Česká filharmonie • Bratislava

Začátek nového století znamenal v životě Ludwiga van Beethovena významný zlom. Zatímco Evropou zmítaly války vyvolané Velkou francouzskou revolucí, skladatel sám procházel hlubokou osobní krizí. Přibližně od roku 1798 se potýkal s postupným zhoršováním sluchu, jež navzdory snahám lékařů vyústilo v úplnou hluchotu. Pro Beethovena, který se po přesunu z rodného Bonnu do Vídně živil především jako klavírní virtuos, to byla mimořádně zdrcující rána. Pohroužen do vlastních problémů se v dubnu 1802 přesunul na klidné vídeňské předměstí a věřil ve zlepšení svého zdravotního stavu. To se bohužel nedostavilo a tak, přesvědčen, že nastupující hluchota předznamenává i blížící se konec jeho života, sepsal na podzim téhož roku tzv. heiligenstadtskou závěť. V nikdy neodeslaném dojemném dopise svým dvěma bratrům se teprve dvaatřicetiletý Beethoven vyznává z útrap, jež mu zhoršující se zdravotní stav přináší, a svěřuje se také s dřívějšími myšlenkami na sebevraždu. Ty však skladatel nakonec zapudil, smiřuje se s osudem a roste v něm odhodlání plně se věnovat vyššímu poslání. V následujících letech se tak Beethoven zcela oddal komponování a začala se psát nová kapitola jeho tvorby, kterou životopisci označují jako heroické období.

Právě v této době vznikly slavné symfonie Eroica, Osudová či Pastorální, klavírní sonáta Apassionata, první verze opery Fidelio a také Houslový koncert D dur. Skladatel svůj jediný koncert pro tento nástroj napsal na objednávku Franze Clementa, nadaného houslisty, skladatele a dirigenta Divadla na Vídeňce. Premiéra se konala 23. prosince 1806 a Beethoven údajně dokončil partituru jen několik dní předtím. Umělecká kvalita prvního uvedení tak zřejmě utrpěla vlivem nedostatečného zkoušení. Ačkoli posluchači přijali novou skladbu celkem vřele, postoj hudebních kritiků byl spíše rezervovaný, a tak s výjimkou několika málo uvedení koncert na dalších osmatřicet let prakticky upadnul v zapomnění. O jeho znovuobjevení se postaral v roce 1844 teprve čtrnáctiletý houslový virtuos Joseph Joachim, který jej s velkým úspěchem uvedl při svém debutu v Londýně. Od té doby se toto Beethovenovo dílo usadilo na repertoáru a stalo se jedním z pilířů houslové literatury po boku koncertů Brahmse, Brucha, Mendelssohna a Čajkovského.

Houslový koncert D dur klade na umělce ty nejvyšší hráčské nároky. Skladba má podobu klasického třívětého koncertu, jehož nálada je v kontextu ostatní Beethovenovy tvorby až nezvykle lyrická. Výše zmiňovaný heroismus patrný například v Eroice nebo v klavírních koncertech zde v celkovém charakteru díla ustupuje skladatelově obdivu k pastorálním motivům. V tomto ohledu stojí za pozornost zejména prostřední věta Larghetto. Beethoven se k tomuto nejpomalejšímu tempovému označení uchýlil ve svých orchestrálních dílech pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo ve Druhé symfonii, kterou dokončil právě během svého pobytu v Heiligenstadtu. Sólové housle hrají převážně ve vysokých rejstřících, melodie jsou postaveny na jednoduchých stupnicových bězích nebo rozložených akordech, orchestr zde převážně plní funkci harmonické kotvy a puls hudby se na některých místech téměř zastavuje. To vše dohromady tvoří dojem intimní zpovědi, již v posledních taktech přeruší hravý virtuózní motivek následující rondové věty.

