Český spolek pro komorní hudbu • Adam Plachetka

O generaci mladší Zdeněk Fibich (1850–1900) si z Hálkových Večerních písní zvolil ke zhudebnění lyrické milostné verše, které básník zařadil do úvodní třicítky. V bohaté Fibichově písňové tvorbě představuje Patero písní z Večerních písní, op. 5, jeho první písňový cyklus na české texty. Vytvořil ho mezi červnem a listopadem roku 1871 po příchodu do Prahy a věnoval manželce svého podporovatele Ludevíta Procházky, zpěvačce Martě Procházkové. Oblíbila si zřejmě nejvíc píseň poslední – Přilítlo jaro zdaleka, kterou opakovaně uváděla na komorních koncertech, píseň „vzletuplnou“ a kladoucí „mnohoslibné naděje“ do mladého komponisty, jak se neméně vzletně psalo v dobovém tisku. Fibichovi bylo jednadvacet let, měl za sebou desítky písní s německými texty a před sebou další, již zralejší záplavu vokálních opusů, inspirovaných především Růženou Hanušovou, Fibichovou snoubenkou a budoucí manželkou. U Emanuela Wetzlera vyšlo Patero písní v roce 1872.

Večerní písně od Vítězslava Hálka (1835–1874) jsou známy jako typická ukázka literární tvorby tzv. májovců a jako oblíbený, inspirativní soubor milostné poezie, poprvé vydaný roku 1859. Hálek ho zasvětil své žačce a později manželce Dorotce Horáčkové, lásku však nepojednal pouze v šťastné osobní rovině, ale i jako lásku k národu, jehož „pěvcem“ se básník stává, ať už je žádán, ctěn či heroizován – nebo naopak.

Bedřich Smetana (1824–1884) byl Hálkovým přítelem a obdivovatelem. Když v roce 1879 zkomponoval cyklus pěti Večerních písní, také on je věnoval své manželce („choti Babetě“ – Bettině Smetanové Ferdinandiové) a výběrem veršů zdůraznil význam umělce pro život národa. Písně Kdo v zlaté struny zahrát zná a Nekamenujte proroky! totiž postavil hned na začátek cyklu: jejich prostřednictvím zde toto téma zazní mnohem výrazněji než v básnické sbírce, kde jsou zařazeny až ke konci. Dokonce bychom mohli říct, že imperativ Nekamenujte proroky! Provázel Bedřicha Smetanu v dalších a dalších dobách a souvislostech. Třetí píseň (Mně zdálo se) bývá charakterizována jako „bolestně milostná“, oscilující mezi parlandem a kantabilní melodikou a v písňové tvorbě českých autorů 2. poloviny 19. století novátorská. Po kontrastní, polkou ovlivněné čtvrté písni Hej, jaká radost v kole vrcholí cyklus milostným vyznáním Z svých písní trůn Ti udělám. Smetanovy velmi subjektivní Večerní písně vznikly v období skladatelovy hluchoty, v sousedství symfonické básně Blaník a počátečních prací na opeře Čertova stěna. S výjimkou třetí písně zazněly poprvé na Žofíně 4. ledna 1880 v programu skladatelova jubilejního koncertu, a to v podání Marie Sittové, Josefa Lva a Emanuela Chvály. Téhož roku vyšel celý cyklus v nakladatelství Fr. A. Urbánka.

V díle Leoše Janáčka (1854–1928) najdeme nevelký počet skladeb věnovaných sólovému klavíru, všechny se ale vyznačují originálním přístupem k technice hry i výrazu. To platí i pro cyklus Po zarostlém chodníčku, jehož nejstarší části byly dokončeny již v roce 1900 a vznikaly původně pro harmonium. Poprvé byly otištěny v sešitech Slovanských melodií (1901 a 1902 v Ivančicích) bez programních názvů, které se objevily až v kompletním vydání první série v roce 1911 a často jsou spojeny s prostředím Janáčkova dětství. Číslo 4, Frýdecká Panna Maria, souvisí s poutním kostelem Navštívení Panny Marie ve Frýdku, kam se chodívalo v procesí. Hudební obrázek nastiňuje tajemnou atmosféru tohoto místa a dynamickými prostředky vykresluje postupné přibližování poutníků k cíli jejich cesty. Za základ skladby Štěbetaly jak laštovičky sám skladatel označil „úsečný motivek štěbetání ženského“ zaznívající do táhlé písně a titul Dobrou noc! je bezpochyby spojen s náladou při usínání, a jak doplnil autor, i s loučením.

Od prvních provedení byl cyklus Po zarostlém chodníčku prezentován s nástrojovým určením pro klavír. Katalog díla uvádí premiéru na brněnském koncertě Jednoty učitelek moravských 6. ledna 1905 v interpretaci Jana Kunce, jednotlivé skladbičky se ale bezpochyby objevovaly i dříve na programech kulturních akcí na Moravě, například v Bučovicích v září 1904.

