1 / 6
Česká filharmonie • Hamburk
Hamburk — Elbphilharmonie
Teprve půl roku po předchozí rezidenci bude Česká filharmonie opět koncertovat v hamburské Elbphilharmonie. Tentokrát s klavíristou Víkingurem Ólafssonem v Schumannově Klavírním koncertu a moll. Semjon Byčkov pak provede Šostakovičovu 11. symfonii, která je symbolickým vyznáním o boji dobra a zla.
Program
Robert Schumann
Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54
Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“
Účinkující
Víkingur Ólafsson klavír
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Pro online nákup navštivte webové stránky pořadatele události.
Účinkující
Víkingur Ólafsson klavír
Islandský klavírista Víkingur Ólafsson, který oplývá absolutním sluchem i fenoménem hudební synestezie („slyší“ barvy), si za poslední roky vydobyl pozici světové „hvězdy klasické hudby“, jak ho pojmenoval deník The Daily Telegraph. Kritika oceňuje jeho nadstandardní technickou výbavu a „nevyprázdněnou“ virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko „islandský Glenn Gould“ (poprvé ho tak označil deník The New York Times): stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít skryté kvality skladby a dojít tak ke zcela jinému – avšak přirozenému a citlivému – pojetí.
To prokázal i na svém novém CD s Goldbergovými variacemi J. S. Bacha, které vyšlo u Deutsche Grammophon v říjnu 2023. „O nahrání tohoto díla jsem snil 25 let,“ přiznává Ólafsson, který albu zasvětil celou koncertní sezonu v rámci světového turné, během kterého navštívil šest kontinentů, například i Carnegie Hall, vídeňský Konzerthaus, curyšskou Tonhalle, Pařížskou filharmonii, tokijskou Suntory Hall a pražské Rudolfinum.
Již v minulosti mu jeho mistrovství vyneslo mnohá ocenění, jako například titul Umělec roku 2019 udělený časopisem Gramophone, a jeho nahrávky získaly dvakrát cenu Opus Klassik a Album roku 2019 od BBC Music Magazine. Mezi nejoblíbenější alba, která natočil u společnosti Deutsche Grammophon, patří Philip Glass Piano Works (2017), Johann Sebastian Bach (2018), Debussy – Rameau (2020) a Mozart & Contemporaries (2021).
Víkingur Ólafsson patří k nejžádanějším klavíristům světa; účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje také s významnými – nejen islandskými – současnými skladateli. Věnuje se i tvorbě hudebních pořadů pro rozhlasové nebo televizní vysílání. Počas covidového „lockdownu“ byl tři měsíce rezidenčním umělcem projektu Front Row vysílaném stanicí BBC Radio 4; z prázdné Harpa Concert Hall v Reykjavíku se tak každý týden jeho hra donesla k miliónům posluchačů po celém světě.
Právě v Reykjavíku se narodil a pod vedením své matky si i prožil klavírní začátky. „Klavír jsem bral v dětství jako hračku,“ přiznává Ólafsson a dodává, že tento hravý aspekt se mu podařilo do určité míry zachovat nejen při studiu Juilliard School, ale v podstatě dodnes.
Semjon Byčkov dirigent
V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku.
Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.
Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.
Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.
Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).
Skladby
Robert Schumann
Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54
Allegro affettuoso
Intermezzo: Andantino grazioso
Allegro vivace
Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 54 je jediným klavírním koncertem Roberta Schumanna. Jeho zrod nebyl jednoduchý: v roce 1841 Schumann složil Fantasii a moll pro klavír a orchestr, která však u nakladatelů ani pořadatelů nebudila tolik zájmu, kolik si skladatel sliboval. O čtyři roky později (částečně i na naléhání své manželky, klavírní virtuosky Clary Schumannové) se rozhodl dílo přepracovat do podoby klavírního koncertu. Z Fantasie se stala první věta, ke které Schumann připojil další dvě – Intermezzo a Allegro vivace. Premiéra se konala 1. ledna 1846 s Clarou Schumannovou jako sólistkou. Lipský Gewandhausorchester řídil Ferdinand Hiller, jemuž Schumann dílo věnoval.
V porovnání s jinými klavírními koncerty té doby Schumannův koncert na první poslech zaujme svou symfoničností. Sám autor o tom napsal v dopise své ženě: „Co se týče koncertů, už jsem Ti řekl, že to jsou směsi symfonie, koncertu a velké sonáty. Uvědomuji si, že nemohu napsat koncert pro virtuosy a musím vymyslet něco jiného.“ Klavírní part tak tvoří spolu s orchestrem velmi provázaný celek. U posluchačů i kritiků, kteří byli zvyklí na virtuosní kusy, při kterých orchestr plnil většinou pouze doprovodnou roli, se koncertu dostalo vesměs kladného ohlasu. Našli se ale i tací jako Ferenc Liszt, který se o díle vyjádřil jako o „koncertu bez klavíru“.
