Český spolek pro komorní hudbu • Trio Bohémo

Z vídeňských klasiků se ve spolkových koncertech hrála především tria Ludwiga van Beethovena, konkrétně Klavírní trio D dur, op. 70 (č. 1 – „Geistertrio“) a Grand trio B dur, op. 97. V jejich stínu zůstaly jiné skladatelovy komorní kompozice včetně Klavírního tria c moll, které náleží jako závěrečná třetí skladba do cyklu tří trií s opusovým číslem jedna. Vydání těchto „Trois Trios“ ve vídeňském nakladatelství Artaria roku 1795 předcházela velmi úspěšná subskripce. Práci na nich započal Beethoven možná již dříve, v případě prvního tria (Es dur) se dokonce zvažují roky 1792/1793. Soubor trií je věnován skladatelovu mecenáši knížeti Karlu Lichnowskému, díky jehož podpoře měl Beethoven usnadněny své začátky ve Vídni a proniknutí do uměnímilovné společnosti. Suverénní, v době vydání trií pětadvacetiletý klavírista a skladatel se ve svém opusu č. 1 představil jako autor mimořádných tvůrčích schopností. Tria byla přijata s obdivem již při jejich prvních veřejných provedeních, i když prý Joseph Haydn doporučil Beethovenovi posečkat s vydáním třetího čísla (c moll) kvůli posluchačské a interpretační náročnosti díla. Co však mohlo působit tak překvapivě nově? Skladba rozvržená do čtyř vět, důsledné zrovnoprávnění všech tří nástrojů, nebo samotná Beethovenova hudební řeč? Poznáváme ji v úvodní dramatické větě (Allegro con brio), ve variační větě druhé (Andante cantabile con variazioni), ve vtipném menuetu, umístěném na pozici Scherza (Menuet. Quasi Allegro) a konečně i v energickém finále (Finale. Prestissimo). Brzy bylo zřejmé, že se tria budou těšit velké oblibě, a následovala jejich další vydání i aranžmá.

Kam se v současnosti posunula měřítka posluchačské a interpretační náročnosti, dokazuje klavírní trio Benjamina Jusupova. Narodil se v Dušanbe, hlavním městě tehdejší Tádžické sovětské republiky, v osmdesátých letech studoval hru na klavír, kompozici a dirigování na státní konzervatoři v Moskvě. Vzhledem k politické situaci a svému židovskému původu se v roce 1990 rozhodl odejít ze Sovětského svazu do Izraele, kde získal doktorát na Bar-Ilanově univerzitě v Ramat Gan. Dnes Benjamin Jusupov náleží k nejvýznamnějším izraelským hudebním umělcům, jak také potvrzují jeho mnohá ocenění, funkce uměleckého ředitele a šéfdirigenta komorního souboru Israel Soloists, dirigentská vystoupení s předními domácími a světovými orchestry i sólisty atd. V České republice navázal úzký vztah zejména s Filharmonií Brno: v sezoně 2014/2015 byl jejím rezidenčním umělcem a v roce 2022 s ní oslavil své šedesátiny. Tehdy ve světové premiéře uvedl orchestrální skladbu Kreutzerova sonáta (Pocta Leoši Janáčkovi) a další kompozice v premiérách českých, mezi nimi Klavírní trio č. 2 „From Jewish Traditions“ (Z židovských tradic), jež v Besedním domě zahrálo Trio Bohémo. 

Benjamin Jusupov bývá označován za skladatele spojujícího různé hudební styly a tradice. Není divu: už jen jeho stručné curriculum vitae napovídá, že mu hudba Středního Východu, ale ani hudba židovská nebo východoevropská nemohou být cizí. K tomu je nutno připočíst autorův cílený zájem o muzikální projevy mnoha dalších etnik a o jejich tradiční instrumentář. Podtitul druhého klavírního tria, komponovaného a premiérovaného roku 2018, jasně poukazuje na inspirace židovskou hudbou v její pestrosti a geografické rozprostřenosti. První část – Mayn shtetele – vychází z písně aškenázských Židů, spjatých především se střední a východní Evropou, ve druhé větě se pracuje s písní sefardských Židů (a tudíž s hudebními prvky hebrejsko-španělskými) a ve třetí části – Esh’al Elohai – se přeneseme mezi jemenské Židy. S vynalézavostí skladatele i klavíristy Jusupov imituje zvuk specifických hudebních nástrojů, hraje si s barvami tónů, s exotickými rytmy a melodiemi, glissandy, klastry, orientální ornamentikou. Tato „hra“ však není samoúčelná, naopak, díky promyšlené stavbě celého tria je nakonec stržen i posluchač, který s židovskou hudbou a crossover projekty nemá žádnou zkušenost.

Stejně jako Ludwig van Beethoven a Benjamin Jusupov také Johannes Brahms vystupoval v rolích klavírního virtuosa, dirigenta a skladatele. Klavírní tria napsal celkem čtyři, jedno z nich má ovšem autorství nejisté a jedno – Klavírní trio H dur, op. 8 – s odstupem pětatřiceti let v roce 1889 výrazně přepracoval, aniž by změnil jeho opusové číslo. První verze tria pochází z let 1853–1854, z období Brahmsova seznámení s manželi Schumannovými. Navštěvoval je v jejich domě v Düsseldorfu, naslouchal, hrál a komponoval. Na začátku roku 1854 dílo dokončil a v listopadu ho vydal v lipském nakladatelství Breitkopf & Härtel. Mezitím ale situace v Düsseldorfu nabrala dramatický směr: Robert Schumann se koncem února 1854 pokusil o sebevraždu a zbylé dva roky svého života pak strávil v sanatoriu, Clara zůstala sama s dětmi a, opírajíc se o pomoc přátel, pokračovala ve své koncertní kariéře klavíristky a v péči o manželův skladatelský odkaz. 

Johannes Brahms z konce osmdesátých let, v té době již uznávaný, obdivovaný umělec a jeden z pilířů vídeňského hudebního života, byl ke své tvorbě kritický a je proto pochopitelné, že hloubkové revizi podrobil i rané Klavírní trio H dur. Výrazně ho zkrátil: například první a závěrečná věta jsou ve druhé verzi zhruba o 200 taktů kratší, pomalá věta zeštíhlela o třetinu. Mnohem efektivněji zacházel s formou, s tématy, kontrapunktem. Revizi dokončil v létě 1889 v Bad Ischl, kam si opakovaně zajížděl odpočinout od rušné Vídně. Jak odtud informoval Claru, trio H dur přepracoval tak důkladně, že by podle jeho slov mohlo nést opusové číslo 108 (a ne 8); přesto však u nízkého čísla zůstalo a takto ho v roce 1891 poprvé vydal N. Simrock v Berlíně, samozřejmě s upozorněním „Neue Ausgabe“. První větu (Allegro con brio) v sonátové formě a s nádherným vstupním tématem střídá věta druhá (Scherzo), postavená na rytmicky pregnantních staccatech a zpěvné střední části. Scherzo nechal jeho autor téměř beze změny. Třetí věta (Adagio) působí velmi subtilně, až extrémně klidně. O to víc pak s ní kontrastuje závěrečná věta (Allegro), vystavěná s dokonalým vyvážením formy a obsahu. Premiéra druhé verze se uskutečnila v Budapešti roku 1890 v podání Johannesa Brahmse u klavíru, houslisty Jenö Hubaye a violoncellisty Davida Poppera.