Český spolek pro komorní hudbu • Jiří Bárta

Není jisté, nakolik odpovídá realitě pozdní vzpomínka Leoše Janáčka, který u příležitosti svých sedmdesátin uvedl, že podnětem ke vzniku jeho houslové sonáty byla ruská ofenzíva na počátku první světové války, „kdy jsme s nadšením již čekali Rusy na Moravě“. Janáček si s Ruskem spojoval myšlenku osvobození slovanských národů z područí Rakouska-Uherska. Pro své smýšlení byl od roku 1911 policejně evidován jako „politicky nespolehlivý“. Ve funkci předsedy literárního Ruského kroužku v Brně si rusky dopisoval se srbskými osobnostmi, které se po vstupu mocnářství do války staly prvořadými nepřáteli státu. Skladatelova choť Zdenka naštěstí všechnu kompromitující korespondenci včas zničila. I tak byl Janáček policií vyslýchán, Ruský kroužek v Brně byl z moci úřední zrušen a nebýt bývalé Janáčkovy žačky, manželky prokurátora, který dostal „případ Janáček“ na starost, kdoví, zda by se skladatel nakonec nevyhnul soudu či vězení.

„Ruská atmosféra“ nové Janáčkovy Sonáty pro housle určitě souvisela s připravovanou operou Káťa Kabanová, s předchozí violoncellovou Pohádkou i se slovanskou rapsodií Taras Bulba, která skladateli tehdy už zrála v hlavě. Ohlasem válečné doby snad bylo použití písně rekrutů „Keď já smutný půjdem na tu vojnu“ jako tématu čtvrté věty houslové sonáty. Baladu, druhou větu díla, však Janáček určitě složil ještě před válkou. Způsob použití sólového nástroje v novém díle, které sonátovou formu sleduje jen volně, byl novátorský a naprosto neodpovídal zakořeněným představám o zpívajících houslích. Virtuos Jaroslav Kocian, jehož Janáček oslovil, sonátu hrát odmítl. Premiéra nakonec zazněla až 24. dubna 1922 na koncertě nově založeného Klubu moravských skladatelů v Brně v interpretaci houslisty Františka Kudláčka a klavíristy Jaroslava Kvapila. První pražské provedení pak proběhlo o tři čtvrtě roku později, 16. prosince 1922, hráli primárius Českého kvarteta Karel Hoffmann a klavírista Václav Štěpán. 

Houslová sonáta se stala pevnou součástí světového repertoáru a fakt, že Janáčkovo dílo bylo pro jistá specifika dlouhou dobu tabu pro různé úpravy, už dnes také neplatí. Například aranžmá houslové sonáty pro klarinet a klavír od interpretky Shirley Brill vyšlo před několika lety v nakladatelství Bärenreiter. Autorem dnes uváděné violoncellové transkripce je Jiří Bárta.

Marek Kopelent, narozený v Praze, náleží ke skladatelům, kteří podstatně přispěli k navázání kontaktů české hudby, izolované po únoru 1948 fakticky i v přeneseném smyslu slova „železnou oponou“, s novými světovými proudy. Kopelent vystudoval skladbu na pražské AMU u Jaroslava Řídkého a do hudebního života vstoupil na počátku šedesátých let minulého století poté, co rázně svou předchozí tvorbu zavrhl. Inspirován vlastním studiem druhé vídeňské školy, zvláště díla Antona Weberna, a knihou Novodobé skladebné teorie západoevropské hudby Ctirada Kohoutka, jež vyšla v roce 1962, našel Kopelent svůj vlastní styl, který reflektoval aktuální tendence evropské Nové hudby. V roce 1965 založil Pražskou skupinu Nové hudby a v letech 1965–1973 umělecky vedl soubor Musica viva pragensis, s nímž úspěšně vystupoval i na zahraničních festivalech (Varšava, Witten, Donaueschingen, Royan). Kopelentovy skladby vždy zaznívaly více za hranicemi než doma, objednávány významnými institucemi jako Varšavský podzim, Musikprotokol Graz, Westdeutsche Rundfunk či Bienale Zagreb. Od poloviny 70. let čelil autor perzekuci ze strany komunistického režimu; jako skladatel byl oficiálně naprosto ignorován a živil se jako korepetitor na Lidové škole umění. Po roce 1990 vyučoval kompozici na Akademii múzických umění v Praze, spoluzaložil umělecké sdružení Ateliér 90 a v letech 1995–1996 se angažoval v Radě Ministerstva kultury pro Českou filharmonii. V roce 2021 obdržel medaili Za zásluhy v oblasti umění I. třídy.

Ve svých nejvýznamnějších skladbách realizoval Kopelent představu hudebního časoprostoru, permanentně existujícího a vždy znovu a znovu hudbou naplňovaného. Karrak, skladba pro violoncello a klavír, vznikla v roce 1991 pro violoncellistu Heinricha Schiffa, který ji spolu s klavíristou Tzimonem Barto premiéroval 26. června 1991 na Salcburském festivalu. Českou premiéru v prosinci 1994 a následnou nahrávku pro label Multisonic v roce 1997 realizoval violoncellista Jiří Bárta s klavíristou Janem Čechem. Jednotlivá písmena názvu skladby představují zároveň určité symboly: K = attaque, A = linie, R = rytmus + račí převrat (R–A–K). V této desetiminutové technicky náročné kompozici je využito řady soudobých herních prvků: čtvrttónů, třičtvrtětónů, bezzvučných stisků kláves, nekonkretizovaných rychlých skupin tónů atd.

