Český spolek pro komorní hudbu • Janáčkovo trio

Janáčkovo trio založila v roce 2001 Markéta Janáčková, která propojuje dráhu klavíristky s pozicí hudební režisérky v Českém rozhlase. Jejími současnými partnery v souboru jsou členové České filharmonie – houslistka a zástupkyně koncertního mistra Irena Jakubcová a violoncellista Jan Keller. Trio má na svém kontě úspěšná vystoupení v prestižních koncertních sálech Evropy i zámoří a za dobu své existence bylo hostem řady festivalů. Disponuje repertoárem sahajícím od baroka po současnost. Soubor věnuje velkou pozornost uvádění děl českých skladatelů a premiéroval řadu nových skladeb, z nichž některé vznikly přímo pro něj. Janáčkovo trio natočilo CD s díly Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Wolfganga Amadea Mozarta, dále komorní skladby Alfreda Schnittkeho nebo Foersterova klavírní tria. Soubor pravidelně natáčí také pro Český rozhlas. Díky dobrým recenzím na Schnittkeho nahrávku bylo Janáčkovo trio pozváno do Cannes k vystoupení v rámci cyklu Talent Only na veletrhu gramofonového průmyslu MIDEM.

Z více než devadesáti komorních instrumentálních skladeb Bohuslava Martinů tvoří tria nezanedbatelnou část – najdeme jich celkem patnáct. Skladby pro nástrojové obsazení klavírního tria však složil pouze čtyři. Bergerettes pro housle, violoncello a klavír, H 275, vznikly v pohnuté době na konci zimy roku 1939, nedlouho před vpádem německých vojsk na území Československa. Martinů tou dobou žil již řadu let (od roku 1923) v Paříži, kde se setkával s pestrou směsicí vlivů, mezi které patřila hudba Stravinského, Bartóka, Hindemitha, skladby členů Pařížské šestky nebo jazz. Léto měl ve zvyku trávit ve své domovině, a nejinak tomu bylo i v roce 1938. Tehdy ještě nevěděl, že to bylo naposledy, co svou vlast navštívil. Na napětí, které bylo v Evropě všudypřítomné, reagoval Dvojkoncertem po dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271. V Bergerettes, které dokončil v únoru 1939, se však setkáváme s naprosto odlišnou atmosférou. Napovídá tomu už samotný název skladby, odkazující na francouzské písně s pastorálním či milostným námětem, které byly populární v 18. století (le berger – pastýř). 

Jde o cyklus pěti miniatur, které mají třídílnou formu s kontrastní střední částí. S výjimkou čtvrté věty mají formu da capo s triem. Navzdory okolnostem vzniku dokázal Martinů drobné věty prodchnout atmosférou radosti a optimismu. Pomohly mu v tom vzpomínky na rodnou zem, ale i využití některých charakteristických prvků vycházejících z českého a moravského folkloru. Rychlá tempa krajních částí a použití ostinata vytvářejí dojem pulzující energie, díky níž hudební proud nezadržitelně pádí vpřed. Mezi temperamentními, rytmicky výraznými větami zaujme prostřední Andantino. Vyznačuje se určitou melancholičností a značnou tonální proměnlivostí. Od ostatních vět jej odlišuje také jiné uspořádání v rámci zachované třídílné formy, kdy krajní části jsou pomalejší a prostřední naopak živější. Martinů Bergerettes nikdy neslyšel provedené na veřejném koncertu. Premiéra se uskutečnila až o mnoho let později – v roce 1963, kdy jej zahrálo Foersterovo trio. Půvabná skladba okouzluje svou hravostí. Na dnešním koncertu ji doplní výběr z korespondence mezi Martinů a Vítězslavou Kaprálovou, která u skladatele v Paříži studovala.

Johannes Brahms začal ještě jako dítě vypomáhat rodinnému rozpočtu hraním na klavír společně s otcem v hamburských lokálech a tančírnách. Zároveň se začal projevovat jeho mimořádný klavírní a od roku 1849 i kompoziční talent. Pro mladého Brahmse se stal klíčovým rok 1853. Seznámil se tehdy s houslistou Eduardem Reményim a podnikl s ním své první koncertní turné, při kterém ho v Hannoveru Reményi seznámil s o dva roky starším houslistou Josephem Joachimem. Mezi Brahmsem a Joachimem se vyvinulo přátelství na celý život. 30. září 1853 navštívil Brahms s Joachimem v Düsseldorfu poprvé manžele Roberta a Claru Schumannovy. Brahms jim ukázal své první skladby a Schumann následně ve svém periodiku Neue Zeitschrift für Musik napsal článek Neue Bahnen (Nové cesty), v němž Brahmsovi předpověděl velkou budoucnost. Rovněž mladého skladatele doporučil nakladatelství Breitkopf a Härtel.

Nejvýraznější Brahmsovou kompozicí, reprezentující tuto šťastnou dobu hledání a nacházení slibných perspektiv, je Klavírní trio H dur, op. 8. Dnes je to Brahmsovo nejstarší dochované komorní dílo. Všechny předchozí skladby, kromě scherza ze Sonáty FAE (společného díla, jehož jednotlivé věty složili Robert Schumann, Johannes Brahms a Albert Dietrich), byly samotným Brahmsem zničeny. Autentickým projevem rané Brahmsovy komorní hudby tak zůstalo pouze Trio H dur. Dílo mělo premiéru 13. října 1855 v Danzigu (Gdaňsku). Čtyřvětá skladba oplývá nádhernými melodickými nápady; skladatelova celoživotní příznivkyně Clara Schumannová po letech jen těžko akceptovala, že Brahms skladbu v roce 1889 důkladně a zásadně přepracoval, takže výsledkem bylo vlastně dost odlišné dílo. Přítelkyni lakonicky sdělil: „První věta byla zkrácena asi o polovinu původní délky, druhá a třetí věta o třetinu. V první a poslední větě jsem zcela nahradil původní druhá témata zcela novými, v první větě jsem vynechal dlouhou fugu, v Adagiu vymazal střední část Allegra a ve Finále vynechal všechny citáty z Beethovena a Schubertových písní.“ Trio H dur je jediné Brahmsovo dílo, které existuje ve dvou regulérně publikovaných verzích, a dnes se téměř vždy hraje revidovaná druhá verze, která je charakteristická bohatší tematickou a motivickou prací (což je ovšem rys zralého, nikoliv mladého Brahmse). Je to také jedno z mála cyklických děl, které začíná v durové a končí ve stejné mollové tónině (dalším příkladem je Italská symfonie Felixe Mendelssohna Bartholdyho).

Jak napsal Arnold Schönberg, „úvodní téma Brahmsova tria č. 1 je výchozí myšlenkou, která následně působí jako generátor veškerého dalšího hudebního děje.“ Scherzo obsahuje živé a rytmické hlavní téma, zatímco kontrastní triová část poskytuje chvíli oddechu a lidové inspirace. Následující Adagio na místě třetí věty v nás zanechá otisk díky oduševnělé melodii violoncella uprostřed této části. Závěrečné Allegro je vzrušené a dramatické; atmosféru zčásti projasní vedlejší durové téma, skladba však přesto spěje ke svému triumfálnímu (mollovému) závěru.