Vídeňský Musikverein, Concertgebouw v Amsterdamu, Barbican Centre v Londýně, Pařížská filharmonie a Concertgebouw v Bruggách. Česká filharmonie v čele s šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem dokončila své jarní turné. Do nejslavnějších evropských sálů přivezla díla Mozarta, Mahlera a Šostakoviče.
Podívejte se, jaké to bylo!
Jakub Kožíšek
Na Evropském turné hrála Česká filharmonie osm hodin Šostakoviče, skoro čtyři hodiny Mahlera a necelé dvě hodinky Mozarta. V pěti městech pěti zemí si nás poslechlo asi 15 tisíc lidí a jeden pes. Celkem 101 filharmoniků, 3 sólisté a 1 Maestro za nimi cestovali vlaky, autobusy a letadly, vzdušnou čarou bratru 3 tisíce kilometrů.
Teď už jsou všichni členové výpravy se svými blízkými a těší se na to, čeho se na zájezdě nedostává – volného večera v tichu.
Povolání hudebníka, toť bohémský život! Tak alespoň velí stereotyp.
Upřímně řečeno, na zájezdě tedy ani moc ne. Ano, někteří filharmonici si po koncertě dají jeden, dva nápoje, aby snáz usnuli. Ale jinak tu převažuje disciplína. Mnozí vytrvale odmítají pozvání na skleničku, a když se jich zeptáte, jak naložili s volným časem, zmiňují hlavně procházky, muzea a gastronomii.
„Pokud po koncertě ještě vyrazíte na mejdan, je jisté, že se vám to druhý den vymstí,“ vysvětluje šéfdirigent Semjon Byčkov. „Muzikantský život je naprosto úžasný, ale i když se zdá, že sjezdíme celý svět, nepodíváme se vlastně nikam – jenom na hotelový pokoj a do koncertní síně,“ popisuje.
Jak vypadá den Semjona Byčkova na tour, zjistíte ve videu.
Nejformálněji oblečené posluchače klasické hudby potkáte v olomoucké opeře. Bez vycházkové hole, manžetových knoflíčků a ručně vázaného motýlka si tam připadáte jako chudý příbuzný. Čím dál na západ, tím více casual. Už v Brně se nosí kravaty, ve Vídni je odložili, ale stále se drží košilí a dámy šatů. S úborem z Musikvereinu byste v Londýně či Paříži vypadali jako číšník. V Concertgebouw jako halucinace. Máte na věc vyhraněný názor?
Prosím, pošlete nám fax. Nebo napište do zpráv na Instáči.
Jiný kraj, jiný šat, jiný mrav. V Rudolfinu vás s kabátem do sálu nepustí. V Barbicanu či Paříži mají šatny jen fakultativní, svrchníky se povalují po volných sedačkách nebo s nimi lidi šustí v náručí celý koncert. Britové si klidně přinesou pintu piva nebo sklenku vína. Kupodivu to příliš neruší, na rozdíl od popcornu v Metropolitní opeře.
Zase ale nesmíte vytáhnout mobil, jinak přiběhne dozorce, svítí po vás baterkou a ukazovákem si výhružně podřezává hrdlo. To v La Scale mají aplikaci, na které si čtete titulky k opeře. Nesvítí, a její hlavní výhodou je, že převede telefon do leteckého režimu, takže nikdo nezvoní. Na rozdíl od Barbicanu, kde iphoňácká Marimba ukončila první pokus o přídavek. No co, všichni se zasmáli, včetně Semjona Byčkova, a jelo se znovu.
Zatímco ve Vídni je běžné, že se ze zadní galerie nad orchestrem vydáte na špacír až k zábradlí, abyste se pokochali gesty dirigenta, v Paříži se stačí trochu zavrtět a začnou vás zezadu škrtit. Zase tu bylo jen málo těch, kteří ze sálu prchali ihned po skončení skladby, děkovačka neděkovačka.
Když už si myslíte, že vás nic nepřekvapí, Francouzi se po Mahlerovi vytasí se skandovaným aplausem. Hoši, děkujem.
Jak připomínají plakáty v Barbicanu, každý člověk je jiný. Někdo snídá vejce, druhý klobásky. Ten se obléká do bavlny, jiný do latexu. Jsou tací, kteří poslouchají disco. Dvě věci mají ale všichni společné: dýchají kyslík a kuckají mezi větami symfonií. Ale jak začne Česká filharmonie hrát, vždycky nastane ticho jak v kostele.