První věta se vyznačuje velmi prudkým střídáním tempa a změnami nálad, doslova od prvního taktu. Počáteční „vpád“ orchestru následovaný kaskádami akordů klavíru střídá tklivá melodie hoboje, kterou klavír bezprostředně opakuje. Toto první téma je hlavním stavebním materiálem celé věty. Rozsáhlá kadence je z pera samotného autora. Krátká prostřední věta (Intermezzo: Andante grazioso) je lyrickým dialogem mezi klavírem a orchestrem. Vrací se hlavní téma první věty, které tvoří přechod k části závěrečné, jež následuje attacca. Energické Allegro vivace se nese v triumfálně radostné atmosféře a je charakteristické množstvím působivých rytmických experimentů.
Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“
V září 1956 slavil Dmitrij Šostakovič padesátiny. Byl považován za největšího symfonika své doby a začínal bilancovat. „Mám dojem, že se v ruských dějinách mnohé opakuje. Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat ve své 11. symfonii. Nazval jsem ji ‚Rok 1905‘, ale vztahuje se k současnosti, k roku 1957. Hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich hořkosti přetekl. Setkávají se v ní dojmy z dětství se zážitky zralého věku.“ Připomínka krvavě potlačeného petrohradského povstání z roku 1905 vlastním Šostakovičovým dojmem z dětství být nemohla, doma se však o události hodně vyprávělo. Revoluci roku 1917, jejíž čtyřicáté výročí se roku 1957 právě slavilo, však již skladatel zažil osobně a po celý život také pociťoval její důsledky: šikanu a bezpráví na jedné straně a bombastické pocty a fráze na straně druhé. Stal se rovněž subjektem, jenž byl s režimem, jaký tato revoluce nastolila, neustále konfrontován, který jím byl jím vláčen i vlečen.
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, vznikala roku 1957 během Šostakovičova letního pobytu v Komarovu v blízkosti tehdejšího Leningradu. Celou skladbou procházejí dvě témata – téma uvedené smyčcovou sekcí na začátku skladby a v kontrastu k němu hrozivý motiv tympánů; tyto neustále proměňované leitmotivy symbolizují v průběhu čtyř vět hraných v jednom proudu skladatelem zmiňované dějinné návraty. Dalším prvkem jsou citáty politických písní 19. století, konkrétních písní revolučního roku 1905 i vlastních Šostakovičových skladeb. V první větě, uvedené oběma kontrastními tématy smyčců a tympánů, zazní citát písně „Slušaj!“ (Slyš!) z roku 1864, poté melodie písně „Arestant“ (Vězeň), která pochází z roku 1857. Do druhé věty zařadil Šostakovič melodie svých sborů na revoluční texty z roku 1951, gradace se stupňuje v ostré pochodové rytmy. Povstání propuká, je poraženo a před Zimním palácem vládne umrtvující ticho. Třetí věta je symbolickou vzpomínkou na padlé oběti, zaznívá známý „Pochod padlých revolucionářů“ a další citace revolučních písní – „Bajkal“, „Vpřed směle, soudruzi“ a „Vítej, svobody volné slovo“. Ze zármutku nad mrtvými ovšem klíčí nová revoluce a s dalšími písněmi zařazenými do čtvrté věty se šíří. Koda, opět s motivem Palácového náměstí, však zároveň varuje před novým krveprolitím.
Premiéra symfonie se uskutečnila 30. října 1957 v Moskvě, dirigentem byl Natal Rachlin. Skladba vyvolala zcela pochopitelně protichůdné reakce. Straničtí představitelé ji zařadili mezi příkladná díla socialistického realismu a vyznamenali skladatele Leninovou cenou, v kruzích, které již začaly setřásat demagogická pouta, však byla považována za oficiální úlitbu a pokud šlo o její uměleckou hodnotu, za ilustrativní filmovou hudbu. Po dalších padesáti letech už jsou známy mnohé podrobnosti rozporuplného skladatelova života, vtěsnaného mezi mlýnské kameny neustálé stranické kritiky a vlastního uměleckého a lidského přesvědčení. Symfonie je dnes vnímána v duchu, jaký Šostakovič naznačil, jako projev podivně se otáčejícího kola osudu, které mnohé momenty vývoje vrací do výchozího bodu, z něhož se lidstvo pokaždé znovu vydává hledat oprávnění své existence.