K hudbě a komponování se Jiří Teml, rodák ze šumavského Vimperka, dostal velmi zvláštní cestou. Ačkoli se o ni aktivně zajímal už od dětství, hrál na klavír a od mládí působil jako varhaník na chrámových kůrech, vlivem životních okolností místo hudby vystudoval obchodní akademii a do svých jednačtyřiceti let dělil hudební aktivity s občanským zaměstnáním. Studium kompozice a hudební teorie si postupně doplňoval soukromě u Bohumila Duška v Karlových Varech a Jiřího Jarocha v Praze. Své skladatelské schopnosti rozvíjel především vlastním studiem a úkoly, které si sám stanovil. Teprve od roku 1976, kdy konkurzem získal místo hudebního dramaturga v plzeňském a později i v pražském rozhlase, se dostal k práci v hudebním oboru, kterou střídal s kompozicí. Denně se setkával s hudbou skladatelů všech dob a všech žánrů a navázal pracovní kontakty s interprety. Dlouhodobě působil i v Nadaci Bohuslava Martinů. I v současné době stále komponuje, vzpomeňme nedávnou premiéru jeho Klarinetového koncertu (2024), ani spolupráci s rozhlasem trvale nepřerušil. 

Temlův styl má osobitě vyhraněné znaky: přirozené melodické cítění, smysl pro netradiční výstavbu hudební plochy a zvukovou kvalitu, cit pro nástroje a lidský hlas. Jeho dnes už početné dílo zahrnuje všechny hudební žánry, připomeňme alespoň tři symfonie (č. 1 Lidé a prameny, č. 2 Válka s mloky, č. 3 Kafka), řadu koncertantních, sólových a vokálních skladeb, které se brzy po dokončení dočkaly zájmu interpretů, četných provedení, rozhlasových a gramofonových nahrávek i tiskových vydání. Jeho tvorba, neomezovaná ani dobovou módou, ani zavedenými konvencemi, obsáhla široké spektrum oblastí a žánrů. Obrací se k námětům duchovním, filozofickým, literárním i historickým. Teml je autorem řady skladeb pro děti, včetně dvou dětských oper. Píše hudbu osobitou a neotřelou, kterou posluchač dobře vnímá.

Dnes v premiéře uváděný symfonický obraz Labyrint paměti vznikl na objednávku České filharmonie v roce 2018. Skladba je rozvržena do několika různě dlouhých, epicky řazených, pohybově kontrastních epizod. Její bohatě členěný hudební proud sleduje pevně vedenou obloukovou formu, začíná a končí v tichu. Vnímáme ozvuky chaotického tempa dnešního života, jemné barvy, hravé i dramatické plochy a skvěle vypointované gradace, výkřiky tísně, snad i vzdoru, do nichž zaznívá a stále zřetelněji proniká jako paprsek světla a duchovní opory nápěv chorálu. Autor v průběhu skladby působivě integruje melodické i syrrytmické akordické linie s rytmicky a souzvukově uvolněnými témbrovými plochami. V závěru se všechna nashromážděná energie naposled soustředí do krátké slavnostní akordické kulminace chorálu v žestích, která působivou dynamickou proměnou vplyne do ztišeného houslového sóla, které cestu spletitým bludištěm vzpomínek proměněných v hudbu bez náznaku nostalgie uzavírá. Pro autora je hudba tou pravou Ariadninou nití, s jejíž pomocí bezpečně nachází východ z labyrintu paměti: „Pomáhá mi a jsem jí za to vděčný,“ poznamenal Teml v jednom z rozhovorů a ještě dodal: „Koneckonců – muzikolog Jaromír Havlík napsal, že si mě muzika kdysi doslova sama našla, a tohle tvrzení se mi líbí…“

Žák skladatelů Johna Lamberta a Hanse Wernera Henze, obdivovatel hudby svého krajana Benjamina Brittena, stejně jako Olivera Messiaena a Leoše Janáčka. Především ale sám skladatel instrumentální, duchovní, operní i filmové hudby. To je ve zkratce Richard Blackford, rodilý Londýňan, kterého k profesionální hudební kariéře inspirovala v patnácti letech návštěva představení Bergovy opery Lulu v mnichovském Národním divadle. 

Nezkrotná a nesmlouvavá síla přírodních živlů jej inspirovala při komponování Koncertu pro violoncello a orchestr „Znovuzrození ráje“. Ve čtyřech větách provádí posluchače po různých místech na Zemi, jež byla stižena přírodními katastrofami. Úvodní věta evokuje hrůznou sílu větrů, které v roce 2017 přispěly k sérii ničivých požárů v americké Kalifornii. Traumatickou zkušenost tamních obyvatel zprostředkoval skladateli jeho přítel a spolupracovník Bernie Krause, který před pohromou, jež mu nakonec vzala i střechu nad hlavou, utíkal se svou manželkou Kat. „Ocitli jsme se tváří v tvář ničivé síle globálního oteplování a jeho katastrofických důsledků,“ uvedl později Krause. Druhá věta je lamentem nad zničenými krajinami Kalifornie, Austrálie, ale i Indie či Řecka. Hudebně je postavena na elegickém motivu sólového violoncella, který postupně nabírá na intenzitě, aby se v závěru opět zklidnil jako tichá, smutná ozvěna znějící ve vysokých polohách orchestru i sólového nástroje. Třetí věta začíná jako radostné scherzo oslavující déšť coby zdroj života a naděje. Blackford čerpá z vlastních vzpomínek na indickou Kalkatu, kde v roce 1991 pozoroval radost a křepčení dětí při příchodu monzunových dešťů. Hudebně i tematicky je však tato část plná nečekaných zvratů. Radost z deště se mění v hrůzu z ničivých povodní. Závěrečná věta, která dala jméno i celému koncertu, vypráví příběh městečka Paradise v americké oblasti Sierra Nevada, které v roce 2018 vstalo jako Fénix z popela, jenž po sobě zanechala série požárů. „Obnova tohoto města je dojemným důkazem lidské odolnosti, laskavosti, štědrosti a sounáležitosti. Je to příběh o společenství, které se sjednotilo, aby se zotavilo z katastrofy,“ uvedl Richard Blackford v jednom ze svých průvodních textů a dodal: „Čtvrtá věta má podobu dialogu mezi dvěma tématy. Sólové violoncello představuje tesknou a křehkou melodii o třiceti taktech, jíž jsem dal označení ‚něžně‘. S ní kontrastuje chorálové téma, které přinášejí žesťové nástroje. Je to rozsáhlá plocha, která zní velmi rozhodně a zvukově spojuje všechny sekce orchestru. Provedení prvního tématu střídá návrat druhého a v závěrečných taktech se sólové violoncello tyčí vysoko nad něj, aby konečně našlo rozuzlení. Orchestr ustupuje, doznívá pouze sólové violoncello měkce podpořené třemi violoncelly z orchestru.“