O londýnském Elgarovi už jste četli. Dalším vrcholem zájezdu se stala Šostakovičova Pátá v Paříži. Jeden z těch koncertů, při nichž má posluchač pocit, že se dotýká hudební dokonalosti. A publikum to vycítilo a předvedlo jeden z nejkoncentrovanějších posluchačských výkonů vůbec. Toho si hudebníci musí vážit víc než dnes již profánních standing ovations.
Šlo o tak intenzivní umělecký zážitek, že na několik minut vyřadil z provozu telefonní signál. Těžko se hledá metafora, kterou bychom vám to celé popsali. Ale dobrá. Bylo to jako – Vinnetou.
Mnozí jí vůbec nevěřili, a taky se skoro nepostavila. Na okraji Paříže, v problémové čtvrti, daleko od distingovaného publika pro tento druh zábavy. A těch peněz – místo 170 milionů euro nakonec 390.
Když projekt v půlce prací přerušili, měla namále. Znovu se věci daly do pohybu až poté, co si ředitel Orchestre de Paris stěžoval u nejvyššího, tehdejšího prezidenta Sarkozyho. Ten si vybil politickou frustraci na svém premiéru Fillonovi a dnes je Philharmonie de Paris příkladem mimořádného urbanistického úspěchu.
Hvězdný architekt Jean Nouvel, podepsaný mimochodem také pod budovu pražského Andělu, stvořil bezesporu jednu z nejkrásnějších evropských staveb tohoto století. Připomíná obrovskou sochu, rozeklaný balvan nebo zvlněnou horu. Pokrývá ji 340 000 hliníkových dlaždic připomínajících šedavé ptáky. V paprscích denního světla se lesknou a blyští. Ze střechy je parádní výhled na Paříž.
Místní si komplex zamilovali a nechodí sem pouze na klasiku. Jazz, world music, elektronika, k tomu zkušební prostory, vzdělávací centrum a galerie. V době návštěvy našeho orchestru zde probíhá výstava s názvem Disco. Nikdo jsme se neodvážili…
Ve foyer návštěvníka upoutá kombinace betonu, skla, dřeva a kovu. Široká elegantní schodiště se vlní mezi úrovněmi sálu. Vevnitř, stejně jako venku, si architekt pohrává s asymetrií, která činí procházku chodbami kolem dokola uměleckým zážitkem.
Ze stropů, tu vysokých, jinde velmi nízkých, visí v různých úhlech tisíce a tisíce destiček. Vznáší se lidem nad hlavou jako ocelový oblak. Když do nich cvrnknete, což se asi nesmí, vesele zvoní. Ke stropu je každá destička ručně připevněna drátkem. Když zde hrála filharmonie vloni, na chodbách jste ještě potkali odborníky, kteří je věšeli. Nyní, rovných deset let po otevření, už mají hotovo.
Sál Pierra Bouleze patří k největším v Evropě, vejde se do něj 2400 posluchačů. (Rudolfinum 1100, Musikverein 1700, Barbican 1800, Concertgebouw 2000.) Díky terasovitému uspořádání však nikdo nesedí dál než 32 metrů od Semjona Byčkova. Pod stropem je zavěšen veliký baldachýn, který pomáhá s akustikou. Dokonalou.
V pohodlných sedačkách, obklopen měkkým světlem a světlým dřevem, by člověk klidně vydržel maraton Brucknerových symfonií. Ale to nejzvláštnější: jakmile vkročíte do sálu, upoutá vás vůně novoty – a šafránu. Není to krásné?
“Dear passengers, as you can see, the train is not moving as fast as usual. The train is moving slow. This is due to our driver Francois was refused to go to the fast line. We hope we get to the fast line soon. Than the train will be moving fast again. Thank you.”
“Dear passengers, coffee machine in compartment 9 is not working. This is due to technical problems. From this reason, coffee, cappuccino and things like that are not available at the moment. After Brussels there will be coffee in compartment 8. Thank you for your understanding and sorry for the inconvenience.”
