Český spolek pro komorní hudbu • Daniil Trifonov

Petr Iljič Čajkovskij si získal srdce hudebníků svým Koncertem pro klavír a orchestr b moll, op. 23. Jeho tvorba pro tento nástroj je však žánrově velmi různorodá a zahrnuje i sonáty pro klavír, neboť tato forma byla i v 19. století stále velmi oblíbená a její zvládnutí patřilo k základům každé kompoziční školy. Čajkovskij napsal první Sonátu pro klavír cis moll v roce 1865, v posledním roce svého studia na petrohradské konzervatoři, a dodržel v ní vše, co se od tohoto útvaru očekávalo – první větu v sonátové formě, druhou zpěvnou pomalou, třetí taneční, „subito“ spojenou se čtvrtou, zvukově robustním a technicky náročným finále, opět koncipovaným na půdorysu sonátové formy. Za skladatelova života byl tento výtvor považován za nevýznamnou školní práci. Sám skladatel využil materiál třetí věty Scherzo jako třetí část Symfonie č. 1, op. 13 (1866). Ze strany skladatele se nám k sonátě nedochovaly žádné informace a po jeho smrti byl rukopis nalezen v písemné pozůstalosti v městě Klin (severozápadně od Moskvy); tehdy byl označen jako op. 80. 

Skladbu poprvé veřejně představil ukrajinsko-americký klavírista a skladatel Alexander Siloti (1863–1945), který na svých dvou koncertech v Oděse a v Moskvě v září a říjnu roku 1900 zahrál první a třetí větu. Ve stejném roce vyšla skladba tiskem u moskevského nakladatele Petra Jurgensona v ediční přípravě skladatele Sergeje Tanějeva (1856–1915), který byl Čajkovského žákem na moskevské konzervatoři. Tanějev byl nucen přistoupit k drobným úpravám, zejména v závěru druhé věty Andante. První interpret měl však na sonátu svůj vyhraněný názor, a proto vyšlo u Jurgensona hned v následujícím roce další vydání, tentokrát Silotiho verze první a třetí věty. Každé další provedení či edice sonáty pak byly důkazem, že skladba byla opomíjena neprávem.

Čajkovského balet Spící krasavice (Šípková Růženka), op. 66, měl premiéru v lednu 1890 v petrohradském Mariinském divadle. Vznikl podle námětu pohádky Charlese Perraulta a je členěn na prolog, tři dějství a závěrečnou apoteózu. Obdivuhodná melodika Čajkovského baletní hudby pronikla i do klavírní literatury, a to díky úpravám klavíristy, dirigenta a skladatele Michaila Vasiljeviče Pletňova (*1957). Ten v roce 1978 získal Zlatou medaili na VI. Mezinárodní soutěži P. I. Čajkovského v Moskvě ve hře na klavír a ve stejném období vznikly jeho transkripce Čajkovského baletů Louskáček a Spící krasavice. Koncertní suita pro klavír sólo podle vybraných částí Čajkovského baletu Spící krasavice byla dedikována klavírnímu pedagogovi Lvu Nikolajeviči Vlasenkovi, u něhož Pletňov v té době studoval na moskevské konzervatoři. Transkripce sleduje obsahu baletu velmi volně a byly tu vybrány části s výraznými pohádkovými postavami, kontrastně proložené pomalejšími pasážemi. Úprava je neobvykle technicky i výrazově náročná a v tomto smyslu ji lze srovnat s těmi nejobtížnějšími opusy Franze Liszta. Interpret tu dostává příležitost využít v nezvyklé míře barevné kontrasty a celou zvukovou kapacitu nástroje. 

