Český spolek pro komorní hudbu • Koncert vítězů soutěží

Na podzim roku 1905 se v Brně schylovalo k národnostně sociálním bouřím. Čeští dělníci z mnoha brněnských továren spojili svůj boj za sociální pokrok s úsilím intelektuálů a studentů o vznik české univerzity v Brně. U příležitosti tzv. Volkstagu, sněmu majoritní komunity brněnských Němců, kteří byli proti založení české vysoké školy, došlo v Brně 1. října 1905 k fyzickým střetům obou znesvářených stran. Zasahovalo přitom rakouské četnictvo i vojsko. Přitom byl bodákem smrtelně zraněn truhlářský tovaryš František Pavlík, člen brněnské Sokolské jednoty, a to přímo před vchodem do Besedního domu, centra a symbolu českého kulturního života.

Na tuto událost okamžitě – jako jediný z brněnských umělců – zareagoval Leoš Janáček (1854–1928) novou klavírní sonátou. Poprvé byla provedena klavíristkou Ludmilou Tučkovou 27. ledna 1906 v Brně. Z původně třívěté skladby se zachovalo pouze dvouvěté torzo: Janáček větu třetí, Pohřební pochod, den před chystanou premiérou interpretce doslova vytrhl z partu a zničil. Ani se zbytkem nebyl příliš spokojen a po pražském provedení rukopis zahodil do Vltavy! Později o svém impulzivním činu s lítostí poznamenal: „Toho dne to všecko uplavalo po vodě jako bílé labutě.“ V roce 1924 (o Janáčkových sedmdesátých narozeninách) však Tučková oznámila, že stále vlastní kopie prvních dvou částí sonáty, což umožnilo jejich vydání tiskem. Tato dvouvětá verze sonáty zazněla poprvé 23. listopadu 1924 ve Vinohradském divadle v Praze v interpretaci Jana Heřmana pod názvem Sonáta 1. X. 1905 „Z ulice“. Obě její části – Předtucha a Smrt – obsahují typické prvky janáčkovské kompoziční práce: hlavní nápěvy se imitačně prolínají, figurační sčasovky udržují dramatické napětí, změny nálad umocňují prodlevy. Dílo je výkřikem proti brutalitě a zvůli. Náleží k tomu nejzásadnějšímu, co bylo v první polovině dvacátého století v klavírní hudbě vytvořeno.

Když se Rusko po vstupu do první světové války stalo pro rakouskou monarchii nepřítelem číslo jedna, Janáček jako předseda literárního Ruského kroužku v Brně zažíval těžké časy. Počáteční postup carských vojsk do Východního Pruska byl zastaven u Tannenbergu, zatímco Janáček naivně vyhlížel příchod Rusů na Moravu a následný konec Rakouska-Uherska. „V sonátě pro housle a klavír z roku 1914 slyšel jsem v podrážděné mysli již již třeskot ostré ocele“, napsal později. Už několik let byl rakouskou policií veden jako politicky podezřelý. Nyní byl Ruský kroužek z moci úřední rozpuštěn, vymazán ze spolkového registru a policejně prověřován. Janáčka povolali k výslechu. Zdenka Janáčková naštěstí včas zničila manželovu kompromitující korespondenci a jednatelka kroužku Olga Vašková spálila vše, co zavánělo rusofilstvím. Nakonec pomohla i manželka rakouského vojenského prokurátora, která bývala Janáčkovou žačkou a vyšetřovatele přesvědčila, že skladatel je neškodný excentrik, jehož zajímá jen hudba. 

Z Janáčkovy čtyřvěté Sonáty pro housle a klavír je nejstarší Balada, původně scherzová třetí část, která v pozdějších revizích definitivně zaujala místo věty druhé. Převažující „ruská“ atmosféra této věty souvisí nejspíš s připravovanou operou Káťa Kabanová a s předchozí violoncellovou Pohádkou. Téma čtvrté věty vychází z písně rekrutů „Keď já smutný půjdem na tu vojnu“. Houslový virtuos Jaroslav Kocian novou sonátu hrát odmítl. Janáček ji tedy přepracoval, měnil pořadí vět, některou hudbu vyřadil, jiná naopak přibyla. Revizi v roce 1916 následovaly další korekce v letech 1917–1921. I když proces krystalizace díla není zcela jasný, janáčkovskou muzikoložku Alenu Němcovou vedl k názoru, že sonáta jako celek byla zkomponována ještě před 1. světovou válkou. Premiéra díla se konala na koncertě nově založeného Klubu moravských skladatelů 24. dubna 1922 v Brně v interpretaci houslisty Františka Kudláčka a klavíristy Jaroslava Kvapila. 

