si ani neuvědomoval, protože byl neustále ponořen do práce. 

Ve třinácti letech začal studovat na prestižní Escuela Superior de Música Reina Sofía u Natalie Šachovské, kdysi studentky slavného Mstislava Rostopoviče, jehož interpretační tradici Ferrández do značné míry následuje. V hudebním vzdělávání pokračoval Ferrández na Kronberg Academy v Německu. Jeho hudební kariéra by však nebyla tam, kde je, nebýt dvou skutečností: vítězství ve slavné Mezinárodní Čajkovského soutěži (2015) a setkání s Anne-Sophie Mutter, která ho zahrnula do okruhu svých stipendistů. Nejen, že se tak Ferrández dostal do kontaktu se svou hudební „modlou“, která mu poté předala spoustu nových dovedností, ale zároveň získal velké množství příležitostí k účinkování ve slavných sálech, mimo jiné i po jejím boku.

Tak se dostal Ferrández také poprvé do Rudolfina. S Annou-Sophie Mutter, Českou filharmonií a Manfredem Honeckem zde v lednu minulého roku excelovali v Brahmsově dvojkoncertu a my dnes máme to štěstí, že z tohoto úspěšného koncertu existuje živá nahrávka. Ohlasy byly dokonce tak bouřlivé, že Pablo Ferrández ihned obdržel další nabídky na zdejší účinkování. Ani netušil, že to bude tak brzo: hned v září zaskakoval při zahájení festivalu Dvořákova Praha ve Dvořákově slavném violoncellovém koncertu. Tuto skladbu, kterou uslyšíme i dnes, už hrál přes svůj nízký věk nesčetněkrát a věnoval jí místo i ve své první nahrávce. Dvořákem se podle některých světových recenzentů z Ferrándeze stal „pan cellista světového formátu“ (The Guardian) a chválou nešetří ani česká hudební kritika.

Spolu s Českou filharmonií vyveze Ferrández Dvořáka do Japonska, a to hned na přelomu října a listopadu, a bude též součástí březnového evropského turné filharmonie po Španělsku, Německu (19. března mu můžete přijet popřát k narozeninám na koncert do Mnichova) a Francii. Masy orchestrálního zvuku, kterou na sólových vystoupeních tak zbožňuje, si letos užije ještě dost: v jeho nabitém kalendáři dále figuruje množství debutů s americkými orchestry v Bostonu, Clevelandu, San Franciscu, Pittsburghu a dalších významných městech, stejně tak koncerty s pro něj již známými tvářemi z London Philharmonic Orchestra či Orchestre National de France. „Nový genius violoncella“ (Le Figaro) se svým nástrojem od Stradivariho z roku 1689 dobývá svět.

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 Česká studentská filharmonie poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezonách 2022/2023 a 2023/2024 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem, Giovannim Antoninim a Jakubem Hrůšou. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedli mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Vivaldiho, Piazzoly, Musorgského a dalších.

Ingo Metzmacher je znám svými novátorskými programy a nadšením pro hudbu 20. století, kterým se pevně etabloval jako přední mezinárodní dirigent.

Jeho koncertní vystoupení z poslední doby zahrnují návrat k Berlínské filharmonii, Mnichovské filharmonii, Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu a BBC Symphony Orchestra. Nadále úzce spolupracuje s Bamberskými symfoniky, s vídeňskými symfonickými orchestry a Orchestre de Paris. Na podzim tohoto roku zahájil koncertní cyklus, který bude probíhat po dvě sezóny jeho působení jako rezidenčního dirigenta Nové japonské filharmonie v Tokiu.

V sezóně 2013/2014 Ingo Metzmacher pokračoval ve spolupráci s režisérem Dieterem Dornem v Ženevě na inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungů. V březnu 2013 se konala premiéra Zlata Rýna, po němž na podzim 2013 a na jaře 2014 následovaly Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů. V létě 2013 se Ingo Metzmacher vrátil na Salcburský festival, kde dirigoval novou inscenaci opery Gawain Harrisona Birtwistla v režii Alvise Hermanise. K jeho dalším vystoupením na Salcburském festivalu patřila světová premiéra opery Dionýsos Wolfganga Rihma, opery Prometeo a Al gran sole carico d’amore Luigiho Nona a opera Die Soldaten Bernda Aloise Zimmermanna. Další jeho vrcholná operní představení v posledních sezónách byla Život prostopášníka a Mrtvé město v Královské opeře Covent Garden v Londýně, Königskinder, Tristan a Isolda, Der ferne Klang, Tannhäuser,Z mrtvého domu, Nos a Palestrina v Curyšském operním domě a Lady Macbeth Mcenského újezdu a Vzestup a pád města Mahagonny ve Vídeňské státní opeře.

V letech 2007–2010 byl Ingo Metzmacher šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Deutsches Symphonie-Orchester Berlin. Jeho tematické koncertní cykly uváděné během této doby nazvané Z německé duše, Breakthrough 1909 a Pokušení měly trvalý vliv na hudební život v Berlíně. Předtím působil jako šéfdirigent Nizozemské opery v Amsterdamu (2005–2008). K uměleckým vrcholům jeho tehdejšího působení patří Henzeho The Bassarids v režii Petera Steina, Mrtvé město a Poznamenaní s Concertgebouw Orchestra, cyklus tří Mozartových oper s libretem Da Ponteho v inscenacích Jossiho Wielera a Sergia Morabita a inscenace Svatý František z AssisiPierra Audiho.

Jako generální hudební ředitel Hamburské státní opery (1997–2005) dirigoval Ingo Metzmacher řadu mezinárodně vysoce ceněných inscenací, většinou ve spolupráci s režisérem Peterem Konwitschnym. K jejich významným inscenacím patřil Lohengrin, Wozzeck, Čarostřelec, Don Carlos a Moses und Aron.

Diskografie Inga Metzmachera obsahuje živé nahrávky jeho novoročních koncertů v Hamburku v letech 1999–2004 pod titulem Kdo se bojí hudby 20. století?, komplet všech symfonií Karla Amadea Hartmanna s Bamberským symfonickým orchestrem, světovou premiéru Deváté symfonie Hanse Wernera Henze s Berlínskou filharmonií, Illuminations of the Beyond… Oliviera Messiaena s Vídeňskou filharmonií, Von deutscher Seele Hanse Pfitznera s Deutsches Symphonie-Orchester Berlin a živou nahrávku Lady Macbeth Mcenského újezdu z Vídeňské státní opery. Na DVD vyšly inscenace oper Dionýsos Wolfganga Rihma a Die Soldaten Bernda Aloise Zimmermanna ze Salcburského festivalu, curyšská inscenace Königskinder Engelberta Humperdincka, Messiaenův Svatý František z Assisi v inscenaci Pierra Audiho pro Holandský festival roku 2008 a amsterodamská inscenace Mozartových oper s libretem Da Ponteho v režii Jossiho Wielera a Sergia Morabita.

Ingo Metzmacher se narodil v Hannoveru. Vystudoval klavír, teorii hudby a dirigování ve svém rodném městě, v Salcburku a v Kolíně nad Rýnem. Jeho prvním uměleckým působištěm byl Frankfurt, kde spolupracoval se souborem Ensemble Modern a s Frankfurtskou operou pod vedením Michaela Gielena. V roce 1988 zahájil mezinárodní kariéru dirigováním nové inscenace opery Der ferne Klang Franze Schrekera v Théâtre de la Monnaie v Bruselu vedeném Gerardem Mortierem.