Fotografie ilustrujicí stránku  Jakub Hrůša Česká filharmonie

Česká filharmonie • Jakub Hrůša


Česká filharmonie

Ke Slavomíru Hořínkovi, finalistovi prvního ročníku skladatelské soutěže České filharmonie v roce 2014, logicky směřovala objednávka nové skladby. První houslový koncert Bohuslava Martinů si vybral umělecký partner orchestru Josef Špaček, na závěr zazní Sukova Pohádka léta.

Koncert z řady A
Délka programu 1 hod 35 min

Program

Slavomír Hořínka
Raduj se III, chacona pro orchestr (světová premiéra) (15')

Bohuslav Martinů
Koncert pro housle a orchestr č. 1, H 226 (26')
Allegro moderato
Andante
Allegretto

— Přestávka —

Josef Suk
Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29 (52')
Hlasy života a útěchy
Poledne
Intermezzo – Slepí hudci
V moci přeludů
Noc

Účinkující

Josef Špaček housle, umělecký partner orchestru

Jakub Hrůša dirigent

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Jakub Hrůša

Rudolfinum — Dvořákova síň

1. 12. 2021  středa 19.30
Volná místa
2. 12. 2021  čtvrtek 19.30
Volná místa
3. 12. 2021  pátek 19.30
Volná místa

Vysíláme živě / online

Cena od 290 do 1400 Kč

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderuje Eva Hazdrová-Kopecká.

Účinkující

Josef Špaček  housle ,umělecký partner orchestru
Josef Špaček

Josef Špaček je houslista, který si svou hrou podmaňuje publikum celého světa a řadí se mezi nejvýraznější talenty své generace. Jeho hra vyniká technickou jistotou, virtuozitou, osobitým výrazem a širokým rozsahem barevnosti zvuku. Uznáván je i pro své sebevědomé a soustředěné vystupování. Profiluje se jako virtuos se širokým záběrem napříč styly a repertoárem, na kterém prokazuje svou “udivující artikulaci a atletičnost” (The Scotsman), nebo “bujnost a pikantnost tónu” (The Telegraph).

Josef Špaček vystupuje s významnými orchestry po celém světě. V posledních deseti letech se na světových pódiích objevil například s Českou filharmonií, Bamberskými symfoniky, Orchestre de Paris, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Konzerthausorchester Berlin a spolupracoval s uznávanými dirigenty, mezi nimiž například s Jakubem Hrůšou, Semjonem Byčkovem, Manfredem Honeckem, Valerijem Gergijevem, Thomasem Adèsem, Krzysztofem Urbańskim nebo Jiřím Bělohlávkem.

Stejnou pozornost jako sólovým recitálům věnuje Josef i komorní hudbě a je pravidelným hostem festivalů i koncertních sálů v Evropě (Konzerthaus Vídeň, Muziekgebouw aan ‘t IJ Amsterdam, Kronberg Academy, Evian Festival, KaposFest, Schloß Elmau), nebo Asii a v USA (Kennedy Center, Washington D.C.; 92nd Street Y, New York; La Jolla Music Society, San Diego; ChamberFest Cleveland; Nevada Chamber Music Festival). Na pódiích se v rámci komorních souborů objevuje po boku předních světových instrumentalistů, jakými jsou například Gil Shaham, Kian Soltani, James Ehnes, Clemens Hagen, Gerhard Oppitz, Noah Bendix-Balgley, Máté Szücs, Miroslav Sekera, Tomáš Jamník, Sharon Kam, Kristóf Baráti, Zoltán Fejérvári a Suzana Bartal.

V roli sólisty nahrál Josef Špaček pro vydavatelství Supraphon CD s Dvořákovými a Janáčkovými houslovými koncerty a Sukovou Fantazií. Na této nahrávce se podílela Česká filharmonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Jeho diskografie zahrnuje mimo jiné i recitálové nahrávky děl Smetany, Janáčka a Prokofjeva (Miroslav Sekera, piano), nebo komplet houslových sonát Eugène Ysaÿe.

Josef Špaček studoval pod vedením renomovaných pedagogů Idy Kavafian a Jaimeho Laredy na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii nebo Jicchaka Perlmana na newyorské Juilliard School. Studium na Pražské konzervatoři absolvoval pod vedením Jaroslava Foltýna. Je laureátem světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, získal první cenu v mezinárodní houslové soutěži Michaela Hilla (Nový Zéland) a třetí cenu a cenu poroty mladých na mezinárodní houslové soutěži Carla Nielsena (Dánsko). Na prestižní soutěžní přehlídce Young Concert Artists International Auditions v New Yorku získal druhou cenu. 

V roce 2011 se stal historicky nejmladším koncertním mistrem České filharmonie a na této pozici setrval devět sezon až do roku 2020. Orchestr jej v roce 2016 jmenoval rezidentním umělcem.