Protagonistka dnešního večera Lisa Batiashvili hrála Beethovenův koncert poprvé v osmnácti letech a dosud jej považuje za mimořádné dílo: „Je to nebeská hudba, která nás přenáší do jiného světa. Beethoven napsal skladbu, která je neskutečně virtuózní, a přesto ji musíte zahrát tak lehce, jak to jen jde. Zvlášť v poslední větě musíte ukázat, co ve vás je, ale zároveň cítíte, že jste to stále vy, kdo slouží hudbě, nikoli ona vám.“

„Mezi Beethovenovým Houslovým koncertem a Straussovou Alpskou symfonií existuje zajímavé spojení. Houslový koncert je totiž hudebně velmi úzce spojený s přírodou a Alpská symfonie samozřejmě působí už svým názvem jako jednoznačně přírodní dílo,“ uvedl při představení nové sezony České filharmonie její šéfdirigent Semjon Byčkov.

Hudba Richarda Strausse zaujímá pevné místo na repertoáru symfonických orchestrů, a to i přesto, že jeho význam ve vývoji německé symfonické hudby stojí občas ve stínu některých jeho současníků. Mezi ty patřili jak velikán pozdního romantismu Gustav Mahler, tak například pokořitel tonality Arnold Schönberg. Ve své rané tvorbě navázal Strauss na odkaz Franze Liszta, zakladatele symfonické básně, jejíž podobu coby hudebního druhu dovedl k absolutnímu vrcholu. Tematickou inspiraci k dílům, jež mu přinesla skladatelské úspěchy, čerpal zejména v literatuře a filozofii. Tak vznikly ještě na konci 19. století symfonické básně Don Juan, Enšpíglova šibalství či Don Quijote. V reakci na Nietzscheho filozofický spis Tak pravil Zarathustra pak zkomponoval roku 1896 také stejnojmennou skladbu. S příchodem nového století začal Strauss čím dál více inklinovat k opeře a dalším vokálně-instrumentálním formám, jimž se v dalších letech věnoval především.

Po roce 1900 tak z pera Richarda Strausse vzešly už jen dvě symfonické básně. Nejdříve Symphonia Domestica (1903) a o dvanáct let později monumentální Alpská symfonie. Pro své poslední dílo tohoto druhu našel Strauss inspiraci ve své lásce k přírodě a dobrodružném zážitku z mládí, kdy se společně se skupinou přátel vypravil na Heimgarten, jeden z vrcholů bavorských Alp. Alpy zůstaly Straussově srdci blízké po celý život. V roce 1908 si proto vybudoval domov v horském městečku Garmisch-Partenkirchen, kde s malými přestávkami pobýval až do konce života. Podle dostupných dokladů začal Strauss téma alpského putování hudebně zpracovávat již v roce 1899 pod názvem Tragédie umělce, později ale práci na díle odložil. Vrátil se k němu teprve v roce 1911 zřejmě v návaznosti na předčasnou smrt svého blízkého přítele Gustava Mahlera.

Strauss je často považován za mistra instrumentace a toto své umění dovedl právě v Alpské symfonii k naprosté dokonalosti. V partituře, jejíž provedení vyžaduje na 125 hráčů, se vedle tradičních nástrojů symfonického orchestru objevují i některé méně časté například varhany, celesta nebo Wagnerova tuba. Unikátní je také využití celé řady perkusí včetně tam-tamů, kravských zvonců a instrumentů napodobujících zvuky větru a bouře. Nadto se počítá ještě se skupinou 12 lesních rohů, 2 trubek a 2 pozounů, jež hraje za scénou. Po formální stránce je Alpská symfonie navzdory svému názvu jednovětou symfonickou básní vnitřně rozdělenou na 22 krátkých částí. Skladba je rámována dvěma částmi s názvem Noc a mezi nimi sleduje putování horolezecké výpravy Alpami. Každá hudební epizoda pak symbolizuje konkrétní úsek cesty nebo denní dobu.

Semjon Byčkov však k programu symfonie dodává: „Alpská symfonie není jen o tom, jak jdete lesem a co zaslechnete na horách. Strauss zde přírodu používá pouze jako metaforu životní cesty člověka od narození ke smrti a všeho, co se na této cestě přihodí. Všechno zde funguje jako příběh o prožívání lidského života. Je to naprosto existenciální dílo.“