Na papíře to zní skvěle: dvoutýdenní služební cesta do Vídně, Amsterdamu, Londýna, Paříže a Brugg po nejkrásnějších síních Evropy. Kdo by protestoval? Jenže pak to musíte celé, ehm, odkodrcat…
„Někdy je to náročné, protože ráno musíte stihnout letadlo, přesun do jiného města, pak autobusem na hotel a večer koncert. A další den znovu,“ přibližuje Jan Fišer život filharmonika na cestách. V pozici koncertního mistra má ještě povinnosti navíc.
„Pomáhám tlumočit dirigentovi pro orchestr a orchestru pro dirigenta. A k tomu vystupování navenek, reprezentování orchestru na různých akcích, ale jinak se to moc neliší od toho, co posluchači znají z domova,“ popisuje.
A další starost: Jan Fišer hraje na velmi cenný, navíc zapůjčený nástroj. Raději jej proto neposílá s ostatními v bedně kamionem. „Housle jsou součástí mé osobnosti, můj souputník. Takže je chci mít pořád u sebe, v hotelu je mám vystavené na čestném místě,“ přiznává, že na zájezdě usíná a probouzí se s pohledem na svůj nástroj.
V časovém presu neustálých přejezdů a přeletů musí dbát na dostatečný odpočinek. I proto odmítne pozvání na šláftruňk, raději procházku před koncertem. Jako průvodce Londýnem by obstál, půlhodinovou cestu z hotelu do Barbicanu zvládne bez použití map. „Párkrát už jsem tu byl…“ směje se.
Nedávno s rodinou, a tak má památky, muzea a galerie prochozené. „Půjdu radši do parku. Pomalu už všechno pokvete, to bude nádhera,“ plánuje na volný den. Čímž se náš rozhovor opět stáčí k otázce, jak si na dlouhé cestě oddechnout. „Člověk se snaží využít každou minutu. Protože když vstupuje na pódium a jde hrát, musí se správně koncentrovat, na všechno zapomenout a myslet jenom na posluchače a na muziku.“
Tak jako většina hudebníků se i Jan Fišer na zájezdech nejvíce těší na nádherné koncertní sály. Nejraději má Musikverein, nejen z estetických důvodů, ale i z historických: které jiné místo na světě lépe ztělesňuje tradici hudebního romantismu? Z moderních sálu patří mezi jeho favority tokijská Suntory Hall.
Pro hudebníky jsou koncertní síně především pracovním prostorem – musí je poznat z hlediska jejich akustiky. „Většinu sálů dobře známe, adaptace je velmi rychlá. Nejdůležitější je naladit se na sebe navzájem, abychom měli dobrý pocit z toho, že se posloucháme a reagujeme na sebe. Pak může hudba působit kompaktně i na posluchače,“ líčí Fišer.
Přidá historku z Labské filharmonie, kde vystupoval s triem. Ubytovali ho v místním hotelu. „Ležel jsem ve vaně a díval se z okna na lodě,“ vzpomíná. A dodává, že i Praha by si zasloužila svou Vltavskou filharmonii. „Orchestr nový sál potřebuje, už Mahlerova hudba je na Dvořákovu síň příliš. I tak se do Rudolfina pokaždé rád vracím. Doma je doma.“
Orchestr na turné po Šostakovičovi přidává skladbu Nimrod z Elgarových Variací. Asi vás nepřekvapí, že největší ovace sklidila v Londýně. Britové jsou na svého Elgara hrdí stejně jako my na Dvořáka se Smetanou, ale tato ostrovní kulturní reference má přeci jen ještě trochu jiný rozměr.
Nimrod se od roku 1919 hraje na Remembrance Day, který připomíná ukončení světové vojny a její oběti. Doprovázel i vojáky vracející se z bojů ve válce druhé. Variaci potkáte na pohřbech a královských ceremoniích, zahajovala olympiádu. Zní v klíčových scénách velkofilmů o válečném období, z poslední doby jmenujme Královu řeč nebo Dunkirk. Stal se z ní hudební symbol anglického patriotismu. Hluboce prožitý.
Přesto jsme nečekali, jak moc vyprodaný Barbican zasáhne. Přinejmenším půlka sálu Nimroda poznala okamžitě během prvních taktů, hluboce vzdechla a pohroužila se v dojetí. Několik lidí propuklo v neskrývaný pláč. Po hodinové Symfonii č. 5 úlevná katarze.
