Český spolek pro komorní hudbu • Trio Zimbalist

Skladatelka, klavíristka, spisovatelka a výtvarnice Lera Auerbach se narodila v Čeljabinsku na Urale, ve městě průmyslu, kde se vyráběly zbraně včetně jaderných a dodnes se v něm likviduje jaderný odpad. Hudební talent Lery Auerbach se projevil velmi brzy, jako osmiletá vystoupila poprvé s orchestrem, ve dvanácti napsala operu Dárek od Sněhurky [Snow Maidenʼs Gift]. Stala se laureátkou řady klavírních soutěží a roku 1991 se účastnila soutěže ve Spojených státech. Tam pocítila vzduch umělecké svobody a rozhodla se zůstat. Téhož roku získal její bratr matematik místo na univerzitě v Torontu a posléze přijeli do USA i rodiče. 

Lera Auerbach studovala skladbu a klavír na Julliard School, jako skladatelka debutovala roku 2002 v Carnegie Hall spolu s Gidonem Kremerem a souborem Kremerata Baltica uvedením své Suity pro housle, klavír a orchestr. Je autorkou baletů The little Mermaid (Malá mořská víla), Tatjana na námět Puškinova Evžena Oněgina, opery Gogol, která měla premiéru roku 2011 ve Vídni, rekviem Dresden – Ode to Peace (premiéra 2012 v Drážďanech), instrumentálních koncertů, šesti symfonií. Je nositelkou ocenění jak za své kompozice (například Hindemithovy ceny Šlesvicko-holštýnského hudebního festivalu), tak literární díla: roku 1996 jí Mezinárodní Puškinova společnost udělila titul „Spisovatelka roku“. Lera Auerbach píše v ruštině, která ji spojuje s původní vlastí, hlásí se ke svým židovským kořenům a z kultury, jak říká, volí a přijímá to, co odpovídá jejímu naturelu. V současné době je rezidenční umělkyní Univerzity hudby a divadelních umění (Universität für Musik und darstellende Kunst) ve Vídni v oboru klavír.

Komorní tvorba Lery Auerbach zahrnuje jedenáct smyčcových kvartetů a pět klavírních trií. Klavírní trio č. 1, op. 28, vznikalo v letech 1992–1994, poprvé bylo uvedeno 2. června 1999 ve Schwetzingenu, interprety byli Vadim Gluzman (housle), Wendy Warner (violoncello) a Angela Yoffe (klavír). Skladatelka vychází z odkazu klasické hudby a jejích forem, což jí nebrání v objevování nových zvuků a barev, naopak se jimi její osobní styl vyznačuje. První věta Prelude nenese svůj název náhodou, motorický pohyb v klavíru, který skladbu otevírá a smyčce ho přebírají, připomíná Bachova preludia, další motiv exponuje violoncello. Party smyčců využívají různé techniky, sul ponticello (za kobylkou), pizzicato, předepsaná glissanda mají znít jako „křik racků“, věta končí v pianissimu. Andante lamentoso, jak už označení napovídá, tvoří k první větě silný kontrast, klavír působí těžkomyslně, smyčcové nástroje vytvářejí zasněnou atmosféru. Další prudký kontrast přináší finální věta s razantním nástupem klavíru, jímž se smyčce nechají strhnout. Ve střední části se pohyb na chvíli zastaví, než se všechny tři nástroje spojí k energickému závěru.