Sonáta pro klavír Bohuslava Martinů (1890–1959) vznikala ve francouzské Nice na sklonku roku 1954 po kantátě Hora tří světel a během přípravných prací na Eposu o Gilgamešovi. Martinů ji dokončil 17. prosince 1954 a věnoval pianistovi Rudolfu Serkinovi, rodákovi z Chebu, který působil v USA jako pedagog Curtisova institutu ve Filadelfii. I v nové verzi Mihuleho životopisu Martinů se dočteme, že Serkin premiéroval sonátu 4. prosince 1957 v Carnegie Hall v New Yorku. Světová premiéra se však ve skutečnosti odehrála o den dříve – 3. prosince 1957 – uprostřed totalitního Československa, v Besedním domě v Brně, zásluhou mladé pianistky Elišky Novákové (1928–2019), manželky skladatele Jana Nováka, žáka a přítele Martinů. Serkin si dával s nastudováním nového díla načas – trvalo mu to tři roky – a Martinů, již nervózní z oné prodlevy, alespoň připravoval tištěné vydání skladby u pařížského vydavatele Maxe Eschiga (ten se mimochodem zase narodil v Opavě). Manželům Novákovým poslal Martinů do Brna rukopis nové sonáty s žádostí, aby mu sdělili, „zda některé partie klavíru nejsou příliš obtížné, těžké nebo špatně hratelné, které by se daly udělat jinak a šikovněji. Žádám o opravu taktů, jež jsou nešikovné, vždyť jste oba pianisti, tak to budete vědět lépe. Chtěl bych, až to bude tištěno, aby to bylo správné a definitivní.“ Úkolu se zhostila především Eliška; nebylo to možné jinak než přehráváním, takže sonátu měla celou nastudovanou a pohotově ji zařadila do svého brněnského recitálu 3. prosince 1957. 

Sonáta pro klavír je dílem plným kontrastů, emotivity a nespoutanosti; zachovává sice v krajních větách základní obrysy sonátové formy, avšak mnoha aspekty směřuje k volné formě fantazijní. Metrum první věty je proměnlivé, chybějí v něm taktové čáry. Druhá věta ve velmi podobném tempu je přes všechny dílčí gradace převážně meditativní. Závěrečná věta pak přináší kontrastní charakter svou motorickou prudkostí, nelítostností, místy až jedovatostí. 

Operní drama Tristan a Isolda Richarda Wagnera (1816–1883) představuje dodnes jeden z vrcholů Wagnerovy novátorské kompoziční techniky, moderní teorie Gesamtkunstwerku a obecně i jeden z mezníků západoevropské hudby. V řadě technických aspektů tato opera ovlivnila mnohé skladatele na dlouhá desetiletí dopředu. Wagner komponoval Tristana a Isoldu v letech 1856–1859 a premiéra se konala 10. června 1865 v Mnichově. Ve finální scéně 3. jednání, Isoldině smrti z lásky, láká mrtvý hrdina Tristan svou lásku Isoldu k sobě do světa mrtvých. V dlouhém monologu pak zoufalá Isolda podléhá, v blouznění se skutečně utopí a odchází za svým milovaným. Tato nanejvýš silná hudba vedla v roce 1873 skladatele Franze Liszta (1811–1886) k vytvoření skvělé klavírní transkripce.

Čtyři Mefistovy valčíky (Mephisto-Walzer) komponoval Liszt postupně v dlouhém období od roku 1859 do roku 1885. První dva byly původně pro orchestr a až později je skladatel upravil pro sólový klavír, čtyřruční klavír a také pro dva klavíry. Ostatní valčíky byly již psány přímo pro klavír. Pro První Mefistův valčík si skladatel námětově vybral epizodu z veršovaného dramatu Faust Nikolause Lenaua z roku 1836 (nikoliv z Fausta Goethova). Přivádí nás do venkovského hostince, kde probíhá svatební veselice s hudbou a tancem. Mefistofeles a Faust procházejí kolem a Mefistofeles Fausta přesvědčí, aby vešli dovnitř. Ďábel vytrhává z rukou letargického houslisty nástroj a kouzlí na něm nepopsatelně svůdné a opojné tóny. Zamilovaný Faust víří s plnokrevnou vesnickou kráskou v divokém tanci. Nakonec oba opouštějí slavnost a odcházejí k lesu; zvuky zábavy jsou stále vzdálenější a pouze slavík zpívá svou milostnou píseň.

Léto 1886 prožil Johannes Brahms (1833–1897) uprostřed nádherné švýcarské přírody v Thunu v oblasti Oberland. Navštívili ho tam jeho přátelé, básník Klaus Groth a zpěvačka Hermine Spiesová. Oba, Brahms i Groth, do ní byli tehdy tak trochu zamilovaní. Atmosféra byla po všech stránkách příjemná a inspirativní a Brahms se později vtipně vyjádřil: „Všude kolem leželo plno melodií, až člověk musel dávat pozor, aby nějakou omylem nezašlápl.“ V krátké době tehdy zkomponoval Violoncellovou sonátu č. 2, op. 99, Houslovou sonátu č. 2, op. 100, Klavírní trio č. 3 c moll, op. 101, a několik písní. 

Druhá houslová sonáta je nejlyričtější ze všech tří Brahmsových a převládá v ní zářivě šťastná nálada. Přezdívá se jí „Thun-Sonate“ podle místa jejího vzniku, nebo také „Meistersinger-Sonate“. První tři tóny skladby v tématu první věty, které přednáší klavír, totiž melodicky i harmonicky odpovídají známé Waltherově „Preiselied“ z Wagnerovy opery Mistři pěvci norimberští. Přestože historie Johannesa Brahmse chápe jako hudební protipól Richarda Wagnera, ve skutečnosti Brahms Wagnera obdivoval. Zůstává předmětem spekulací, zda je tato citace záměrná. V sonátě se dále objevují tematické ohlasy Brahmsových písní op. 105, které zkomponoval v Thunu pro Herminu Spiesovou. Jedná se o vedlejší téma první věty, téma druhé věty a motivy věty závěrečné. Významnou citaci vlastní Brahmsovy tvorby nalezneme rovněž v 89. taktu poslední věty; je jí úryvek písně „Meine Liebe ist grün“ (op. 63, č. 5), kterou Brahms složil na slova Felixe Schumanna, syna Roberta a Clary, jenž předčasně zemřel na tuberkulózu v pouhých pětadvaceti letech.