Až si příště budete připínat rudý mák, pusťte si k tomu Elgara.
Autobusy, co měly přijít, nepřišly, a místo nich přijely ty, co přijet neměly. Navíc pozdě, a do hotelu se táhly nikoli hodinu, ale dvě. Část doprovodného multimediálního týmu nevpustili do letadla a ztratili jim kufry. Taxík nedorazil na místo určení, po cestě uzavírky. Na jihu Belgie se zřítil most a nevybuchlá puma z druhé světové války zastavila vlaky mezi kontinentem a ostrovy.
Nejen doprava, i elektronika byla toho dne poněkud neklidná. Mobily zvonily, ale když jste přijali hovor, nikdo tam nebyl. GPSka tvrdohlavě lokalizovala naši polohu doprostřed Lamanšského průlivu. Hodinky nepípaly v celou, ale ve 37. Krokoměry všem bez výjimky ukazovaly 6 666 šlápot. Naše kapesní barometry hlásily hodnoty typické pro měsíce Jupitera.
Až po koncertě v Barbicanu jsme vše pochopili. Přišel na něj Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit.
„Už před druhou světovou válkou neexistovala v Leningradu rodina, která by o někoho nepřišla – o otce, o syna. A když to nebyl člen rodiny, tak blízký přítel. Každý pro někoho plakal, ale musel plakat potichu a sám, nikdo jiný si toho nesměl všimnout. Každý se bál každého. Zármutek nás drtil a rdousil. Rdousil všechny, i mě. Musel jsem ho převést do hudby.“
– Dmitrij Šostakovič
Dne 21. listopadu 1937 v sovětském Leningradu poprvé zazněla Šostakovičova Symfonie č. 5 d moll. V sále panovala napjatá atmosféra. A nešlo jen o celospolečenské očekávání, které se s premiérou velkého symfonického díla renomovaného skladatele tehdy pojilo. Všichni přítomní věděli, že autor dva roky nic veřejně neuvedl, protože se jeho tvorba znelíbila Stalinovi.
Šostakovičovi šlo v době Velkého teroru o život, o který ostatně přišla řada jeho známých, přátel, dokonce i příbuzných. Stalin si byl ovšem v jeho případě vědom, že se jedná o světoznámého skladatele, jehož tvorba zní v prestižních sálech po celém světě. Proto neměl zájem jej zničit, ale spíše předělat, ochočit. Zda se Šostakovič nechal, ponecháme na úvaze každého posluchače.
Kufr, který měl Šostakovič od třicátých let preventivně sbalený, rozbalil až v roce 1969. O šest let později zemřel. V témže roce 1975 ze Sovětského svazu uprchl mladý, třiadvacetiletý dirigent Semjon Byčkov.
„Před padesáti lety jsem byl konfrontován s potřebou osvobodit se od diktatury. Dnes je konfrontace mezi životem a smrtí ještě ostřejší než před půl stoletím. Boj za naše nejzákladnější lidské hodnoty, na které nyní útočí zlo fašismu, dosáhl bodu, který nikdo z nás dříve nezažil,“ říká šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie.
I proto nyní objíždíme Evropu s Šostakovičovou Symfonií číslo 5. Když se bavíme po koncertě s návštěvníky ve foyer, často poslech tohoto zásadního díla hudební moderny interpretují politicky. A říkají, že mají strach.
Nechápeme proč, ale pořád se nás někdo ptá, jestli jsme na něco nezapomněli. Tentokrát ne. S Českou filharmonií jede 80 beden plných hudebních nástrojů, not, bot, kalafuny, fraků, šatů a techniky, o které se starají kustodi Franta Kuncl a Honza Pávek.
Podívejte se na video mezi Vídní a Amsterdamem, zatímco pánové již stěhují pódium dál do Londýna.
„To víš, když děláš práci ve dvou, tak ten druhej dělá tu práci, kterou nestíháš ty.“
Dlouhých 23 let nehrála Česká filharmonie v Concertgebouw, až teď. A je to poznat. Zatímco ve Vídni nebo v Londýně čeští hudebníci přesně vědí, kde v zákulisním labyrintu čeká bedna s nástrojem, kterou chodbou odbočit do správné šatny a jak najít nejbližší zdroj kávy, tentokráte tápou. Nikoli na pódiu, tam je vše při starém. Šostakovič bydlí všude.