Josef Špaček hraje na housle “LeBrun; Bouthillard” Guarneri del Gesù cca 1732 zapůjčené od společnosti Ingles & Hayday.

Jakub Hrůša  hlavní hostující dirigent
Jakub Hrůša

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia.

Je častým hostem nejproslulejších světových orchestrů včetně Vídeňských i Berlínských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, NHK Symphony, Chicagských symfoniků, Bostonského symfonického orchestru, orchestru lipského Gewandhausu, luzernského festivalového orchestru, Královského orchestru Concertgebouw, Mahlerova komorního orchestru, Clevelandského orchestru, Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a Orchestru curyšské Tonhalle. Jako operní dirigent připravil představení pro Vídeňskou státní operu, Royal Opera House, Covent Garden, Opéra National de Paris a Curyšskou operu. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne, kde tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jeho nahrávka houslových koncertů Martinů a Bartóka, kterou natočil s Bamberskými symfoniky, získala nominaci na Gramophone Award a deska s Dvořákovým houslovým koncertem se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu byla nominována na cenu Grammy. V roce 2020 získaly dvě jeho desky – klavírní koncerty Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů s Ivo Kahánkem a opera Vanessa z Glynderournského festivalu – ocenění BBC Music Magazine Award. K jeho dalším deskám patří Dvořákovy a Brahmsovy symfonie s Bamberskými symfoniky, Sukův Asrael se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu či Requiem a Te Deum Antonína Dvořáka s Českou filharmonií.

Jakub Hrůša studoval dirigování na Akademii múzických umění v Praze, mimo jiné u Jiřího Bělohlávka. Je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.

Skladby

Slavomír Hořínka
Raduj se III, chaconna pro orchestr

Když Česká filharmonie – nikoliv poprvé – oslovila Slavomíra Hořínku s objednávkou nové skladby, měl na svém kontě již dvě kompozice nazvané Raduj se. První z nich byla Chairé pro komorní ansámbl (2005), podruhé se jednalo o prostorovou skladbu z projektu Hudba k siréně, s texty z dopisů svaté Kláry svaté Anežce České (2020). Premiérované Raduj se III (2020–2021) se k nim připojuje jako další část stejnojmenného volného cyklu skladeb pro různá obsazení, v tomto případě pro velký orchestr s bohatě vybavenou sekcí bicích, harfou a celestou. Je koncipováno jako ciaccona, vnitřně členěná na způsob čtyřdílného cyklu. Zvukovou a rytmickou stránku autor přirovnává „k vyzvánění celé řady zvonů zároveň, z jejichž harmonií vybírám někdy jen jeden jediný tón, jindy více“. Partituru uvozují tři úryvky ze středověkého gregoriánského hymnu Exsultet s imperativy „zajásejte“ nebo „raduj se“, který se zpívá při velikonoční vigilii a v křesťanské liturgii je symbolicky propojen právě s „návratem“ zvonů a světla.

Slavomír Hořínka vyučuje na katedře skladby HAMU, kde sám dříve studoval pod vedením Ivana Kurze. Komponovat začal poměrně brzy, jeho dílo zahrnuje například skladby orchestrální, komorní, vokální, koncertantní, prostorové, instruktivní, soundscape kompozice či zvukové instalace. Hořínkova hudební řeč je průzračná, zaměřená na redukci použitých prostředků, koncentrovaná, jde k podstatě. Snahu jít k podstatě ostatně vyčteme i z úvah, které skladatel publikoval: často se v nich zabývá duchovním rozměrem hudby a zvukovými krajinami kolem nás.

Bohuslav Martinů
Koncert pro housle a orchestr č. 1, H 226

O tom, že se ani slavnému autorovi někdy nevyhnou tvůrčí potíže, svědčí technicky velmi náročný Koncert pro housle a orchestr č. 1 (H 226) Bohuslava Martinů. Vznikl v Paříži v letech 1932–1933 a jeho prvním interpretem měl být houslový virtuos Samuel Dushkin, věhlasný umělec polsko-ruského původu, který krátce předtím nastudoval a provedl houslový koncert Igora Stravinského. Spolupráce s Dushkinem však vedle nesporné inspirace jeho brilantní hrou přinášela i problémy: sólista podněcoval Martinů k dalším a dalším úpravám vznikajícího koncertu, a to i v době, kdy dílo bylo z hlediska autora hotovo, a dokonce byla naplánována jeho premiéra – v Praze, pod taktovkou Georga Szella. Z premiéry nakonec sešlo. Pohnuté osudy měl také autograf skladby, který se poměrně brzy stal nezvěstným. V roce 1961 ho získal muzikolog a archivář Hans Moldenhauer a jeho prostřednictvím konečně zazněl koncert veřejně, s Josefem Sukem ml. jako sólistou a Chicago Symphony Orchestra za řízení Georga Soltiho (Chicago, 25. a 27. října 1973). Suk na to vzpomínal s velkou pokorou: „Bylo to pro mne povznášející. … Se skvělým orchestrem a nejlepším žijícím dirigentem jsem hrál hudbu, kterou zatím nikdo, kromě autora, neslyšel.“ Tím ovšem anabáze autografu neskončila; po Moldenhauerově smrti byla totiž jeho sbírka rozdělena a nad partiturou Koncertu pro housle a orchestr č. 1 se zdánlivě uzavřela voda, aby se teprve po mnoha letech ukázalo, že rukopis je spolu s dalšími prameny k této skladbě uložen v Northwestern University Library.

