Český spolek pro komorní hudbu • András Schiff

Předehru Coriolan ke stejnojmenné tragédii rakouského básníka Heinricha Josepha von Collin (1771–1811) vytvořil Ludwig van Beethoven jako svůj op. 62 na počátku roku 1807. Dodnes zůstává nejasné, proč Beethoven předehru komponoval až v době, kdy už divadlo Collinovu tragédii dávno neuvádělo. Hra měla totiž premiéru už 23. listopadu 1802, byla mimořádně úspěšná a na programu vídeňského Burgtheatru se držela do března 1805. Možná v návratu k úspěšnému Coriolanovi sehrály jistou roli změny, které v divadle probíhaly: namísto odstoupivšího ředitele Brauna bylo jmenováno tříčlenné direktorium, tvořené knížaty Lobkovicem, Schwarzenbergem a Esterházym, a Collin s Beethovenem na sebe chtěli nové vedení upozornit. Nakonec byla předehra poprvé uvedena samostatně v březnu 1807 na koncertě v Lobkovickém paláci ve Vídni (spolu s Beethovenovým 4. klavírním koncertem G dur, op. 58, a 4. symfonií B dur, op. 60). Hra s Beethovenovou hudbou se objevila na jevišti pouze jednou, v dubnu 1807, a divadlo se k ní později už nevrátilo. 

Collin ve své tragédii líčí osud římského generála Gaia Marcia z 5. století před naším letopočtem, tak jak ho později popsal Plutarchos. Námět hrdosti a zrady přitahoval řadu tvůrců, připomeňme například Shakespeara a jeho poslední stejnojmennou divadelní hru. Gaius Marcius je rozporuplná povaha: původně neoblíbený vítěz nad nepřáteli Říma je veleben a podle volského města Corioles, které dobyl, přijímá jméno Coriolanus. Stává se konzulem, po zintrikované vzpouře je vyhnán z Říma. Jeho uražená pýcha a zároveň touha po spravedlnosti a odplatě ho zavede opět k nepřátelům Říma, k Volskům, a věčné město s nimi oblehne. Od pomsty a zničení věčného města odvrátí Coriolana jeho žena a matka. V Plutarchově verzi ho pak jako zrádce zabijí Volskové, v Collinově tragédii zemře vlastní rukou. 

Coriolan je zde vylíčen jako hrdina, který je ale plný pochybností. Z toho vychází i Beethovenovo pojetí této postavy. Na scénu nejprve vchází Coriolan, hrdý generál; toto heroické téma vystřídá lyrické téma, možná téma žen, které přicházejí Coriolana prosit, aby ušetřil Řím. V závěru Coriolanovo téma uhasíná a skladba končí v pianissimu. 

Předehra je součástí koncertního repertoáru a podle některých názorů byla také primárně pro koncertní pódia určena. Skladatel však Coriolana věnoval básníkovi a autorovi tragédie. Beethoven a Collin byli v podstatě vrstevníci a velcí přátelé; plánovali si i další společné projekty (oratoria, opery), ale k jejich realizaci nikdy nedošlo.

Franz Schubert platil vždy především za mistra písňové tvorby, děl pro klavír a komorních skladeb. Přitom je jeho dílo mnohem rozsáhlejší a žánrově bohatší a zahrnuje také dvanáct symfonií – nedokončených je z nich pět, nejen ona slavná s velkým „N“, která možná vůbec nedokončená není. První fragment pochází už z roku 1811, první číslovaná symfonie D dur je z roku 1813, další – B dur – dokončil 1815 a téhož roku v neuvěřitelně krátkém čase vznikla 3. symfonie D dur; z roku 1816 pocházejí rovněž dvě symfonie – č. 4 c moll „Tragická“ a č. 5 B dur. 

Symfonii č. 6 C dur, D 589, psal Schubert rok po páté symfonii, od října 1817 do února 1818, v době, kdy jeho tvůrčí činnost vrcholila, přestože se nerad na čas vrátil učit k otci na školu v Rossau nedaleko Lichtentalu. Na rozdíl od několikatýdenní práce na předchozích symfoniích se Šestou zabýval pět měsíců – i když nejspíše s přestávkami. Původně ji označil jako „Große Sinfonie in C“, protože v ní použil klarinety, trubky a tympány. Dnes se ovšem Velká C dur říká symfonii D 944, která je oproti necelé půlhodině Šesté – nazývané dnes Malá C dur – daleko rozsáhlejší. Šestou symfonií vrcholí série Schubertových raných symfonií, orientovaných v klasickém duchu Haydna a Mozarta. Deset let pak trvalo, než se Schubert odhodlal k dalším dílům tohoto žánru, považovaných za vzor raně romantické symfonie. 