Tady by se ale psal Sjostakovitsj, jako venku na plakátech. Na rozdíl od Haydnů, Dvořáků, Bachů a Mendelssohnů ho ale na stěnách po obvodu Grote Zaalu nenajdete, protože v roce 1888, kdy se tu hrál první koncert, ještě nebyl na světě. Nejvíce upoutají jména Röntgen, Dopper, Zweers, Wagenaar, Pijpee, Schuijt a tak podobně, o nichž nic nevědí ani rodilí Holanďané. Asi jako kdybyste v Národním divadle našli bustu Josefa Richarda Rozkošného. Jedině Diepenbrock měl štěstí, že se prý přátelil s Mahlerem…
O akustice přenádherného holandského sálu se povídají legendy. Google najde exaltovaná laudatia slavných dirigentů, architektonické studie i popularizační články, vášnivé diskuze audiofilek a audiofilů. Vypráví se, že právě díky zkoušení v tomto inspirativním prostoru získal místní Concertgebouworkest svůj měkkohouslatý zvuk, tak jako se Rudolfinum slyšitelně propisuje do jemnosti dřev prvního českého orchestru, jak tvrdí zasvěcenci.
Jenže při zkoušce vás to praští do uší. Zvuku je prostě příliš, každé forte člověka tak trochu zválcuje. Místní marketingový manažer nám vysvětluje, že dozvuk prázdného sálu činí 2,8 sekundy, Concertgebouworchest proto zkouší s ohromnou sametovou oponou v půlce auditoria, která se ale na půlhodinovou akustickou zkoušku neinstaluje. Nemáme mít starosti, až přijdou lidi, dozvuk klesne na 2,2 vteřiny a slechy se uspokojí.
Má pravdu. Když se v síni o velikosti dvou Rudolfin usadí dva tisíce lidí, zvuk se úplně promění a uši jsou šokované znovu. Je to jako kdybyste si na ně nasadili brýle. Uchvacující zážitek, který by si měl aspoň jednou dopřát každý fanoušek klasické hudby. Překrásně tu zní i potlesk, obzvláště standing ovation místního na české poměry velmi mladého publika. Heel erg bedankt!
Porýpejme se spolu v análech České filharmonie. Návštěva Amsterodamského Concertgebouw, považovaného za jednu z nejlépe znějících koncertních síní světa, je pro orchestr velkým svátkem. Dosud zde vystoupil pouze čtyřikrát. Chcete detaily? Tady jsou. Pokud ne, klidně přeskočte následující odstavec – ale přijdete o to nejkrásnější – výčet koncertů, které jste neslyšeli.
Debutovým večerem orchestr provedl v roce 1956 Karel Ančerl, dávala se Dvořákova Šestá, Pražská symfonie Wolfganga Amadea Mozarta a mezi nimi Moravské taneční fantazie od Klementa Slavického. V roce 1973 Má vlast se Zdeňkem Košlerem, v 1992. Jiří Bělohlávek: předehra k Prodance, Martinů houslový koncert (s Ivanem Ženatým) a Novosvětská. Poslední zářez na pažbě vyrýpl Vladimir Ashkenazy se suitou z Janáčkovy Bystroušky, s Rachmaninovým Klavírním koncertem č. 2 (s Hélène Grimaud) a znovu Dvořákem, Sedmou.
Tím chceme demonstrovat, že všechny dosavadní programy byly velkočeské. Tentokrát vezeme Šostakoviče a Šostakoviče. Dloubnutí do historie? „Může to znít trochu ošklivě, ale dostáváme se z pasti české hudby,“ vysvětluje generální manažer a umělecký ředitel orchestru Robert Hanč, který má v České filharmonii za dramaturgii odpovědnost.
„V minulosti po nás zahraniční promotéři chtěli téměř výhradně českou hudbu, nechtěli nám svěřovat jiné role. No a my jsme si říkali, že by bylo dobré, kdybychom stále platili za nejautentičtějšího interpreta české hudby, ale aby nám lidé také věřili, že zahrajeme na špičkové úrovni i zahraniční repertoár. A to se myslím dost daří a v tom se současné zájezdy liší od těch předchozích,“ dodává spokojeně.
