Český spolek pro komorní hudbu • Janáčkovo kvarteto

Na sklonku roku 1923 byl Leoš Janáček již obecně považován za výjimečného, úspěšného, renomovaného hudebního skladatele. Pocty a pozvání se jen hrnuly, i když samotný autor, který kdysi musel po dlouhá léta bojovat za prosazení svého díla, si byl vědom jejich ošidnosti. „Jedno je jisté,“ zapsal si v té době, „uměním nepřesvědčíš nikoho. Je to tak, jak bys do prachové peřiny mlátil: uhýbá to. Všemu se tleská. A přece je i v hudbě jen jedna pravda a nemá ji každý.“ Uvědomoval si také, že se pomalu, ale jistě blíží jeho sedmdesátka, a horečně pracoval na jedné kompozici za druhou, jako by chtěl vyrovnat všechny své hudební dluhy.

Skladby na české náměty střídala díla s ruskou tematikou. Janáček, organizátor a předseda Ruského kroužku v Brně, byl velkým obdivovatelem ruské kultury. Poté, co vzdal hold Gogolovi (Taras Bulba) či Ostrovskému (Káťa Kabanová), chtěl učinit totéž v případě spisovatele a myslitele Lva Nikolajeviče Tolstého (1828‒1910). Již v roce 1908 Janáček zkomponoval Trio pro klavír, housle a violoncello „pod dojmem Tolstého Kreutzerovy sonáty“. Tato skladba, o níž víme, že byla několikrát úspěšně provedena, se však záhy ztratila a zůstávala nezvěstná. Sám Janáček ztráty příliš neželel; pamatoval si stěžejní hudební myšlenky a nyní je mohl použít a rozvinout znovu a jinak. 

První smyčcový kvartet „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“ se zrodil během jediného týdne od 30. října do 7. listopadu 1923. Ač je skutečným hudebním dramatem, Janáčkovi nešlo ani tak o epické ztvárnění literární předlohy, jako o vystižení její vypjaté atmosféry. Ústředním tématem je trpící a nakonec podléhající tragická hrdinka typu Káti Kabanové. Jako Janáček, tak také Tolstoj tvořil své dílo „pod dojmem“, tentokrát houslové sonáty Beethovenovy, kterou hrdinka nacvičuje na klavír s mladým houslistou, sledována a pronásledována žárlivým chotěm, jenž si ve své mysli vyfabuloval manželčinu nevěru. Jeho krutá žárlivost způsobí naprostý rozvrat mezi těmi, kteří se kdysi hluboce milovali. 

První smyčcový kvartet Janáček věnoval Českému kvartetu (Karel Hoffmann, Josef Suk, Jiří Herold, Ladislav Zelenka). Jeho sekundista, skladatel Josef Suk, dílo během zkoušek ještě vypointoval po stránce interpretační několika úpravami. I díky tomu se premiéra 17. října 1924 (před rovnými sto lety) na koncertě Spolku pro komorní hudbu v Praze setkala s naprosto mimořádným úspěchem. Když pak první kvartet vyšel v Sukově edici tiskem, Janáček byl silně polichocen.

Jiné to však bylo doma v Brně, kde první smyčcový kvartet studovalo nedávno založené Moravské kvarteto (František Kudláček, Josef Jedlička, Josef Trkan, Josef Křenek). Janáček, jenž byl osobně přítomen na zkouškách, vyžadoval naprosto nekompromisně návrat ke své původní představě. Takto utvořená autentická interpretace Janáčkova prvního kvartetu přešla po letech prostřednictvím pozdějšího člena Moravského kvarteta, profesora Váši Černého, na jeho žáky, členy Janáčkova kvarteta, a přes různé generační výměny žije v interpretaci souboru dodnes.

Patnáct smyčcových kvartetů Dmitrije Šostakoviče vznikalo v sousedství velkých symfonií skladatele a tvoří jejich niterný, intimnější protiklad. A snad i skutečný, pravdivější odraz života a mysli velkého hudebníka, jenž prožil svůj život v sovětské totalitě a stalinskou diktaturou byl střídavě vynášen do nebes nebo umlčován. Po premiéře sedmé symfonie „Leningradské“, v srpnu 1942 uprostřed kruté blokády obleženého města, se stal Šostakovič celebritou, neboť toto dílo obletělo svět jako největší protifašistický manifest. Přesto byl Šostakovičův život, jak sám potvrdil ve Volkovově knize Svědectví, vlastně jednou velkou přetvářkou, lavírováním mezi oficiální doktrínou a uměleckou svobodou. Autor prožíval šťastná období společenského uznání, jež se střídala s nejistým životem plným obav o svou existenci, zoufalstvím ze zákazů svých děl, bezmocí vůči neúprosné moci. Právě proto psal i oslavná díla zcela v oficiální sovětské linii „sdělné“ a „lidové“ kultury. Uvnitř však zůstával někým úplně jiným. Své skutečné city vyjadřoval, často zašifrovaně, mimo jiné právě ve svých smyčcových kvartetech. V těchto intencích se jeví Šostakovičovo dílo jako jedinečné svědomí ruské historie dvacátého století.