První sonátová věta Šesté začíná pomalou introdukcí v beethovenském duchu, ve druhé pracuje Schubert variačně s charakteristickým zpěvným tématem; třetí věta není obvyklý menuet, ale scherzo; závěrečná je prudké rondo. Brahms, který se podílel na souborném vydání Schubertových symfonií a jinak Schuberta obdivoval, si jeho tzv. rané symfonie příliš necenil a domníval se, že by se neměly zveřejňovat, ale jenom s pietou uchovávat. Antonín Dvořák si naopak Schuberta vážil a patřil k těm z mála, co obdivovali právě i jeho rané symfonie. Ve stati, publikované v časopise The Century Illustrated Monthly Magazine (New York, 1894) uvedl: „…k mistrovství ve formě dospěl Schubert spontánně. To potvrzují jeho první symfonie, z nichž pět napsal ještě před dosažením dvaceti let a nad nimiž žasnu tím více, čím více je studuji. Ačkoli vliv Haydnův a Mozartův je na nich očividný, Schubertova hudební osobitost je neklamně patrná v povaze jeho melodií, v harmonických postupech a v mnoha skvostných instrumentálních momentech.“ 

Symfonie č. 6 byla údajně krátce po dokončení uvedena na soukromém koncertě Hartwigova orchestru (v němž hrával i Schubert se svým starším bratrem) v Gundelhofu na Bauernmarktu v centru Vídně. K veřejné premiéře došlo až několik týdnů po skladatelově smrti, 14. prosince 1828 v Hofburgu ve velkém sále Reduty v rámci abonentních koncertů vídeňské Gesellschaft der Musikfreunde; dirigoval Johann Baptist Schmiedel. Záhy se uskutečnilo další provedení: už 12. března 1829 zněla symfonie v rámci řady tzv. Concerts spirituels v sále Zemského stavovského domu na vídeňské Herrengasse.

Wolfgang Amadeus Mozart komponoval většinu svých klavírních skladeb pro sebe a svá koncertní vystoupení. Klavírní koncert č. 9 Es dur, K 271, je trochu výjimkou – i když ho Mozart později rovněž sám hrával. Vznikl jako poslední a nejvýznamnější z klavírních koncertů, které psal ještě v Salcburku (bylo mu tehdy jednadvacet let), další už vznikaly ve Vídni. Koncert je datován do ledna roku 1777 a adresátkou byla Louise Victoire Noverre provdaná Jenamy (1749–1812), dcera Mozartova přítele, tanečníka Jean-Georgese Noverrea, která zde koncem roku 1776 pobývala. Špatným čtením ale došlo ke zkomolené verzi věnování – „Jeunehomme“ někdo chápal jako „koncert pro mladého muže“, jiní jako jméno interpretky. Žádná taková ovšem neexistovala; přesto se pod tímto označením koncert začal uvádět a dodnes uvádí. 

Skutečná dedikantka Victoire Jenamy musela být skvělou klavíristkou, pokud koncert skutečně hrála – protože skladba je vysoce virtuózní a představuje zcela novou kvalitu Mozartových koncertů pro klavír. Oproti dřívějším dílům, navazujícím v lecčems na Johanna Christiana Bacha, prokazuje zřetelný vývoj v oblasti ustavení formy koncertu a jejího obsahu. Úvodní Allegro charakterizuje harmonická bohatost a formální jednolitost, klavír nastupuje hned po prvních taktech orchestru, ne až po první expozici. Andantino je první mollovou větou v Mozartových instrumentálních koncertech vůbec a vokální prvky (arioso, recitativní pasáže apod.) upomínají na styl Sturm und Drang. V závěrečném Rondu je překvapivě zařazen menuet. Objevují se tu i další formální nezvyklosti: například výše zmíněný nástup sólového nástroje v úvodním ritornelu, nebo se sólista po závěrečné kadenci ještě vrátí do hry. Něco takového udělal Mozart znova až ve svých dvou vrcholných koncertech, v koncertu č. 24 a v posledním díle tohoto druhu, v koncertu č. 27. Nové je tu také propojení hlavních témat jednotlivých vět. 

O tom, kde a kdy zazněl koncert poprvé, se moc neví – stejně jako o tom, kde a kdy se Mozart a Jenamy poprvé setkali. Existují domněnky, že k setkání došlo už roku 1773 ve Vídni, ne až 1776 v Salcburku. Premiéra musela patřit Jenamy, ale Mozart sám prý už tento koncert hrál 4. října 1777 na soukromém koncertě. Toto brilantní dílo, považované za první z Mozartových zralých koncertů, provozoval pak skladatel záhy v Paříži, Mnichově a pravděpodobně i na svém prvním veřejném koncertě ve Vídni.