Pod Byčkovem už orchestr uspěl s Čajkovským, prosadil se a stále se prosazuje s Mahlerem. V Budapešti a Záhřebu nedávno zazněl Thierry Escaich v programu s Bartókem a Stravinským, ve Vídni a v Bukurešti filharmonie dávala Bryce Dessnera. Přišla řada na petrohradského rodáka, od jehož úmrtí uplyne v srpnu rovných 50 let. A podle rakouské kritiky se nám s Šostakovičem zatím daří.
„Byčkov dokázal do krásného zvuku přimíchat jemnou trpkost.“
„Druhá věta, se svými ironickými nadsázkami a zdánlivou rozpustilostí, za níž se skrývá vzdor a bolest, působila v podání České filharmonie rafinovaně.“
„Orchestrální zvuk dokáže být jemný a ušlechtilý, ale když je třeba, přetváří se v ostrý, typicky šostakovičovský projev, v němž se hořké náznaky odrážejí v tvrdých motivech.“
„V Largu Byčkov pečlivě vykreslil tragiku, která je plachá, ale přesto směřuje ven, s velkým smyslem pro detail.“
Franz Werfel v knize Verdi: Román opery vykreslil fascinující vedlejší postavu operního milovníka markýze Grittiho. Stoletý stařec každý večer bez výjimky chodí do divadla a pečlivě si uchovává programy, portréty pěvců i vzácné artefakty jako svědectví své vášně. Věří, že přísná životospráva mu umožní žít navěky, a jeho podivná vitalita v lidech vyvolává úžas i děs.
Pražský rodák Franz Werfel situoval děj knihy do Benátek, ale vsadíme se, že inspiraci čerpal i ve Vídni, kde od sklonku první světové války žil a kde se také seznámil se svou budoucí manželkou Almou Mahlerovou. Protože zdi Musikvereinu či Státní opery stále nesou ducha stejného hudebního zanícení, jaké ovládalo Grittiho.
Zdejší hudební tradici musí pocítit každý, kdo si ve Zlatém sále sedne na malou rozvrzanou starou sedačku a pohlédne směrem k pódiu, kde se přes 200 let bez přestání provozuje hudba v té nejvyšší interpretační kvalitě.
Nejenže se tu mnoho nezměnilo, přetrvaly i drobné rituály: na koncerty se chodí okolo stejných kostelů, ve stejný den a ve stejnou hodinu, vstupenky se kupují v týchž pokladnách, lidé se stále tlačí na místech na stání a vrhají se na uvaděče, když rozdává neprodané vstupenky do parteru. Když zde Franz sedával vedle Almy a vymýšlel svůj román, zažíval vlastně totéž jako dnes my.
A taky poslouchal stejnou hudbu. Česká filharmonie dnes uvedla Mahlerovu Pátou symfonii. Ta patří k nejhranějším skladbám symfonického repertoáru, ale když Gustav zemřel, nebylo jisté, že jeho tvorba obstojí ve zkoušce věků. Podařilo se to i díky tomu, že na proslavení jeho díla až do konce svých dnů věrně pracovala jeho (a Franzova) Alma. Navštívili jsme proto ve Vídni jejich hroby. Franz bohužel leží jinde, na toho nezbyl čas. Příště.
I pointa Werfelova románu přečkala čas, aniž by ztratila na své aktuálnosti. Markýz Gritti miloval výhradně „zlatý věk opery“, staré mistry neapolské školy, Cimarosu, Zingarelliho a Gazzanigu, nanejvýš ještě Belliniho, ale reformátoři jako Wagner s Verdim? Nepřátelé! Nerozuměl zápletkám jejich oper a jejich hudbu popisoval jako „zmatený hluk“. Opera byla pro Grittiho uměním, které má zůstat dokonalé, ne podléhat experimentům, které docení jen samotní skladatelé a hrstka akademiků. Nepřipomíná vám to něco?
Každá správná kapela má svůj hit, pecku, šlágr, nebo alespoň evegreen. Banger, Knaller, przebój, succès, sucesso, éxito, 名曲, 热门歌曲 či लोकप्रिय गीत. Něco, co každý podvědomě zná, se silnou a zapamatovatelnou melodií, která vás strhne a chcete si ji pořád dokola zpívat. Tak například Česká filharmonie má Mahlerovu Pátou symfonii.