Dílo Mieczysława Weinberga začal svět v posledních letech znovuobjevovat. Ještě před několika lety bylo jeho jméno téměř neznámé, přestože vytvořil přes dvě desítky symfonií, instrumentální koncerty, řadu komorních děl a písní i opery. Velkou událostí bylo uvedení jeho opery Pasažérka roku 2010 na festivalu v Bregenzi, roku 1991 v Moskvě uvedená opera Idiot podle Fjodora Dostojevského se stala jednou ze stěžejních inscenací letošního festivalu v Salcburku. V Praze byla před dvěma roky uvedena Weinbergova Symfonie č. 21 „Kaddish“. Mieczyslaw Weinberg se narodil v polsko-židovské rodině ve Varšavě. Jeho život byl poznamenán hrozbou protižidovských pogromů a rasovým pronásledováním nacionálního socialismu, před nímž uprchl do Běloruska, kde se usadil v Minsku. Když ho o dva roky později válka dostihla i tam, následoval další útěk do Uzbekistánu (z rodiny, která zůstala ve Varšavě, nikdo nepřežil). Také po skončení války žil Weinberg v neustálém ohrožení, sledován stalinskou tajnou policií neunikl novým projevům antisemitismu. Celoživotního přítele nalezl v Dmitriji Šostakovičovi, jehož považoval za svého učitele, ačkoli u něj nikdy nebral lekce. Klavírní trio a moll, op. 24, z roku 1945 je naplněno výrazově bohatou hudbou plnou rytmického napětí až úpornosti i silně emocionální lyriky. Na začátku první věty strhává posluchače razantní nápor klavíru nad prodlevou ostatních nástrojů, vystřídaný elegickými tóny a tichým, pomalým pochodem. Toccatě druhé věty vládne tempo a rytmus, atmosféra třetí věty zcela odpovídá svému názvu Poem. Finální věta je plna proměnlivých nálad od grotesky po hluboký smutek. 

Obsazení klavírního tria věnoval Antonín Dvořák celkem šest skladeb. První dvě tria se nezachovala, ostatní čtyři patří ke stabilnímu koncertnímu repertoáru. Klavírní trio „Dumky“, op. 90, vznikalo v letech 1890–1891. Jeho výchozím materiálem se staly, jako u Dvořáka mnohokrát, lidové inspirace. Tentokrát – ve svém tzv. „slovanském období“ tvorby – zvolil Dvořák kontrast zasněnosti a erupcí ukrajinské dumky, kterou uplatnil také například v Sextetu, op. 48, nebo Smyčcovém kvartetu Es dur, op. 88. Klavírní trio, op. 90, však neobsahuje pouze jednu větu v charakteru dumky, je řetězcem šesti samostatných skladeb tohoto typu. 

Veřejně byly „Dumky“ poprvé provedeny 11. dubna 1891 na koncertě uspořádaném Měšťanskou besedou v Praze u příležitosti oslav čestného doktorátu, který Dvořákovi udělila Karlova univerzita, v provedení houslisty Ferdinanda Lachnera, violoncellisty Hanuše Wihana a se skladatelem u klavíru. „Dumky“ byly také součástí programu turné, jímž se Dvořák loučil s vlastí před odjezdem do Spojených států. Dostaly se tak velmi rychle do povědomí publika a po celých Čechách byly přijímány s nadšením. Dvořák se snažil o jejich rozšíření do světa nabídkou na vydání u londýnského vydavatele Novella, ten je však odmítl; vyšly roku 1894 u berlínského nakladatele Simrocka. 

Jedním z prvních míst, kde byly Dvořákovy novinky očekávány, byla Vídeň, kde „Dumky“ poprvé provedlo 5. března 1895 trio ve složení Marie Baumayerová (klavír), Arnold Rosé (housle) a Reinhold Hummer (violoncello). Vídeňský kritik a Dvořákův příznivec Eduard Hanslik byl tentokrát zvláštní formou díla zaskočen: „Jsou zde přitažlivá čísla, ale ve svém součtu nezanechávají vlastně žádný celkový dojem. Každá Dumka je totiž sama o sobě konfliktní, náhle přeskakuje za zadumanosti do veselí a posluchač musí během šesti krátkých skladeb prodělat dvanáct příkrých změn nálady. Postrádáme vnitřní nutnost, která by šestici Dumek spojovala. [...] Zdá se, že seřazení do tria vyplynulo spíše z rozmaru, s nímž se ovšem nebudeme přít, když nám v této zvláštní formě přinesl tolik výtečné a půvabné hudby.“ Dvořák sám několikrát označil „Dumky“ za obtížné, „velice choulostivé co se týče přednesu“. Pro strhující temperament a citovost však právě ony patří ze všech Dvořákových trií k nejoblíbenějším jak u interpretů, tak u publika.