Česká filharmonie • Baden-Baden

„Přitahují mě projekty, které mají co říct; které jsou nejen hudebně krásné a poutavé, ale také nějakým způsobem souvisejí s tím, o čem je dnešní život,“ říká mezzosopranistka Fleur Barron mj. také v souvislosti s operou Adriana Mater Kaiji Saariaho, za ztvárnění jejíž hlavní role získala nedávno cenu Grammy. Singapursko-britská zpěvačka, jejíž mentorkou je už po dlouhá léta Barbara Hannigan, nyní dělí svou profesní dráhu mezi operu, koncertní vystupování a komorní či sólové recitály. Hudba však pro ni není pouze prostředkem přenášení krásy, ale také médiem s možností dalekosáhlejšího účinku, jak dokazují i některé její projekty zaměřené na spojování odlišných kultur.
Sama vyrůstala v kulturně velice různorodém prostředí. Narodila se v Severním Irsku a většinu svého dětství prožila v Hongkongu. Jako náctiletá se s rodiči přestěhovala do New Yorku, kde jí uchvátily show na Broadwayi. Svůj názor na operu, kterou tehdy považovala za „nudnou“, změnila až poté, co se po škole začala vydávat se spolužáky za studentské vstupné do Metropolitní opery. Po dokončení bakalářského studia literární komparatistiky na Columbijské univerzitě se začala poohlížet po vážném studiu zpěvu a výsledkem byl magisterský titul na Manhattan School of Music. Začátky však nebyly jednoduché: „Magisterské studium bylo pro mé ego velmi náročné, protože jsem byla ve srovnání s ostatními hodně pozadu, a to byla výzva,“ říká. „U většiny činností je to tak, že když se cítíte pozadu, můžete na sobě tvrdě pracovat a zlepšíte se. U zpěvu to tak ale není a čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla napjatá. Takže to byla dlouhá cesta.“
Dlouhá cesta však byla nakonec úspěšná a nyní vídáme Fleur Barron vystupovat s předními světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Sanfranciský symfonický orchestr, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu aj.) pod vedením předních dirigentů (Esa-Pekka Salonen, Daniel Harding, Kent Nagano, Nathalie Stutzmann či Kirill Petrenko); svůj debut si již v rámci koncertního turné zažila už i s Českou filharmonií a jejím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. V poslední době ji často vídáme na pódiu s mahlerovským repertoárem, ale výjimkou není například ani hudba 20. a 21. století, v operním světě zasahuje až do raně barokního repertoáru (např. Monteverdiho Il Ritorno d'Ulisse in Patria). V recitálové roli se na pódiu nejčastěji objevuje s Juliusem Drakem (v sezoně 2024/25 spolu vystoupili například v londýnské Wigmore Hall, v Amsterdamu, Stuttgartu či Madridu), ale nedávno si svůj debut v Carnegie Hall zažila s klavíristou Kunalem Lahirym, se kterým podnikla celé americké turné. Funguje také jako umělecký partner Orquesta Sinfonica del Principado de Asturias ve španělském Oviedu.
Kromě své interpretační dráhy pořádá také každoročně množství mistrovských kurzů, např. v Harvardu, Manhattan School of Music, Royal Academy of Music či londýnské King’s College.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Pueri gaudentes (v překladu radostní chlapci), jeden z mála českých chlapeckých sborů, za svou více než třicetiletou historii navštívili celou řadu míst v Evropě a USA; třikrát podnikli turné po Japonsku a získali vysoká ocenění na prestižních festivalech v Belgii, Německu či Itálii. Pueri gaudentes natáčejí pro rozhlas a televizi a podílejí se na nahrávání zvukových nosičů. Často spolupracují se Státní operou Praha a na prestižních festivalech (mj. Pražské jaro) vystupují s předními českými zpěváky a hudebními tělesy (např. v květnu 2022 s PKF — Prague Philharmonia a Pražským filharmonickým sborem). V roce 2019 sbor uskutečnil čtrnáctidenní turné po Švédsku, Finsku, Rusku a Estonsku, v rámci něhož se stal vítězem soutěže v Petrohradu a zúčastnil se jednoho z největších sborových festivalů planety – estonského Laulupidu. O tomto festivalu pak vznikl dokument České televize Pueri gaudentes v Estonsku. Ve stejném roce sbor vystoupil v Bazilice svatého Petra ve Vatikánu. Se sborem pracuje sbormistrovský tandem Libor Sládek a Jan Kyjovský; na klavír ho doprovází Denisa Martínková.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).