Sedmý smyčcový kvartet fis moll, ani ne čtvrthodinový, a tedy nejkratší ze všech, skladatel věnoval své první ženě Nině Vasiljevně, kterou v roce 1954 dosti necitlivě opustil. Krátce nato byla hospitalizována s rakovinou tlustého střeva a záhy zemřela. Skladatel se v roce 1956 znovu oženil, jeho druhá žena Margarita Kajnovová byla po fyzické stránce mladší kopií Niny, avšak druhé manželství v roce 1959 zkrachovalo. Šostakovič se poté ve vzpomínkách vrátil ke své první ženě a jejich společnému životu. K nedožitým padesátinám Niny zkomponoval v době od května 1959 do března 1960 Sedmý smyčcový kvartet fis moll. Ve výrazně intimním díle, jehož věty následují bezprostředně attacca v jednotném hudebním proudu, vytvořil hudební portrét své první ženy, vede s ní dialog a vyjadřuje i peripetie jejich manželských vztahů, které mnohdy znali jen oni sami. Premiéra zazněla 15. května 1960 v Leningradě v podání legendárního Beethovenova kvarteta (Dmitrij Cyganov, Vasilij Širinskij, Vadim Borisovskij, Sergej Širinskij).

Smyčcový kvartet č. 9 d moll, op. 34, vznikl během pouhých dvanácti prosincových dnů roku 1877 (dokončen byl 18. prosince). V melancholické lyrice kvartetu lze vypozorovat náladové dozvuky předcházejícího oratoria Stabat Mater. Šestatřicetiletý Dvořák tehdy zastával místo varhaníka u sv. Vojtěcha v Praze a pobíral státní stipendium přidělené komisí, v níž zasedali Johannes Brahms a Eduard Hanslick. Cítil se povzbuzen dosavadními skladatelskými úspěchy i vřelým ohlasem premiéry opery Šelma sedlák v Prozatímním divadle. V té době také obdržel proslulý Brahmsův dopis chválící Moravské dvojzpěvy s doporučením k vydání Simrockovi v Berlíně. Dvořák se z vděčnosti rozhodl dedikovat nový kvartet právě Brahmsovi; ten se cítil poctěn, avšak velmi taktně Dvořákovi doporučil, aby ještě dílo podrobil revizi a odstranil „jisté vady“. Dvořák tak učinil, podle vlastních slov „měl za nutné mnohé pozměnit, neboť náhle uviděl řadu špatných not, a nahradil je jinými“ (15. října 1879). 

Interpretem premiérového provedení měl být kvartetní soubor v čele se slavným houslistou Josephem Joachimem, ale ten měl spoustu jiných závazků. Po písemných zdvořilých urgencích Dvořák Joachima v říjnu 1881 navštívil v Berlíně osobně. Houslista ho přijal velmi přátelsky. „Zkoušeli zrovna Mendelssohna a Brahmse kvartety, bylo to moc poučné. Joachimovi není nic vhod. Zrovna jako v mém houslovém koncertu, co u něho leží už rok přepracovaný. Ani by si na něho nevzpomněl, kdybych se sám nezeptal. A hned začal, že chce ještě letos uvést můj d moll kvartet. Jestlipak dopadne stejně jako koncert?“ zapsal si Dvořák 19. října 1881. Nakonec Joachim neuskutečnil ani premiéru Dvořákova houslového koncertu, ani kvartetu d moll. K prvnímu provedení došlo ještě v roce 1881, avšak souborem Quartetto Heller (Giulio Heller, Alberto Castelli, Carlo Coronini, Carlo Piacezzi) 14. prosince 1881, pravděpodobně v rakousko-uherském přístavním městě Terstu. 

Kvartet jako jedno z mála Dvořákových děl začíná i končí v mollové tónině. První věta je v sonátové formě, tematicky i vedením hlasů mistrovsky zpracovaná, v provedení poměrně stručná, avšak s efektně vystavěným závěrem. Scherzo na místě druhé věty je stylizací české polky; za téma posloužila chodská píseň „Náš pán nemůže“. V lyrickém tříčtvrtečním triu se pak objevuje pastorální nápěv velmi podobný písni „Hajej, můj andílku“. Není to hudba bezstarostná, spíše melancholická. Třetí pomalá část je snovým lyrickým nokturnem, neustále oscilujícím mezi D dur a h moll. Závěrečné finále působí vzrušeně, neklidně až temně. Kvartet d moll řadíme již ke zralým dílům Dvořákovým, existuje celá řada jeho nahrávek, na koncertních pódiích však k velké škodě nás všech zaznívá jen sporadicky.