Semjon Byčkov ji poprvé nastudoval pro pražské abonentní publikum v roce 2021 a odezva byla tak nadšená, že jsme ji museli zopakovat v sezonně letošní, aby si ji užili i předplatitelé v další abonentní řadě.
Samozřejmě se natočila deska. Přední světový kritik Norman Lebrecht nahrávce udělil plné hodnocení a označil ji za důkaz, že pražský orchestr se svým aktuálním šéfdirigentem „udává tempo mahlerovských nahrávek v tomto desetiletí“.
Takže teď Mahlerovu Pětku vozíme po světě. Po New Yorku a Torontu – jak měli všichni rýmu – s námi pojede do Londýna a Paříže. A před chvílí dozněla ve Vídni. Asi uhádnete, jak se líbila. Je to přece náš hit!
Aby vám to nebylo líto, v Praze jsme symfonii natočili, abyste si ji mohli pouštět a zpívat pořád dokola, až ji vůbec nebudete moct dostat z hlavy. Tá-tadadadá…
Interpretace symfonického díla je v prvé řadě kolektivní výkon, přesto má své hrdinky a hrdiny. V Šostakovičově Symfonii č. 5 nepřeslechnete Báru Trnčíkovou, kterou šéfdirigent Byčkov včera při aplausu vyvolal k úkloně jako první. „Snad to znamená, že byl spokojený,“ usmívá se třicetiletá hobojistka u italské kávy naproti salesiánskému klášteru kousek za Schwarzenbergským palácem.
Přestože s nástrojem už procestovala kus planety, v souvislosti se zájezdem hovoří především o zodpovědnosti. Sóla v Šostakovičovi jsou totiž jen vrcholem kopce, na který se musí každý den připravovat cvičením. „Kdybych hrála jen hodinu denně, kolik trvá koncert, tak by mi do konce zájezdu atrofovaly svaly v puse. Navíc nás po návratu čekají další projekty, nahrávání…“ vysvětluje.
Bezprostředně po včerejším odpoledním koncertu byste ji nezastihli na výstavě nebo v restauraci, ale na pokoji, kde pečuje o hobojové strojky. Má jich s sebou několik. „Dřevo je živý materiál, musí se rozehrát, aby zvlhlo a změklo a získalo přesně ten správný tvar. Roli hraje i počasí. Který strojek použiju, se proto rozhoduju až na místě,“ říká v dopoledních paprscích předjarní Vídně a doufá, že v Londýně nebude pršet. Navzdory předpovědi.
Krom atmosférických výkyvů se obává i nemoci. Skoro stohlavý orchestr tráví hodiny v letadlech, autobusech, vlacích – a samozřejmě na pódiu. Spousta příležitostí povyměňovat si viry a bakterie. „Jak někdo dostane chřipku, popadáme jako hrušky,“ ušklíbne se při vzpomínce na nedávnou rezidenci v Carnegie Hall.
Když se Báry zeptáte, na co se na cestě nejvíce těší, opět zmiňuje muziku – v Londýně se bude věnovat studentům z Royal Academy of Music. A pak na Paříž. „Mám ráda francouzštinu, tam je zážitek i dát si v kavárně kafe. A hrozně ráda se chodím dívat na lekníny do Oranžérie. Akorát nevím, jestli mi to tentokrát vyjde.“
Protože na turné jsou napevno jen zkoušky, koncerty a přesuny. Zbytek je improvizace.
Víkendy ve Vídni definuje jasná tradice: Schnitzel, a pak hned na klasiku. Odpolední abonmá prodává Vídeňská filharmonie i další místní orchestry, a tak tu nikoho nepřekvapí, že se v neděli v 15.30 téměř do posledního místa zaplní celý Großer Saal. To znamená 1700 sedících a 300 stojících návštěvníků.
Zaměstnanci Musikvereinu nás upozorňují, že právě v prostorech na stání máme hledat ty největší hudební fajnšmekry. Mnozí mají své léta vydobyté pozice a urputně je brání před turisty. Šály na zábradlí si tu však na rozdíl od Opery nevážou.
Na Šostakoviče v každém případě slyší. Sheku Kanneh-Mason se klaní pětkrát, až vystřihne něžný a alikvótními tóny oplývající přídavek (Edmund Finnis: Prelude III), naživo působivější než na nahrávce. Pátá symfonie zní, jako když krájíte třípatrový dort laserem. Úžasně precizně. Publikum ale zvedne ze sedadel až orchestrální přídavek: Elgarův Nimrod.
