Český spolek pro komorní hudbu • Pavel Bořkovec Quartet

Skladatelům meziválečného období zůstává domácí hudební prostředí ještě mnoho dlužno. Jména Emila Františka Buriana, Iši Krejčího, Pavla Haase i Aloise Háby jsou hudebně vzdělanému publiku nejspíš známá, jejich hudba si však cestu na koncertní pódia razí stále velmi pomalu a zdá se, jako by byla vyhrazena hrstce fajnšmekrů a odsouzena ke spíše sporadickému uvádění. Nejinak je tomu v případě Pavla Bořkovce. Mezi soubory, které se snaží hudbu mimořádně talentovaných osobností nedávné české hudební historie přinášet na světlo čím dál častěji, patří také Pavel Bořkovec Quartet. Založil jej skladatelův pravnuk, violista Matěj Kroupa. 

Bořkovec se narodil do rodiny, která měla k hudbě a kultuře velmi blízko. Už během gymnaziálních studií se mladý Pavel zdokonaloval ve hře na housle a klavír. Postupně pronikal také do světa harmonie a hudební teorie, ale profesionální hudební dráha, zejména kvůli otcově nedůvěřivosti k uměleckému povolání, nebyla na pořadu dne. Do Bořkovcovy rané dospělosti zasáhla první světová válka, kterou strávil na frontě v jižním Tyrolsku. Po skončení války a návratu do Prahy už znovu nenastoupil k započatému studiu filozofie a literatury a více se věnoval skladbě. Nejprve u Josefa Bohuslava Foerstera, později u Jaroslava Křičky a od roku 1925 u Josefa Suka na Pražské konzervatoři. Bořkovcovy skladby zpočátku vycházely z novoromantické tradice, později však tíhnul k novým kompozičním přístupům, které objevoval v hudbě Igora Stravinského, Paula Hindemitha či Arthura Honeggera. 

V roce 1932 se stal zakládajícím členem hudební skupiny Mánesa a postupem času se stal jednou z vůdčích postav české hudební avantgardy. Smyčcový kvartet č. 5 vzniknul o další čtvrtinu století později, během které si Bořkovec vypracoval osobitý kompoziční styl. Propsaly se do něj vlivy výše zmiňovaných velikánů evropské hudby, stejně jako inspirace lidovou tvorbou a v pozdějších letech i křesťanstvím. Základem Bořkovcova skladatelského rukopisu se stala propracovaná vnitřní formální kompoziční struktura vyvážená citem pro široké spektrum nástrojových barev a výraz, který dokáže obsáhnout všechny nálady od dramatických a vášnivých až po lyricky zpěvné a meditativní. 

Odkaz Pavla Bořkovce zůstal budoucím generacím zachován nejen v jeho hudebních dílech, ale také v osobnostech, které umělecky vychoval. Během dvaceti let působení na pražské Akademii múzických umění jeho třídou prošli významní skladatelé české hudby 2. poloviny 20. století, například Petr Eben, Vladimír Sommer či Jan Klusák. 

Po celé 20. století mohli skladatelé těžit z pestré škály inspirací od radostných až po ty mimořádně traumatizující. Do barvité mozaiky, kterou zanechalo v české hudbě, přispěl svým dílem také Vilém Tauský. Syn operní pěvkyně a synovec známého operetního skladatele Leo Falla se narodil do rodiny s mimořádně bohatým kulturním a hudebním zázemím. A bohužel také s židovskými kořeny. Rodák z moravského Přerova se měl stát právníkem, avšak múzické puzení u něj záhy převládlo. Nastoupil tedy nejprve na konzervatoř v Brně, kde jako učitele ještě zastihnul Leoše Janáčka, a později přešel do Prahy k Josefu Sukovi. Souběžně se skladbou rozvíjel také svou dirigentskou kariéru a před odchodem z vlasti působil jako korepetitor a dirigent v brněnské opeře. 

Československo opustil Tauský měsíc po začátku nacistické okupace v dubnu 1939. Za pomoci ředitele brněnské opery Václava Jiřikovského (později popraveného v Osvětimi pro jeho liberální smýšlení) a ředitele Ruské konzervatoře v Paříži Nikolaje Čerepnina dostal povolení vycestovat do Francie. V Paříži se Tauský zapojil do kulturního života po boku svých krajanů, mezi nimiž byli Bohuslav Martinů, Jiří Mucha či Vítězslava Kaprálová. Tauský působil jako vojenský kapelník a založil orchestr, pro který Martinů zkomponoval svou Polní mši. Kapitulace Francie v červnu 1940 však znemožnila premiéru a namísto koncertování museli umělci opustit Paříž a hledat útočiště jinde. Zatímco Martinů s manželkou se vydali na náročnou cestu do Spojených států amerických, Tauský se přesunul na jih Francie. Tam se dostal na jugoslávskou loď přepravující uhlí, která jej dopravila do Velké Británie.