Ástor Piazzolla se narodil v Mar del Plata v Argentině jako jediné dítě italských emigrantů. Rodina se záhy přestěhovala do New Yorku, kde mu otec v osmi letech koupil první malou knoflíkovou tahací harmoniku, bandoneon. „Můj otec stále poslouchal tango a vzpomínal na Buenos Aires, na svou rodinu a přátele – bylo to pořád jen tango, tango, tango,“ vzpomínal. V USA se Ástor Piazzola seznámil s Carlosem Gardelem, králem klasického tanga, který se stal přítelem rodiny a nabídl mu angažmá ve svém orchestru. Otec mu to pro nízký věk zakázal, což bylo štěstím, neboť celý orchestr zahynul při letecké havárii.

V roce 1936 se Piazzola vrátil do Argentiny, začal hrát v řadě tanečních orchestrů a zahájil studium skladby u Alberta Ginastery. Vítězstvím ve skladatelské soutěži získal stipendium na studia do Paříže k Nadii Boulangerové. Odjel do Evropy, aby se věnoval „seriózní“ kompozici, a svou dosavadní barovou praxi proslulé pedagožce prostě zapřel. Ta ho přesto jednou přiměla, aby jí zahrál hudbu svého domova, argentinské tango. Pak mu řekla: „Nechápeš, že právě tohle je ten opravdový Piazzolla a nikdo jiný? Už ho nikdy neopouštěj!“ Piazzolla si vzal její slova k srdci. Po návratu do Argentiny založil soubory Octeto Buenos Aires a Tango Nuevo Argentino, v nichž hrál na bandoneon své vlastní skladby v novém tangovém stylu a s nimiž dosáhl světové proslulosti. V roce 1990 utrpěl skladatel mrtvici a o dva roky později v Buenos Aires zemřel. Ač se doma setkával s tvrdým odmítáním ze strany vyznavačů ortodoxního tanga, v Evropě a Severní Americe bylo Piazzollovo tango nuevo pravým zjevením. Spojuje v sobě tepající sílu živelného, smyslného jihoamerického tance s evropskou klasickou tradicí a svěžestí amerického jazzu. Fascinující Piazzollova díla mají dnes v repertoáru významní světoví sólisté i komorní soubory.

Le Grand Tango, zkomponované v roce 1982, bylo poprvé publikováno v Paříži; odtud pramení jeho francouzský název, na rozdíl od mnoha jiných Piazzolových kompozic s názvy ve španělštině.

Sonáta A dur pro violoncello a klavír, op. 69, je třetí z pěti violoncellových sonát Ludwiga van Beethovena. První náčrty díla se v Beethovenově skicáři objevují od září 1807 do začátku roku 1808 vedle konceptů určených 5. symfonii a houslovému koncertu. Náčrty dokladují, jak Beethoven průběžně skladbu upravoval a měnil. Autor výrazně zrovnoprávnil úlohy obou nástrojů, na rozdíl od prvních dvou raných violoncellových sonát op. 5, které byly virtuózní především pro klavír a jež Beethoven provedl jako šestadvacetiletý s violoncellistou Jean-Pierrem Duportem v Berlíně.

V době, kdy vznikala třetí violoncellová sonáta, se skladatel musel vyrovnávat s postupující hluchotou. Vídeňským koncertem 22. prosince 1808 se definitivně rozloučil s aktivní kariérou klavíristy a soustředil se jen na komponování, veden pouze vlastním instinktem a vnitřní zvukovou představou. Finančně byl naštěstí zajištěn rentou, kterou mu každoročně poskytovala skupina vysoce postavených šlechticů. K jejímu získání výrazně napomohl Ignaz von Gleichenstein, skladatelův přítel a amatérský violoncellista. Beethoven mu chtěl z vděčnosti dedikovat už svůj 4. klavírní koncert, o dílo však projevil značný zájem arcivévoda Rudolf, Beethovenův žák a jeden z výše zmíněných sponzorů, takže dedikaci změnil ve prospěch císařova bratra. Gleichensteinovi to vysvětlil a slíbil mu „příští dílo, jímž Vám bude dáno vše, co patří našemu přátelství“. Tím se stala právě Violoncellová sonáta č. 3 A dur. Její premiéra se konala 5. března 1809 ve Vídni. Na violoncello hrál Nikolaus Kraft, syn českého violoncellisty Antonína Krafta a první interpret Beethovenova Trojkoncertu, spolu s klavíristkou Dorotheou von Ertmann. Premiéra byla velmi úspěšná. První notové vydání vyšlo u Breitkopfa v Lipsku, obsahovalo však mnoho chyb a špatné opusové číslo 59. Beethovena se to dotklo a usiloval o nápravu v pozdějších edicích. Pro dnešní podobu sonáty bylo směrodatné provedení violoncellistou Razumovského kvarteta Josephem Linkem a klavíristou Carlem Czernym v roce 1816, jejichž korekce Beethoven následně autorizoval.

Pětadvacetiminutová sonáta je rozdělena do tří vět. Beethoven poznamenal na rukopisu autografu „Inter lacrymas et luctus“ (V slzách a smutku), nicméně dílo, zejména jeho první věta, působí naopak pozitivně, radostně, klidně. Vysvětlení onoho „inter lacrymas“ snad nabízí jedno z témat druhé věty, nápadně připomínající citaci Bachovy árie „Es ist vollbracht“ (Dokonáno jest) z Janových pašijí, ale není vůbec jisté, zda to vůbec bylo Beethovenovým záměrem. V této violoncellové sonátě chybí plnohodnotná volná věta, již nahrazuje pomalý osmnáctitaktový úvod věty třetí, smutně vznešený, s vypjatou emocionalitou. Následuje živé finále v sonátové formě, s bravurními i klidnějšími epizodami a expresivní závěrečnou kodou.