Česká filharmonie • Silvestrovské a Novoroční koncerty

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už několik let není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Ivan Vokáč vstupuje do své druhé sezony na pozici koncertního mistra violoncell České filharmonie. S orchestrem ho však váže již více než desetiletá spolupráce a mj. i sólové účinkování v Pendereckého trojkoncertu v roce 2017. Jako sólistu ho nevídáme často, přestože má tuto polohu rád. 

Je vítězem mnoha mezinárodních interpretačních soutěží, například soutěže v rakouském Liezenu, Dotzauerovy soutěže v Drážďanech, soutěže Bohuslava Martinů v Praze a Leoše Janáčka v Brně. V roce 2006 si s houslistou Jakubem Junkem na své konto připsali absolutní vítězství na soutěži Concertino Praga, v roce 2012 se jako semifinalista stal nejúspěšnějším českým účastníkem mezinárodní soutěže Pražské jaro. Významné soutěžní úspěchy sklidil i v komorní hře (např. na slavné soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu): nejprve jako člen Taras Piano Trio a poté s Lobkowicz Triem, se kterým spolupracuje dodnes. Trio, složené ze tří přátel ze studií (kromě Ivana Vokáče ještě Jan Mráček a Lukáš Klánský), je mj. držitelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2017.

Kromě klasické hudby má Ivan Vokáč blízko i k dalším hudebním žánrům. „Principy z interpretace klasické hudby se dají výborně využít i v rockové, jazzové, populární nebo třeba filmové hudbě,“ říká tento mladý violoncellista, který se k jiným žánrům dostává hlavně při spolupráci s violoncellovým kvartetem Cello Republic (původně Prague Cello Quartet). Kromě úprav klasických skladeb při svých koncertních show hrají i nonartificiální hudbu a sbírají nadšené posluchače nejen u nás, ale například i během pravidelných turné v Japonsku. Kromě toho Ivan Vokáč stíhá ještě na klavír v souboru Escualo Quintet, který se zabývá autentickou interpretací argentinského tanga. 

Prošel totiž také klavírním školením. Zatímco violoncello měl v dětství a dospívání vyhrazeno pro klasickou hudbu, klavír uspokojoval jeho oblibu v jazzu. Ani jeden z těchto nástrojů však u něj nezažehl prvotní jiskru lásky k hudbě. „Jako malý jsem byl fascinován kontrabasem, a to tak moc, že kdykoliv se objevil kontrabas třeba v televizi, stoupl jsem si metr před obrazovku a zíral na ni. Když jsem pak dostal do rukou jako první nástroj housle, nikdy jsem je nestrčil pod krk, ale vždycky jsem je opřel o postel a hrál na ně jako na kontrabas. Jenže, dej čtyřletému klukovi do rukou kontrabas…,“ vysvětluje Vokáč, jak se dostal k violoncellu. Přestože tehdy očekával, že se jednou ke kontrabasu propracuje, u violoncella už zůstal. Nejprve se s ním seznamoval při soukromých hodinách u Oldřicha Kavale, poté na Pražské konzervatoři a AMU pod vedením Miroslava Petráše; nechyběla ani řada mistrovských kurzů pod vedením renomovaných umělců (S. Isserlis, B. Pergamenšikov ad.). Tak se dostal na řadu festivalů u nás i v zahraničí, ke spolupráci s Českých rozhlasem i Českou televizí a v neposlední řadě i s Českou filharmonií.

Tomáš Netopil zastával do sezony 2023/2024 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravoval koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie. 

Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.

Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.

Marka Ebena si snad nejčastěji spojujeme s profesí moderátora. Je průvodcem oblíbenou taneční soutěží Stardance a od roku 1996 také jednou z hlavních tváří Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Eben se však, jakožto absolvent hudebnědramatického oboru na Pražské konzervatoři, rozsáhle zabývá také hudbou. Na odkaz svého otce, varhaníka a skladatele Petra Ebena, navazuje po svém – je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která roku 2023 vydala už šesté album (Co my víme). Skladatelská činnost se u něj však neomezuje na vlastní kapelu. Napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Rovněž je autorem hudby i textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her mj. pro Studio Ypsilon (Othello) a Národní divadlo (Zimní pohádka). V kontextu spolupráce s Českou televizí je kromě již zmíněných památný jeho podíl na soutěži O poklad Anežky České, velkou popularitu si získal i jeho diskusní pořad Na plovárně. Marek Eben je dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý, dříve udělované nejoblíbenějším tvářím televizních obrazovek.