Zatímco Hálkovy Večerní písně evokují večery plné lásky, následující skladby mají temnější zabarvení. Abendempfindung, K 523, od Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791) se zamýšlí nad uplývajícím časem a nad neodvratností smrti, hovoří se zde o slzách pozůstalých přátel a o hrobech. Sentimentální text bývá připisován Joachimu Heinrichovi Campemu, německému spisovateli, jazykovědci a překladateli osvícenské doby, jehož autorství však není jisté. Podobná báseň s názvem Abendempfindung an Lana (správně: Laura) vyšla roku 1781 ve Vídni v antologii soudobé poezie, kterou uspořádal Johann Friedrich Schink. Mozart své Abendempfindung vytvořil 24. června 1787, v sousedství opery Don Giovanni a Malé noční hudby, a zdrženlivý klid a kontemplativní náladu skladby podtrhl pravidelným osminovým rytmem v arpeggiích klavírního doprovodu. Spolu s další písní An Chloe, K 524, se vydání těchto „Zwei deutsche Arien“, jak zní titul, ujala vídeňská firma Artaria v březnu 1789.

Ani Franze Schuberta (1797–1828), mistra německé romantické písně, neminula témata spojená s večerem (ve skutečném i přeneseném smyslu slova). Píseň Im Abendroth, D 799, vznikla na základě stejnojmenné básně Karla Gottlieba Lappeho, jehož verše zhudebnili například také Beethoven a Schumann. „Abendrot“, večerní červánky, svědčí o Boží kráse a takto se na ně dívá i Schubert: v úžasu a zároveň v důvěrném, intimním vztahu k jejich Stvořiteli. Skladba z roku 1825 působí svou prostotou, pokorou, ale za touto jednoduchostí se skrývá kompoziční vyzrálost a cit pro detail. Píseň vyšla posthumně až v roce 1832. Nacht und Träume, D 827, na slova Matthäuse von Collin, byla v roce 1825 publikována v rámci opusu 43 a s mylnou atribucí textu Friedrichu Schillerovi, je však starší, její druhá verze pochází z června 1823. Hudba plyne v pianissimu a pomalém tempu, nad šestnáctinovými figurami v klavíru se přelévá kantiléna – neuchopitelné sny podobné měsíčnímu svitu. Obě tyto Schubertovy skladby se dočkaly různých aranžmá, například úpravy pro zpěv a orchestr od Maxe Regera nebo transkripcí pro klavír a smyčcový nástroj.

Richard Strauss (1864–1949) se skládání písní věnoval po celý svůj dlouhý život, od kompozičních pokusů z dětského věku až k posledním titulům z roku 1948. Měl poezii rád a jejím zhudebněním jí pomáhal dostat se víc do povědomí společnosti. V ukázkách z Drei Lieder nach Gedichten von Otto Julius Bierbaum, opus 29 (č. 1 Traum durch die Dämmerung, č. 3 Nachtgang) se znovu vracíme ke křehkým milostným veršům, k tajemné náladě soumraku a hvězdné oblohy; v roce 1895, kdy tyto pozdně romantické písně vznikly a vyšly tiskem, se už Strauss těšil ze šťastného manželství se sopranistkou Pauline de Ahna. Původně byly určeny pro střední hlas a klavír, později také pro vysoké a nízké hlasy, případně orchestrální doprovod. Die Nacht, č. 3 z opusu 10 (Acht Gedichte aus „Letzte Blätter“) napsal Strauss v roce 1885 na text rakouského básníka Hermanna von Gilm. Sám v roli klavíristy ji dokonce dvakrát nahrál: podruhé až v roce 1942 pro válečné rozhlasové vysílání z Vídně s tenoristou Antonem Dermotou. Noc – zlodějka světla, barev i blízkých duší – tak dostala nový a hrozivý kontext.

Ještě dříve než Bedřich Smetana se k Hálkovým Večerním písním obrátil Antonín Dvořák (1841–1904). Zhudebnil celkem dvanáct básní z této sbírky, i když datace jejich vzniku není zcela jasná. Písně jsou rozděleny do opusů 3, 8 a 31, a navíc jedna z nich, Tak jak ten měsíc, zůstala v rukopisu. Většinou se předpokládá, že pocházejí z roku 1876 a že se jimi skladatel zabýval mezi kompozicí druhého a třetího cyklu Moravských dvojzpěvů, mohou však být i starší. S titulem Večerní písně vyšel jen op. 31, a to v Praze u Fr. A. Urbánka (1883) a s dedikací barytonistovi Josefu Lvovi. Ten také provedl dvě čísla na premiéře 16. září 1882, s Dvořákem u klavíru. Strofické písně s přehledným klavírním doprovodem nemohou soupeřit s vyzrálejšími Dvořákovými opusy z tohoto žánru, ale představují důležitý moment v autorově uměleckém vývoji. Klavírní skladba Noční cestou, v programu jakési zastavení před posledními písněmi, pochází z cyklu Poetické nálady, op. 85. Dvořák ho vytvořil a také hned vydal v roce 1889, aby mistrovským způsobem vyhověl poptávce nakladatele Simrocka po drobnějších interpretačně a posluchačsky vděčných kusech.