Doménou klavírní literatury 19. století jsou bezesporu taneční stylizace. Ty sice nepředstavovaly v tomto odvětví převratnou novinku, měly předobraz v barokních tanečních suitách zpracovávajících populární tance své doby, ale v souladu s obrozeneckými náladami dávali skladatelé při výběru tanců větší důraz na jejich národní charakter. Stručně připomeňme Dvořákova furianta nebo Smetanovu polku. U Fryderyka Chopina se zájem o polské tance projevil úpravami polonéz a mazurek, avšak vzhledem ke skladatelovu ukotvení v Paříži dostávají jeho hudební inspirace více kosmopolitní charakter. Také proto jej silně zasáhla módní vlna tzv. vídeňského valčíku, která prošla celou hudební Evropou tak silně, že valčík na mnoha místech spontánně zlidověl a začala se tak nazývat většina tanečních útvarů v trojdobém metru.

Chopinovy úpravy valčíku jsou dnes dosažitelné v počtu osmnáct, ačkoliv jich autor zpracoval mnohem víc. Některé však byly ztraceny, jiné zničeny, o některých víme jen z nepřímých materiálů, nebo jsou prameny v soukromých rukou. Aktuální výběr dnešního koncertu je zarámován dvěma valčíky, které byly nalezeny ve skladatelově pozůstalosti, nebyly za jeho života publikovány a jsou tedy s označením posthumus: E dur a e moll, oba pocházejí přibližně z let 1829—1830. Valčík f moll, op. 70, č. 2 je z roku 1855.

Další dvojice Valčíků z op. 64 č. 1 (Des dur) a č. 3 (As dur) pochází z roku 1847 a zejména č. 1 v Des dur se dočkal mimořádné obliby a popularity. Autor jej pojmenoval Valčík malého pejska (Valse du petit chien), později byl nazýván Minutový valčík, což však nemá indikovat délku skladby. Valčík a moll je druhý z trojice publikované jako op. 34 v roce 1838 pod názvem Grandes valses brillantes. Až na malé výjimky skladatel své valčíky věnoval šlechtičnám, které učil na klavír, či byly z okruhu jeho přátel. Chopin dokázal i této, původně taneční formě vdechnout atributy typické pro celou jeho klavírní tvorbu – novátorské využití barevných možností klávesového nástroje, sofistikovanost klavírní techniky a invenci a odvahu, která se zejména v oblasti harmonie stala vzorem pro generace jeho následovníků. 

Wolfgang Amadeus Mozart byl vynikajícím hráčem na klávesové nástroje a v jeho odkazu nacházíme skladby pro klavír sólo, pro klavír na čtyři ruce nebo pro dva klavíry. V seznamu sólových skladeb figurují především sonáty, ale také ronda, variace, menuety, fantazie aj. Sonáta č. 12 F dur, K 332, vznikla pravděpodobně v roce 1783 a společně s dalšími třemi (č. 10 C dur, K 330; č. 11 A dur, K 331; č. 13 B dur, K 333) tvoří celek, jenž je spojen s prvními léty ve Vídni, kam se Mozart natrvalo přestěhoval v roce 1781. Vlastní kompozice této série bývá umísťována do Vídně, Salzburku, ale v úvahu připadá i Paříž.

Na počátku osmdesátých let Mozart napsal také řadu koncertů pro klavír s orchestrem, při kterých se ujímal role sólisty a které pro něj znamenaly podstatný finanční přínos. Sonáty skladatel využíval i při výuce hry na klávesové nástroje a při jejich tvorbě měl ambici hráče i posluchače pobavit. Pevně daná sonátová forma tu nebyla překážkou – i zde vítězil Mozartův svobodný tvůrčí duch. Sonáta F dur drží v první větě Allegro schéma sonátové formy, třebaže umí překvapit mnohými detaily – odvážnými modulacemi v provedení a novými tématy přicházejícími mimo veškeré zvyklosti. Také jednodušší forma A-B-A-B druhé věty Adagio začínající v B dur umožňuje četné harmonické výboje, včetně mollových tónin.

Třetí věta Allegro assai má sice opět sonátovou formu, avšak znovu je naplněna odvážnými vybočeními do příbuzných i vzdálenějších tónin, to vše s virtuózními technickými prvky, což z ní dělá jednu z nejtěžších Mozartových skladeb pro klavír.