Česká filharmonie • Barcelona

Na závěr pobytu v Americe vytvořil Antonín Dvořák Koncert pro violoncello h moll, op. 104 (B191), a připojil tak ke svým koncertům klavírnímu (g moll, op. 33) a houslovému (a moll, op. 53) ten nejslavnější. Přitom violoncello, nástroj, který prý „nahoře huhňá a dole brumlá“, dlouho považoval za nevhodný pro sólovou hru a svůj první mladický pokus o cellový koncert v podstatě odložil. Názor na violoncello změnil pod vlivem skvělých interpretů: Hanuše Wihana, s nímž ještě doma absolvoval turné na rozloučenou v sestavě klavírního tria, a amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, kolegy z konzervatoře v New Yorku. Herbertův Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 30, z roku 1894 Dvořáka skutečně zaujal. Na náčrtech svého koncertu h moll začal pracovat 8. listopadu 1894, hned po deseti dnech počal s instrumentací, partituru dokončil 9. února 1895 a poslední větu zásadně zrevidoval po návratu do Čech. 

Koncert zachovává obvyklé třívěté schéma: první věta (Allegro) je zkomponována v sonátové formě, druhou (Adagio ma non troppo) charakterizuje vroucí lyrická nálada, třetí věta (Finale. Allegro moderato) má půdorys ronda, avšak ronda rozmáchlého, motivicky propojeného s oběma předcházejícími větami. V celém koncertu se odráží jistá melancholie, touha po domově, rodině – a zároveň vědomí blízkého návratu z labyrintu světa do ráje srdce; je velmi emocionální, plný nádherných melodií, ale i skvělé instrumentace a bez nadsázky náleží k nejobdivovanějším skladbám ve svém oboru. I sám Dvořák si byl výjimečných kvalit díla vědom, když o něm Josefu Bohuslavu Foersterovi referoval jako o skladbě, z níž má „nehoráznou radost“ a která rozhodně přesahuje význam obou Dvořákových koncertů z dřívější doby. Violoncello a orchestr se stávají natolik rovnocennými partnery, že se někdy o koncertu psalo jako o Dvořákově desáté symfonii. Intimní hudební výpověď je podtržena motivem z písně Kéž duch můj sám z Dvořákova cyklu Čtyři písně, op. 82, kterou si oblíbila skladatelova švagrová Josefina Kounicová. Tento motiv zazní ve druhé větě, ale také ve větě závěrečné, přepracované po Josefinině smrti v květnu 1895.

Premiéra koncertu se konala 19. března 1896 v Londýně v provedení anglického violoncellisty Leo Sterna, Philhamonic Society a pod taktovkou Antonína Dvořáka. Stern nastudoval nový koncert velmi zodpovědně, s vědomím, že „je zcela nepodobný jakémukoliv cellovému koncertu“ a „je velmi obtížný po intonační stránce“. Vyrovnal se s ním však se ctí, takže ho zahrál i při pražské premiéře (11. dubna 1896) a na dalších místech. Ačkoliv je cellový koncert dedikován Hanuši Wihanovi, v jeho interpretaci pražské publikum Dvořákův koncert nikdy neslyšelo. Tento fakt bývá vysvětlován i sporem o kadenci, kterou chtěl Wihan do koncertu včlenit, ale Dvořák ji rázně odmítl; hlavní podíl na situaci však neslo Wihanovo vytížení činností v Českém kvartetu a na pražské konzervatoři. 

Prestižní pozvání do New Yorku nespadlo z nebe. Ve Spojených státech se Dvořákova hudba hrála již řadu let, z amerických novin se čtenáři dovídali o mistrových evropských úspěších skladatelských i dirigentských. Ale především byl Dvořák pro Ameriku ikonou národního skladatele. „Amerikáni očekávají veliké věci ode mne a hlavní je, abych prý jim ukázal cestu do zaslíbené země a říše nového samostatného umění, zkrátka vytvořit muziku národní!! […] Je to zajisté stejně veliký jako krásný úkol pro mne a doufám, že pomocí Boží se mně to poštěstí. Materiálu je zde dost a dost,“ psal skladatel po příjezdu do Ameriky příteli Josefu Hlávkovi. S hudebním materiálem se Dvořák skutečně seznamoval s velkým zájmem, prozradil to i v rozhovoru pro New York Herald: „Od chvíle, co žiji v této zemi, zajímám se hluboce o lidovou hudbu černochů a indiánů […] a mým úmyslem je učiniti, co bude v mých silách, abych upoutal pozornost k tomuto skvělému pokladu melodií, který máte.“ Melodie však Dvořák nepřejímal. Tvořil své vlastní, využívaje při tom celé řady charakteristických rysů lidových písní, které si spojoval s americkou folklorní substancí. Motivy k nové Symfonii e moll, op. 95, „Z Nového světa“ se navíc nezrodily hned v té podobě, jak je známe nyní. Dokumentují to skladatelovy skicáře, ve kterých jsou dnes již slavná témata zapsána ještě s mnoha odchylkami od finální verze. Je zřejmé, že v průběhu kompozičního procesu Dvořák stále prohluboval onen „americký duch“, který chtěl do své hudby vtělit: přidával synkopy, včetně speciality zvané „schotch snap“, zvýrazňoval pentatoniku a podobně. Rozhodně však v nové symfonii neusiloval o to, aby se od jeho předchozích symfonií odlišovala ve všem. V době dokončování partitury se o tom sám zmínil v dopise příteli Göblovi: „Nyní právě dodělávám novou Sinfonii E moll která se bude nápadně lišit od mých předešlých, a sice nejvíce v melodických harmon. i rhytm. obratech – jenom instrumentace ta se nezměnila v tom asi již dále pokračovat nebudu a také nechci, a vím proč.“

O bouřlivém přijetí díla při jeho slavné premiéře v newyorské Carnegie Hall v prosinci 1893 (Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl) referoval skladatel i svému nakladateli Fritzi Simrockovi do Berlína: „Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, hala byla obsazena nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král!? à la Mascagni ve Vídni (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se.“ Název „Z Nového světa“ („From the new world“) skladatel připsal na titulní stranu partitury až několik měsíců po dokončení díla; přesně v den, kdy předával partituru dirigentovi k nastudování. Název tohoto prvního díla, které napsal v Americe, zavdal příčinu k celé řadě úvah v novinových článcích. Když si je skladatel pročítal, poznamenal prý s úsměvem: „Tak se zdá, že jsem jim trochu popletl rozumy.“