Krása to sledovat. Když se ozvou Elgarovy první srdceryvné tóny, manželský pár na balkoně se chytí za ruce, muž v šesté řadě sejme brýle a zamáčkne slzu, starší pán za ním zavře oči, zakloní hlavu a pohrouží se do svého melancholického úsměvu. Konzervatoristky ze severošpanělské Galicie v šatně říkají, že to byl nejkrásnější koncert, který kdy slyšely. Třeba přijdou i zítra.
Kdesi v koloně se zdržel kamion s nástroji, generální zkouška se posouvá o hodinu. Upřímně řečeno, s nikým tato zpráva nehne. Česká filharmonie již na cestách přečkala covidové papírování, podrážděné celníky na transatlantických letech i několik zemětřesení.
První hudebníci se začínají rozehrávat asi hodinu před zkouškou. Ve tři čtvrtě na jedenáct už sál burácí, jako když strčíte hlavu do včelího úlu. Z pravého zadního rohu pódia se nese part bicích ze znělky 20th Century Fox. Reminiscence na Johna Williamse, který zde nedávno debutoval? A před ním také třeba Johann Strauss junior, Gustav Mahler či Arnold Schönberg, když budeme jmenovat pouze dirigující skladatele.
Ale historie tu dnes na nikoho nepadá, orchestr působí stejně jako v Praze: klidně a koncentrovaně. Nanejvýš někdo očima zabloudí po zlatém stropě s Apollónem a jeho devíti múzami a pořídí si obligátní selfíčko.
Semjon Byčkov ještě upraví pozice harf, které nechá přesunout o půldruhý metr doprava, pozdraví své filharmoniky a projde s nimi celý šostakovičovský program prvního koncertu. Na začátku turné orchestr absolvuje dvě klasické generálky, po zbytek zájezdu jej čekají už jenom krátké akustické zkoušky určené k adaptaci na nové sály.
Byčkov zkoušku párkrát zastaví, vysvětluje, opravuje, předzpívává, chválí. Jde mu především o detaily v tempu a dynamice Páté symfonie, o nuance, které běžné ucho jen tak nepostřehne. Člověk přemítá, zda je vnímá aspoň podvědomě v celkové architektuře hudebního díla. Jak rádo by se tomu věřilo!
Sólista druhé ze skladeb Sheku Kanneh-Mason si v posledních chvílích přehrává prstoklady nejobtížnějších míst cellového koncertu, ovšem v expresním režimu, jako když si pustíte podcast v rychlosti 2.0. Je to zvláštní pocit, erupce a záchvěvy Šostakovičových partitur versus stoický orchestr a prázdný sál, v němž nemáte s kým emoce sdílet. Za tři hodinky naštěstí přijdou posluchači. A bude jich plný Musikverein.
„Počítal jsem si jenom cesty do Japonska, ale když jich bylo dvacet, tak jsem přestal,“ vypráví po cestě violista Pavel Hořejší, a zdraví se s kolegy. Ačkoliv někteří filharmonici vyráží na zájezd klidně i posté, na čtvrtém nástupišti pražského hlavního nádraží může dobrý pozorovatel postřehnout náznak vzrušení. Přece jen, začíná další hudební dobrodružství!
Náš spoj by se ještě před pár lety jmenoval Joseph Haydn. Pro letošní evropské tour by se spíše hodilo nasednout do Wolfganga Amadea Mozarta, ale to bychom dorazili pozdě, a Gustav Mahler zase vyrážel strašně brzo ráno. A protože rychlík Dmitrij Šostakovič do Vídně nikdy nejezdil, rádi se uvelebíme ve Vindoboně.
Pokud jste v sobotu odpoledne na nástupištích v Pardubicích, České Třebové, Brně či Břeclavi zahlédli za oknem některého z vlaků povědomou tvář nebo mezi skřípěním brzd a rozhlasovým hlášením zaslechli sotva znatelné tóny houslí, nezdálo se vám to. Musikverein, here we come, Musikverein, wir sind da!
Získejte každé dva týdny nejnovější zprávy z České filharmonie, exkluzivní obsah z magazínu a novinky z Rudolfina.