První houslový koncert zastupuje skladatelovu bohatou koncertantní tvorbu třicátých a začátku čtyřicátých let, charakteristickou příklonem ke starším formám, a nezapře svou spřízněnost s neobarokními orchestrálními díly Martinů. Hned úvodní věta (Allegro moderato) je ukázkou práce s krátkým, rytmicky výrazným motivem, který zaznívá sólově i v orchestru, a neustále se obměňuje. Druhá věta (Andante) bývá naopak ještě srovnávána s romantickými koncerty – krásná kantiléna, tak typická pro Martinů, tomu jistě napomáhá. Ihned navazuje třetí věta (Allegretto), opět v duchu virtuózního začátku s neklidným rytmicko-metrickým členěním. Završuje ji série kadencí, které potvrzují, jak dobře si Martinů jako houslista s tímto nástrojem rozuměl.

Josef Suk
Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29

Hlasy života a útěchy
Poledne
Intermezzo
Slepí hudci
V moci přeludů
Noc

Se skladatelem a houslistou Josefem Sukem se Bohuslav Martinů znal z dob svého studia na Pražské konzervatoři, zvlášť ze školního roku 1922–1923, kdy byl posluchačem v Sukově kompoziční třídě na mistrovské škole. Z mnoha důvodů nešlo o intenzivní výuku, ale oba k sobě chovali úctu i v dalších letech: „… pro Vás, mistře Suku, mám neskonalý obdiv, který nijak netajím“, píše Martinů Sukovi v roce 1930. To bychom však předbíhali událostem. Postavení Josefa Suka na české hudební scéně konce devatenáctého století a prvních dekádách století dvacátého nebylo jednoznačné a jeho hudba, včetně tetralogie velkých orchestrálních děl, měla své nadšené příznivce i odpůrce. Jako druhou z této řady napsal Suk Pohádku léta (1907–1909), kterou při premiéře v lednu 1909 zahrála Česká filharmonie v nastudování Karla Kovařovice. Pětivětá Pohádka léta, op. 29, bývá charakterizována jako hudební báseň (nebo také jako báseň o přírodě) a velmi často vysvětlována za pomoci mimohudebních, především psychologických souvislostí. Navazuje na symfonickou skladbu Asrael, v níž se Suk nejčitelnějším způsobem vyrovnával se smrtí Antonína Dvořáka (1904) a své milované ženy Otilie (1905), nyní se – podle vlastních slov – upíná po bouři a mystickém tichu noci k „záchvěvům probouzející se země a paprskům vycházejícího slunce“. Přes veškerou popisnost takovýchto výkladů, které dnes mohou působit příliš vzletně, je dílo pozoruhodné svou myšlenkovou hloubkou a pravdivostí.

Pohádka léta znamenala v Sukově tvorbě další krok od pozdního romantismu k modernímu vyjadřování: využita je zde v rámci rozšířené tonality volně utvářená melodika i polyrytmika, polyfonie, barva zvuku získává autonomní roli a Suk se při práci s ní projevuje jako skutečný mistr orchestrace. Není divu, že byl některými kritiky stavěn do jedné řady s Mahlerem, Debussym nebo Richardem Straussem. Zatímco v tištěné partituře figuruje jako dedikant Karel Kovařovic, autografní partituru autor přislíbil Oskaru Nedbalovi, svému bývalému druhu z Českého kvarteta a hlavně dirigentovi, který Pohádku léta hned následující rok po pražské premiéře uvedl ve Vídni. V poněkud složité historii přesunů autografních partitur, opisů a dalších písemných pramenů k této skladbě se pak objevují například jména Maxe Švabinského nebo Gustava Mahlera – s největší pravděpodobností autora přípisu „O lieber Tod, komm sachte!“ na korekturním archu z Universal Edition. Ale to už je jiný příběh…

Tak copak vás zajímá?
Zavřít

Rozehrajte s námi další koncert

Podpořte nás
Zavřít
Tak copak vás zajímá?