Anglie sužovaná válkou a vyčerpaná tři měsíce trvající leteckou bitvou o Británii utrpěla v noci ze 14. na 15. listopadu 1940 další tragickou ránu. Německý bombový útok zanechal v troskách město Coventry, které se stalo jedním ze symbolů válečných hrůz. Společně s dalšími příslušníky československé vojenské jednotky byl Tauský vyslán do zničeného města, aby pomáhal s odklízením trosek. Ve svých pamětech o této zkušenosti napsal: „…žádné Coventry už neexistovalo. Jediné, co zůstalo, byla věž staré katedrály, která se tyčila na pozadí noční oblohy. Mezi mrtvými těly a ohněm, pouze tato věž se zdála být symbolem naděje.“ Pod dojmem zkázy, kterou zde spatřil, zkomponoval Meditaci pro smyčcové kvarteto „Coventry“. Premiéra se uskutečnila v londýnské Národní galerii v rámci koncertní série, kterou během války pořádala pianistka Myra Hess. V samotném Coventry skladba zazněla až v roce 2000. V Den válečných veteránů ji tam za přítomnosti biskupů z Coventry a Drážďan uvedl Martinů Quartet. 

Poválečná léta přinesla Tauskému osud, který v drobných obměnách potkal celou řadu českých rodin. Již během války se oženil, Velkou Británii přijal jako svůj nový domov a do Československa se podíval už jen dvakrát. V Anglii se Tauský etabloval jako operní dirigent, skladatel a zejména neúnavný propagátor a ambasador české hudby. Ještě během války uvedl v Liverpoolu Mou vlast a intenzivně se zasazoval o provádění děl Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, ale i Viktora Ullmanna nebo Pavla Haase. 

Dílo současného anglického skladatele Petera Seabourna se na programu dnešního koncertu neobjevuje náhodou. Ondřej Vrabec jeho skladby uvádí pravidelně, a to nejen jako hornista, ale také jako dirigent. Kvintet pro lesní roh a smyčcové kvarteto s názvem Fall navíc skladatel zkomponoval přímo jemu na míru. Čtyřvětá skladba vznikla v roce 2020 a o dva roky později ji Vrabec společně s Pavel Bořkovec Quartet zaznamenali na nahrávce, kde se kromě Seabournovy skladby objevují také hornové kvintety Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena a Seabournova přítele a učitele Robina Hollowaye. 

Inspiraci pro čtyřvětou kompozici našel Seabourne v umění své manželky, výtvarnice Marcelle. „Moje žena vyvinula originální formu jednotisku a tuto techniku využila pro svou sérii abstraktních obrazů inspirovaných básní Alfreda Tennysona Ring Out, Wild Bells. Jeden z těchto obrazů dýchal atmosférou renesančních a barokních zobrazení Posledního soudu a vyhnání padlých andělů – nebesa se otevřou a paprsek světla se valí dolů osvěcuje létající postavy, jak procházejí dovnitř a ven z tohoto světla,“ objasňuje původ své skladby sám autor a dodává: „Na základě tohoto obrazu jsem vytvořil čtyřvětou skladbu, která se vyznačuje neustálým pohybem a neklidem. Úvodní věta staví do kontrastu téměř brucknerovské pasáže tajemného lesního rohu doprovázené tremoly proti vířícím heterofonním proudům. Dochází k neklidnému závěru, který si není jistý svým rozuzlením ani náladou. Druhou větu jsem postavil jako scherzo, plné nervózní roztěkanosti a nestability. Třetí věta je písní na rozloučenou (moje žena v té době pomalu odcházela) – něžná a melancholická, dvakrát přerušena chladným vánkem, trochu připomínající Schubertovu Lípu ze Zimní cesty. Mimochodem, původní titul, který Wilhelm Müller svému básnickému cyklu dal, zněl ‚Písně z posmrtných spisů putujícího hráče na lesní roh‘). Finále je noční jízda, ve které jezdec závodí, aby se dostal do bezpečí. Zdá se, že se to podaří, ale osud má jiné plány, a věta končí těžkopádným, bodavým tancem zoufalství.“