Česká filharmonie se s Blackfordovou hudbou nesetkává poprvé. Doprovodila již premiéru houslového koncertu Niobe v podání Tamsina Waleyho-Cohena a uvedla také skladbu Kalon pro smyčcové kvarteto a smyčcový orchestr. První interpretkou nejnovějšího sólového koncertu Richarda Blackforda bude violoncellistka Alisa Weilerstein. „Seznámil nás generální manažer a umělecký ředitel České filharmonie Robert Hanč. Poprvé jsem Alisu potkal v roce 2018 po jejím krásném koncertu na Královské hudební akademii v Londýně. Okamžitě jsem zatoužil napsat pro ni koncert a ona ten návrh vlídně přijala. Skutečně rád píšu všechnu hudbu a všechny žánry, ale violoncello mě zvlášť přitahuje pro svůj silný a expresivní výraz, zejména ve středních a vyšších rejstřících,“ dodal skladatel. 

Debussyho Moře je esencí hudební podoby impresionismu. Tak jako na sebe Monet, Renoir a mnozí další nechávali působit individuální krásu konkrétních okamžiků, které pak zachycovali ve svých malbách, tak se Debussy, Ravel, ale také Respighi, de Falla nebo Sibelius inspirovali kouzlem přírody i zajímavých příběhů. A stejně jako slavní výtvarníci impresionismu opouštěli do té doby zavedená pravidla svého oboru, také skladatelé popouštěli uzdu své hudební představivosti a nechávali ji plynout bez potřeby ji svazovat známými formami. Na rozdíl od romantiků nehledali tu nejkrásnější melodii, na níž by stavěli ohromné hudební plochy. Přicházeli s menšími melodickými motivy, experimentovali s harmonií i rytmem, prozkoumávali rozličné barvy orchestrálního zvuku a objevovali mezi nástroji i tóninami, co je nové, neotřelé či exotické.

Pro jednu ze svých nejznámějších skladeb, našel Claude Debussy inspiraci ve vodním živlu, který jej uchvacoval od dětství, stejně jako v umění malířů Josepha Turnera a Kacušiky Hokusaie, jehož obraz Velká vlna u Kanagawy si Debussy vybral také jako ilustraci na titulní stránku tištěné partitury. Paradoxem je, že jak Turner, tak Hokusai patří k malířům o generaci starším, než byli francouzští impresionisté. Debussyho láska k moři byla hluboká a opravdová. V roce 1914 v jednom z rozhovorů uvedl: „Moře mě fascinuje natolik, že až paralyzuje mé tvůrčí schopnosti. Nikdy jsem nebyl schopen napsat ani stránku pod přímým a bezprostředním dojmem této ohromné modré sfingy.“ Inspiraci mořem se však neubránil. V roce 1899 dokončil trojici orchestrálních Nokturen, z nichž poslední nese jméno Sirény, a významnou roli hraje vodní živel také v opeře Pelléas a Mélisanda. 

Největším vyznáním jeho lásky k moři je však třídílná stejnojmenná skladba, kterou Debussy zkomponoval mezi lety 1903 a 1905. Posluchače provází momenty, které zachycují klidnou mořskou hladinu v probouzejícím se ránu, její přerod v živou a energickou hru drobných vlnek i velkých vln až k dramatickému rozhovoru moře a větru. Partitura Moře je mimořádně bohatá a barvitá. Každý z nástrojů včetně dvojice harf, zvonkohry či tamtamu dostává prostor se prosadit a povzbudit náladu, kterou chce skladatel na posluchače přenést. 

Vznik Moře provázely poněkud rozporuplné okolnosti Debussyho osobního života. Rozváděl se se svojí první manželkou a zároveň prožíval intenzivní období šťastné zamilovanosti s novou partnerkou, pěvkyní Emmou Bardac. Důsledkem této skandální aféry utrpělo skladatelovo společenské renomé a odvrátili se od něj také někteří přátelé. I tato vcelku čerstvá skutečnost mohla mít vliv na prvotní neúspěch pařížské premiéry Moře v roce 1905. Cestu na světová pódia si skladba ale nakonec stejně našla. Zajisté také zásluhou slavných dirigentů, jakými byli Toscanini, Bernstein či Boulez. Přinesli ji k těm nejlepším orchestrům, které dodnes naplno odhalují její ohromnou zvukovou pestrost a krásu.