Český spolek pro komorní hudbu • Kvarteto Apollon

Život pražského rodáka Antonína Rejchy je svědectvím touhy po vzdělání, která se nebojí riskovat. Poloviční sirotek utekl v jedenácti letech z domova nejprve k dědečkovi do Chuděnic u Klatov a odtud za strýcem Josefem Rejchou (1752–1795) do Wallersteinu, kde začala jeho hudební dráha v knížecí kapele. Vystřídal působiště v Bonnu, Vídni, Hamburku, Lipsku a nakonec se usadil v Paříži, kde proslul jako Antoine Reicha. Roku 1829 získal francouzské občanství, stal se uznávaným skladatelem, pedagogem a teoretikem a nositelem řady vyznamenání a řádů. 

Rejcha je autorem velmi rozsáhlé tvorby pro komorní ansámbly: smyčcových kvartetů a kvintetů, duet a trií, a především čtyř sérií dechových kvintetů, obsahujících podle dobového zvyku po šesti skladbách. Rejcha postrádal v repertoáru komorní hudby obdobu obsazení čtyřmi smyčci a zkoušel nejrůznější nástrojová složení. „Dechové nástroje,“ napsal ve svých vzpomínkách, „nejen že neměly dobrou klasickou hudbu, scházela pro ně vůbec dobrá hudba. Slavní skladatelé pro tyto nástroje nic nenapsali, protože je znali jen nedokonale, nemysleli na nové, pikantní, rozmanité efekty, jaké šťastná kombinace těchto nástrojů může být schopna vytvořit.“ 

Na přelomu 18. a 19. století prošly dechové nástroje procesem výrazného technického zdokonalení, otevřely se nové možnosti jejich uplatnění a Rejcha jich využil. Tak jako je za „otce“ smyčcového kvartetu pokládán Joseph Haydn, stabilizoval Rejcha obsazení dechového kvintetu. Dechové nástroje uplatňoval i v jiných kombinacích, například také vytvořil sextet pro smyčce a dva klarinety – klarinet in A a klarinet in B: „Čtyři dny jsem potřeboval, abych nalezl vhodné kombinace,“ napsal. Klarinet byl tehdy ještě sólisticky poměrně málo využívaný nástroj. Svůj podíl na jeho prosazení měl W. A. Mozart, jehož Klarinetový kvintet A dur je z roku 1789 a ve své době tvořil ještě výjimku. Když vydal Antonín Rejcha roku 1820 v nakladatelství Breitkopf & Härtel v Lipsku svůj Kvintet pro klarinet a smyčce B dur, op. 89, byla již situace jiná a komorní hudba s uplatněním klarinetu se rozrůstala. Rejcha se seznámil s Mozartovým kvintetem kolem roku 1801. Jeho vliv je ve skladbě patrný už způsobem prezentace hlavního tématu, ve virtuózních pasážích a ornamentice, podobně jako u Mozarta si v sonátové repríze první věty například klarinet vymění roli s prvními houslemi. Zpěvná pomalá věta prozrazuje naopak vliv světa opery, menuet třetí věty s triem připomíná haydnovské menuety a rytmus fandanga v závěrečné větě opět Mozarta. Přes názvuky a příbuznosti se jedná o osobité dílo a dobová kritika vyzývala ostatní skladatele, aby Rejchova příkladu v inovaci nástrojových prostředků následovali.

Obor komorní hudby je v díle Antona Brucknera zastoupen pouze smyčcovým kvartetem z roku 1862, skladbou Abendklänge (Zvuky večera, 1866) a Smyčcovým kvintetem F dur, na němž začal pracovat roku 1877. Bruckner byl uznáván jako vynikající varhaník a jako expert byl často zván k posouzení a zasvěcení nových nástrojů. Jako skladatel se do dějin hudby zapsal především svými devíti symfoniemi, k jejichž pochopení se jeho doba obtížně propracovávala a skladatelův zápas o ně dokládají i různé verze a několikerá přepracování. Smyčcový kvintet vznikl údajně na podnět houslisty Josepha Hellmesbergera, primária kvarteta, které neslo jeho jméno. Hellmesberger byl prominentní osobností vídeňského hudebního života a objednávka díla by pro Brucknera znamenala poctu, spíše však oním podnětem byla pouze mimovolná zmínka, aby skladatel také zkusil napsat něco komorního. Nicméně 9. prosince 1878 psal Bruckner hudebnímu publicistovi Wilhelmu Tappertovi: „V současné době píšu Smyčcový kvintet F dur, o který mě opakovaně a naléhavě žádal Hellmesberger, který je jak známo mými věcmi nadšen.“ Časová prodleva k datu definitivního dokončení díla Hellmesbergerovo naléhání poněkud zpochybňuje. Čtvrtá věta byla dokončena 25. června 1879 a o měsíc později psal Bruckner regenschorimu Ignazi Traumihlerovi do St. Florianu ve svém rodném Horním Rakousku: „Můj kvintet je hotov. [...] Hellmesberger je úplně bez sebe nadšením a chce ho uvést.“ Také z této věty promlouvalo více Brucknerovo horoucí přání než reálná skutečnost. Hellmesberger měl výhrady ke Scherzu a Bruckner proto zkomponoval v prosinci 1879 Intermezzo, které však zůstalo samostatnou skladbou.

Hellmesberger uvedení díla dlouho odkládal. První tři věty uvedlo Winklerovo kvarteto 17. listopadu 1881 v Akademickém Wagnerově spolku, v následujících letech uskutečnil týž soubor, jehož primáriem byl Julius Winkler pocházející z maďarského Raabu/Győru, další dvě uvedení jako soukromá v rámci programů Akademického pěveckého spolku. Hellmesbergerovo kvarteto (tehdy ve složení Joseph Hellmesberger st., Joseph Hellmesberger ml., jako violisté pražský rodák Josef Maxintsak a Hermann Kupka, u violoncella Ferdinand Hellmesberger, druhý syn primária souboru) uvedlo celé dílo teprve 8. ledna 1885 a 2. května téhož roku zaznělo v témže obsazení také v Malém sále Hudebního spolku (Musikverein) společně s Brucknerovým Te Deum. Ohlasy kritiky odrážely rozporná mínění, vyjádřená paušalizujícím dělením na stoupence „konzervativního“ směru představovaného Johannesem Brahmsem a „pokrokového“ Richarda Wagnera. 

Kvartet vykazuje znaky charakteristické také pro Brucknera-symfonika – rozlehlou formu, skupiny tematického materiálu, harmonickou uvolněnost, prudké zvraty a kontrasty. Proti tématu uvedenému v první větě v 1. houslích je postavena zpěvná myšlenka, provedení působí téměř jako improvizace, následuje zdánlivá a skutečná repríza. Scherzo má brucknerovsky zemitý charakter. Pomalá věta je jednou z nejkrásnějších v Brucknerově tvorbě vůbec. Ve finální větě uplatnil Bruckner mimo jiné vytříbené kontrapunktické umění.